Výletní cíle

- zajímavosti, vesnice, významná místa

Jetřichovice, Růžová, Hřensko, Vysoká Lípa, Česká Kamenice, Chřibská, Tokáň, Rudolfův kámen, Trpaslíci u Rynartic, rozhledna na Studenci

 

Jetřichovice

Jetřichovice na sklonku 60.let 20.století - v té době ještě poměrně klidná osada uprostřed Česko-saského Švýcarska.

Osada Jetřichovice, ležící při Jetřichovické Bělé, vznikla po roce 1280, jak se soudí ze jména německého lokátora (Dittrich, německý název obce Dittersbach) v souvislosti s řadou jiných osad vznikajících na sousedním Děčínsku a v souvislosti s hradem Falkenštejnem a po jeho zániku se stala zbožím hradu Tolštejna. Nepochybně jmenována až v roce 1387, brzy měla svou rychtu, takže nemusela být soudně závisla na hradu Falkenštejně. Při pruském vpádu roku 1778 vojáci i zběhové obec vydrancovali. Zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a domácí tkalcovství, nějaký čas se dařilo klimatickým a minerálním lázním. Dnes slouží obec především rekreaci, je zde i řada zařízení cestovního ruchu. Nad silnicí stojí kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1752. Barokní jednolodní svatyně byla rozšířena roku 1791, roku 1828 byla přistavěna věž (zvon s nápisem a datem 1506 byl původně v Litoměřicích). Zařízení je převážně z 19.století. Zpovědnice pochází z doby kolem roku 1799, asi o 70 let starší je cenná barokní socha P.Marie. Kolem kostela je hřbitov, nejstarší náhrobník nese datum 1797. Při silnici stojí tepaný kříž z doby kolem roku 1800, v okolí obce lze spatřit výklenkové kaple z 19.století tesané ve skále. V obci stojí roubené i hrázděné lidové stavby, přízemní i patrové s podstávkami. Podle pověsti se v okolí Jetřichovic prohání v noci přízrak černého myslivce, kterého doprovázejí ohniví psi. Myslivec nabízí pušku k výstřelu. Jeden vysloužilý voják takhle vystřelil na srnu - a ta se v tu chvíli proměnila ve světlovlasou dívku...

Pohled na kostel od jihozápadu.

Růžová

Hospoda v Růžové.

Obec Růžová se nachází 12 km od Děčína v centrální části růžovské vrchoviny. Obec náleží mezi největší a nejstarší obce, první písemná zpráva pochází již z roku 1352. Dominantou obce je barokní kostel Sv. Petra a Pavla. Byl postaven 1710 a vysvěcen v roce 1712. V současné době je již plně zrestaurován (počátkem devadesátých letech zcela shořel a zůstaly jen obvodové zdi !!!). 7.října 2000 byl znovu slavnostně vysvěcen za přítomnosti litoměřického arcibiskupa. Další významnou stavbou je větrný mlýn z roku 1878 na vrchu Petřín na okraji vsi. V samotné obci je dochováno několik roubených a hrázděných domů. K obci Růžová náleží 3 km vzdálená osada Kamenická Stráň s jednou z nejzachovalejších lidových zástaveb Děčínska, se zříceninou Dolského mlýna na řece Kamenici.Těsně nad obcí se vypíná do výše 399 m.n.m. Pastevní vrch, který se svým holým vrcholem poskytuje jedinečný rozhled po Děčínských stěnách, Saském Švýcarsku, ale i výhledy na České Středohoří a Lužické hory. (panoramatické foto pohledu z Pastevního vrchu - 360 stupňů - pozor něco přes 145 kb)

Obec Růžová je ideálním východiskem pro pěší turistiku. Především k výstupu na nejvyšší vrchol oblasti a to RŮŽOVSKÝ VRCH (619 m.n.m.), který celou oblast převyšuje o 280 m. Celý vrchol je chráněná přírodní rezervace s původním listnatým porostem a teplomilnou květenou.

