Výletní trasy v okolí Jetřichovic

 

"Za loupežníky na Šaunštejn"

Jetřichovice, zast. autobusů - Jetřichovice, zotavovna 0,5 km - Pohovka 2,5 km - Česká silnice 6 km - Šaunštejn, zřícenina hradu 8 km - Malá Pravčická brána 9 km - Mezní Louka, 12,5 km.

Jedna z nejkrásnějších tras ve východní části Českého Švýcarska vede při okraji romantického skalního města s pohledy na výhledové skalní vrcholy. Navštívíme největší ze skalních hradů v celé oblasti, miniaturní napodobeninu Pravčické brány, půjdeme po písčitých pěšinách na skalních traverzech i po příjemných lesních cestách. Ideální typ pro rodinný výlet.

Jetřichovické skály - zleva: Vilemínina stěna, Marianina vyhlídka, Havraní skála, vpravo dole ozdravovna v Jetřichovicích.

Od autobusové zastávky a turistické orientace ve středu Jetřichovic půjdeme zprvu po zelené turistické značce. Cestou mezi domky, pak silničkou severním okrajem obce míříme k areálu dětské ozdravovny na úpatí Havraní skály. Cestou můžeme obdivovat pohledy na strmé zalesněné kopce se skalními vrcholy, zejména na Mariinu skálu, Vilemíninu stěnu, Rudolfův kámen a Koliště. Za zotavovnou odbočíme vlevo při okraji lesa, přetneme louku a pak lesem stoupáme po široké cestě půvabným skalnatým údolím mezi pískovcovými útvary zvanými Žluté věže. Jednu ze zatáček cesty zkracujeme po pěšině. Kolem Kesslerovy desky, připomínající lesního správce Rudolfa Georga Kesslera, budovatele řady cest v této oblasti, dojdeme ke skalnaté výšině v sedle mezi Rudolfovým kamenem a Kolištěm, zvané Pohovka (1), kde je křižovatka turistických cest. Mezi stromy se místy otvírají dílčí výhledy.Na rozcestí vyměníme zelenou značku za červenou a půjdeme po ní vlevo. Stoupáme pod vrchol táhlého pískovcového vrchu Koliště (453 m). Jméno je zřejmě odvozeno od staroslovanského slova Golice=holina - odtud také pochází německý název Golischt. Vrchol obcházíme od jihu, pak se cesta točí ve skalnatém terénu, několikrát mění směr a nakonec sestoupí na lesní vozovku zvanou Česká silnice. Pokračujeme po ní vlevo, postupně sestoupíme ke kraji lesa do míst, kde vozovka zahýbá vlevo k Vysoké Lípě. Tady silničku opustíme a jdeme spolu s červenou značkou vpravo po pěšině, která nás dovede k patě mohutného pískovcového bloku.

Žebříky na Šaunštejn.

U paty skal je vytesaná dutina, snad stáj pro koně či vrátnice, poblíž pak reliéf umrlčí hlavy. Po schodech v úzké spáře, později po žebříku vystoupíme na vrchol skalního ostrohu, kde stával hrad Šaunštejn, dříve zvaný také Loupežnický hrad (2). Vrcholová plošina není kompaktní, je rozdělena do několika skal, spojených můstky. Pozůstatky po hradu se dochovaly zejména v celistvější severní části hradiště. Je to především rozměrný čtyřhran, vyhloubený do skály, který býval spodkem hlavní věže, pod ním malá místnost se sedadlem, přístupná z malého ochozu, a především hluboká džbánovitá prostora, dole široká tři metry, s metrovým vstupním otvorem. Bývá považována za hladomornu nebo cisternu, mohla však být i skladištěm ledu nebo obilí.

Z vrcholových plošin Šaunštejnu je vidět na Vysokou Lípu (jih) a vpravo za Zámeckým vrchem na Růžovský vrch.