Strategická poloha kopce a daleký dohled z jeho vrcholu sehrály svou roli už v době napoleonských válek, kdy zde byla zřízena vojenská pozorovatelna. Na samém vrcholu jsou dodnes patrné pozůstatky vyhlídkové věže a výletní restaurace. První vyhlídková věž (z dřevěných trámů, 14 m vysoká) byla postavena 29. května 1881 na příkaz knížete Edmunda Clary-Aldringena. O rok později byla postavena restaurace. Zámožný kníže stavby financoval, růžovská sekce děčínského Horského spolku se zase aktivně podílela na vybudování a vyznačení přístupových cest a na zpracování vyhlídkového panoramatu. Vedení Horského spolku a majitel panství mezitím připravovali projekt rozšíření restaurace a výstavby kamenné rozhledny. Zatímco první část projektu se v roce 1889 podařilo zrealizovat, k uskutečnění druhého záměru nikdy nedošlo. První věž byla poškozena bleskem (proto i stržena) a tak 4. července 1893 byla otevřena věž druhá - tentokrát vysoká 24 m, šestiboká, dřevěná, ale opláštěná, zdařilé dílo růžovského tesaře Thieleho. Ten byl postaven před nelehký úkol. Kmeny dostatečně dlouhé a pevné vrchol neposkytoval, a tak musely být dováženy až z daleka. Ještě před zimou bylo potřeba je otesat a pod kopcem je nahrubo sestavit. Sníh a saně pak umožnily dopravit trámy na místo určení. Stála 7 tisíc zlatých, ale náklady se brzy vrátily, neboť ročně přišlo na rozhlednu téměř 10 tisíc návštěvníků ! Tato věž podlehla vichřici v roce 1903 (spadla přímo na restauraci). V roce 1904 byla postavena nová třetí věž - to už ovšem na popud syna Edmunda C.-A., Carlose. Její slavnostní otevření se konalo 22. května onoho roku. Dřevěná rozhledna svým tvarem a trámovou konstrukcí připomínala spíše první věž - byla vysoká 18 m. Výhled z její vrcholové plošiny byl nádherný a rozsáhlý. Dokonce Dr. Hantschel tehdy věnoval popisu výhledu celou stranu svého průvodce, z její vrcholové plošiny bylo prý vidět na 20 rozhleden na českých a saských kopcích. Ale i tato třetí rozhledna zanikla - v srpnu 1931 vyhořela restaurace a rozhledna bez zázemí rychle zchátrala. Od té doby čeká Růžovský vrch na svoji čtvrtou rozhlednu.

 

Dalšími možnými cíly jsou údolí řeky Kamenice s projížďkou na lodičkách, Labská Stráň se skalní vyhlídkovou terasou nad údolím Labe nebo Hřensko s možností výstupu na Pravčickou bránu. Dále je možné přejít údolí Kamenice u Dolského mlýna do Obce Vysoká Lípa se skalním hrádkem Šaunštejn (z německého Schauenstein - pozorovací skála), či se vydat od Dolského mlýna údolím do obce Jetřichovice se skalními útvary Jetřichovických stěn. Kolem Růžovského vrchu je možné sejít do obce Srbská Kamenice s nově opraveným kostelem Sv. Václava a spojit to s návštěvou soukromého muzea s expozicí vojenského opevnění z let 1936 - 38.

Hřensko

V 15.století tady stávala jen krčma sloužící plavcům a vorařům (Horniss Kretzmar), doložená písemně roku 1445 a ležící pod horou Hornichem (tj. zdrobnělina od slova Horn = roh, výčnělek skály). Slovo Kretzmar (krčmář) bylo převzato od Slovanů. Hláskovým vývojem dospěl název místa k Herrnskretschen. Česká podoba (ves Hrzensko jinak Herrnskreczmu) je poprvé doložen roku 1614. K roku 1475 se vztahuje písemná zmínka o Hřensku jako místu v souvislosti s vyšetřováním přepadení tří norimberských kupců u Kesselu. Místo bylo obecně známé - od východu sem k Labi přicházela odbočka České cesty, při ústí Kamenice bylo skladiště dříví, dřevaři a plavci postavili pár chýší, v provozu byl mlýn. V držení panství se vystřídalo několik majitelů. Za Salhausenů byla větší péče věnována plavení dříví i budování nutného zázemí. Z jejich podnětu se mezi lety 1530-1550 začali na území Hřenska usídlovat noví osadníci. Dříví už nebylo jediným artiklem dopravovaným po vodě. V hřenských skladištích bylo ukládáno obilí a řemeslné výrobky, sklo, ale také sůl, dovážená do Čech. Obchod jen kvetl. Nebylo výjimkou, když si majitel panství bez svolení panovníka zřídil na svém území mýtnici a vybíral clo. To se dělo i v Hřensku. Bedřich Salhausen zřídil v Hřensku přívoz do saské Schöny a cestu na Janov (Streckweg), dílem tesanou ve skalách a proti ní novou "horní" hospodu. Jezdilo se na Vysokou Lípu a zboží se vyhýbalo děčínské celnici. Po zadlužení a úpadku Salhausenů získal roku 1612 všechny majetky věřitel Jan z Vartenberka na Kamenici. Ten je připojil k českokamenickému zboží a vše prodal roku 1614 Radslavovi staršímu Vchynskému ze Vchynic. Ten odkázal veškerý svůj majetek synovcům - mezi nimi i Vilémovi, zavražděnému později s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Vilémův majetek byl zkonfiskován a rozdělen - benešovské panství (jehož součástí bylo i Hřensko) připadlo generálovi Janu z Aldringenu. Aldringenův rod pak od roku 1664 pokračoval jako rod Clary-Aldringenů. Rod Clary, původem toskánská šlechta, se do Čech dostal za třicetileté války a na základě aliance Anny z Aldringenu s Jeronýmem z Clary získal tento rod všechna panství a tituly hraběcího rodu Aldringenů. Po smrti generála Jana z Aldringenu ve třicetileté válce byl majetek rozdělen dědicům, stalo se, že obyvatelé Hřenska a Mezné podléhali čtyřem vrchnostem. Až za Františka Karla roku 1709 byly všechny díly sloučeny do bynoveckého panství. Hřenska se dotkly i události třicetileté války. Císařský jízdní pluk a sto mušketýrů pod velením plukovníka Kossetzkého neúspěšně zaútočil na Sebnitz - tak si alespoň vojsko zchladilo žáhu a vypálilo Hřensko... V 17.století vzrostl význam Hřenska jako obchodního střediska, pro uskladněné obilí v panské sýpce chodili nejen poddaní z vlastního panství, ale i z Rumburka, Šluknovska a ze saských vesnic. Obchod byl ohrožen roku 1726 nařízením pražského místodržitelství o zrušení sýpek na nejzazších hranicích království. Ale Clary-Aldringenové své právo uhájili. Rozhodujícím výrobním odvětvím zůstávalo dřevařství a zpracování dříví. V 18.století zde stály čtyři pily, z nichž jedna byla roku 1892 přeměněna na špitál při epidemii cholery. V Hřensku fungovalo několik vazišť a dřevo se pak plavilo do Saska i na vzdálenější místa. Specialitou byly mohutné kmeny, dodávané do námořních loděnic pro stožáry velkých plachetnic. Další dřevo bylo podomácku zpracováváno na šindele, nádobí, nářadí, chmelové tyče a další zboží. V milířích uprostřed lesů se vyrábělo dřevěné uhlí a kolomaz. Předmětem obchodu byly i houby, dovážené na trhy v Ústí nad Labem, Děčíně či Varnsdorfu. S obchodem s obilím souvisel i rozvoj mlýnů. V Hřensku byly dva - starší byl patrně totožný s pozdějším č.p. 42, mladší horní mlýn na Dlouhé Bělé byl přestavěn na hotel (Klepáč). Důležitým odvětvím byla i těžba a zpracování pískovce. Jeden z lomů byl i ve Hřensku při Zlodějské stezce poblíž státní hranice. Stezka, nazývaná též Podloudnice, je doložena již roku 1492. Pašovala se především sůl, ale také sukno, tabák a další zboží. Úsilí o převzetí příjmů z cel a zajištění hranice proti pašerákům bylo patrné až po třicetileté válce. K roku 1656 je v Hřensku doložena stanice solného dohlížitelství a ve 30.letech 18.století stanice celních výběrčích. Jedna ze stanic hraniční stráže byla roku 1798 umístěna na Mezní Louce. Velký význam mělo zavedení paroplavby - první parník proplul Hřenskem 14.6.1838.