Z vrcholu je nádherný výhled na Koliště, Vysokou Lípu se Zámeckým vrchem, přes údolí Labe na saský Zirkelstein a Tschirnstein. Zdá se, že posádka hradu bydlela v dřevěných objektech při úpatí skalního bloku. Západní strana útesu je tu zcela hladká, přitesaná, s viditelnými pravidelně umístěnými zápustky pro trámy. V jedné ze spár byly v roce 1973 objeveny zbytky pece z kamení a jílu. O historii hradu Šaunštejna víme poměrně málo. Dosud není zcela jasné, kdy vlastně vznikl. Někteří historikové kladou jeho vznik do první poloviny 14.století. Pravděpodobně se však zdá - a nepřímo to dokládají i archeologické nálezy - že pochází až z počátku 15.století. Písemné prameny potvrzují existenci hradu v letech 1431-1446. V roce 1431, kdy Šaunštejn patřil Berkům z Dubé, jej marně obléhali drážďanští střelci. Od roku 1435 se odtud podnikaly lupičské výpady do lužického Šestiměstí. Někteří lapkové byli přitom zajati a vyslýcháni katem v Budyšíně. V roce 1444 hrad oblehlo vojsko Šestiměstí, zdá se však, že náporu odolal. O několik měsíců později jej však dobyli vojáci z Litoměřicka a Prahy. Naposledy se hrad zmiňuje v roce 1490 jako Schawestein. Bývalému hejtmanovi byl zřejmě přidělen dvorec u České Kamenice, kde ještě v 19.století žila rodina Schausteinů. Opuštěný hrádek upadl časem v zapomnění, zmizelo i jeho jméno (podařilo se jej zjistit až v 19.století). Ve třicetileté válce se na hradišti usadili švédští zběhové a lupiči a proto se mu začalo říkat Loupežnický hrad. Okolí hrádku je velmi půvabné. V lese roste místní zvláštnost - rojovník bahenní. Východně od hradiště je miniaturní skalní brána, veřejnosti téměř neznámá, neuváděná na žádné mapě. Podle pověsti si Šaunštejn vystavěl cizí rytíř, který se upsal ďáblu. Poté, co jej satanáš odnesl do pekla, strašil tu rytířův duch. V nitru hradní skály jsou prý ukryty velké poklady.

Malá Pravčická brána.

Od hradu stoupáme po červené značce strmým svahem, místy po schodech, pak se stáčíme vlevo a pokračujeme skalním traverzem, odkud se otvírají daleké výhledy. V závěru vystoupíme vpravo strmou a úzkou rozsedlinou kolem divokých skal na okraj skalní plošiny, kde je rozcestí turistických cest (3). Krátká značená odbočka nás přivede k chráněné přírodní památce Malá Pravčická brána. Je to podstatně zmenšená obdoba "velké" Pravčické brány, vzniklá zvětráváním a vyplavováním hornin v úzkém pískovcovém hřebínku. Je 3,3 m široká, 2,3 m vysoká a 1 až 1,5 m hluboká. Horní oblouk, přístupný jen horolezecky, je ve výši 5 až 10 m nad úpatím. Býval odtud výhled, dnes z větší části zakrytý přerostlými stromy. Od rozcestí u brány pokračujeme vlevo širokou a pohodlnou hřebenovou cestou, která po chvíli klesne na pěknou mýtinu v sedle pod Větrovcem. Vpravo odbočuje příjemná (neznačená) cesta do Mlýnské rokle a k České silnici. Naše červená vejde do lesa a stoupá pod vrchol Větrovce (450 m), místy po schodech, vytesaných do skály. Kopec má skalnatý hřebenovitý vrcholek. Kdysi tu bývalo stanoviště lesnických hlídek, které za horkého léta sledovaly eventuální ohniska požárů. K dispozici měly dřevěnou věž, již dávno zaniklou. Skalnatým terénem, stále lesem, sestoupíme k potoku, za ním se dáme vlevo mírně vzhůru po široké cestě k chatové osadě a loukou k silnici a autobusové zastávce u hotelu Mezní Louka (4).

ZPĚT NA PŘEHLED TURISTICKÝCH TRAS

Chci vidět podrobnější informace o jednotlivých místech na straně MÍSTOPISU

Chci vidět podrobnější informace o jednotlivých kulturních a uměleckých památkách

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.