Lesní bohatství a levná labská doprava vytvářely podmínky především obchodníkům s dřívím. Zemědělská výroba byla limitována těžkými podmínkami a málo úrodnou půdou. Většina sedláků a zahradníků se tak stejně věnovala doplňkovým zaměstnáním. Výraznější vliv neměl ani rozvoj průmyslu od poloviny 19.století. Jediným průmyslovým podnikem byla chemická továrna na výrobu barev na ovčí vlnu a hedvábí, která však brzy skončila činnost a v objektu byla zřízena filiálka drážďanské firmy na výrobu nití do šicích strojů - zůstala v provozu až do roku 1945. Vedle toho působily v Hřensku jen drobnější provozy - např. výroba chemických barev a inkoustů (č.p. 1) či výroba likérů a ovocných šťáv. V 19.století pak bylo "objeveno" další "průmyslové odvětví" - cestovní ruch, pro který nádherná romantická krajina skýtala ty nejlepší podmínky. To dobře, byť poněkud opožděně pochopili i Claryové - a také toho dokázali využít. Podnikání v cestovním ruchu je spojeno se jménem Edmunda knížete Clary-Aldringena (1813-1894). Byl to zajímavý muž se zajímavou manželkou - Alžběta Alexandra (1825-1878), zvaná Elisalex, byla pravnučkou ruského maršála Kutuzova a vnučkou Ferdinanda hraběte Tiesenhausena, jehož hrdinskou smrt v bitvě u Slavkova roku 1805 vylíčil L.N.Tolstoj v obraze Andreje Bolkonského ve Vojně a míru. Vraťme se ale k turistice a cestovnímu ruchu. Clary-Aldringenové se starali především o Teplice, hlavní centrum jejich panství, a aktivní byli ti ostatní - již roku 1826 vydali Thunovi prvního průvodce po krásách děčínského panství, Rudolf Kinský od roku 1832 nechal upravovat cesty a stavět lávky a mosty, aby zpřístupnil Jetřichovicko, roku 1864 knížecí lesní adjunkt Ferdinand Náhlík z Rynartic vydal průvodce po části Českého Švýcarska, náležející Kinským. Především Pravčická brána a její okolí v rámci průvodců po Saském Švýcarsku se představuje již na přelomu 18.a 19.století. Clary-Aldringenové reagovali ve 30.létech 19.století, kdy upravili promenádní cestu z Hřenska na Pravčickou bránu, podporovali výstavbu hotelů, pensionů i hostinců v Hřensku (roku 1862 např. hotel Grünner Baum u kostela). V roce 1884 byla založena firma Gustav Kreibich, zabývající se nejen obchodem sklem a galantérií, ale i prodejem fotografií a pohlednic Hřenska. Pod tlakem rostoucího zájmu zpřístupnili nejatraktivnější část Kamenice - soutěsky. V roce 1879 byly v Hřensku a Vysoké Lípě založeny skupiny Horského spolku pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz) podle vzoru spolků v alpských zemích. V čele hřenské stanul Anton Clary. Členové budovali stezky, cesty, zábradlí, lavičky, mostky, chaty i vyhlídkové věže, ukazatele a turistické značky, vydávali propagační a naučné tiskoviny, organizovali setkání milovníků přírody. Po roce 1933 se řada opatření v Německu (zákaz vývozu peněz, dovozu dříví atd.) projevila úpadkem hřenských živností. Claryové patřili ke šlechtickým stoupencům K.Henleina, kteří ovlivňovali lorda Runcimana. Po 30.září 1938 museli Hřensko opustit státní zaměstnanci a česká část obyvatelstva. Hřensko bylo připojeno k říši, v roce 1939 vzrostl počet návštěvníků, ale ve válečných letech opět klesal. Za druhé světové války byla v původní textilce zřízena pobočka letecké továrny z Brém a ve skalách vyhloubeny štoly. Na sklonku války byl v Hřensku ukryt archív "Hlavního úřadu pro bezpečnost Říše", vedeného jednu dobu R.Heydrichem. Koncem války tudy procházely transporty vězňů z evakuovaných koncentračních táborů. Po válce turistický ruch stále slábl, obrat k lepšímu nastal po roce 1964, kdy byly rekonstruovány soutěsky. První hotely byly uvedeny do provozu již v druhé polovině 19.století, roku 1870 v č.p. 13 Hetschel, dnes hotel Labe, roku 1878 v Horním mlýně "Zur mühle", dnes hotel Klepáč, roku 1882 hotel "Felsenkeller", tedy "skalní sklep", a roku 1892 hotel Schwezerhaus, tedy Švýcarský dům. Dominantou Hřenska byl po staletí Panský dům (Herrenhaus), přirozené středisko obchodního ruchu a společenského života, který vyrostl z původní dolní hřenské krčmy. Ještě v roce 1722 objekt tvořily tři domy - v jednom byly vrchnostenské prostory, ve druhém hospoda a ve třetím skladiště se sklepením a příslušenstvím. V 19. a 20.století byl objekt několikrát přestavován pro hotelové účely. V roce 1914 sloužil důstojnickému lazaretu. Nakonec byl v souvislosti s výstavbou silnice roku 1938 stržen (stál hned na pravém břehu Labe za dnešní křižovatkou směrem k hraničnímu přechodu). Dnešních dnů se nedočkala ani druhá nejstarší hřenská hospoda z poloviny 16.století. Byla přestavěna na hotel (Deutsches Haus, pak Český lev), po 2.sv.v. vyhořela a byla zlikvidována (stála poblíž kostela a mostu). Jeden zajímavý objekt zůstal jen ve studiích a nákresech - a to zámek Elisalexburg, pojmenovaný podle manželky Edmunda Clary-Aldringena. Majitelé panství chtěli postavit na labském břehu romantické letní sídlo, roku 1853 byly vypracovány studie, ale stavba by byla příliš drahá, a tak vše zůstalo jen na papíře. Obyvatelé Hřenska dlouho neměli vlastní farnost, a tak se chodilo do kostelů v Arnolticích a Růžové. Až v letech 1786-1787 byl v Hřensku postaven barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, prý z podnětu budoucího panovníka Josefa II., který se zde roku 1779 zastavil při cestě do Děčína. Mezi hřenskými duchovními zůstal nejznámější P.J.Preiss (1791-1869), autor mnoha kreseb především technických památek. Po roce 1874 byl zřízen hřbitov, v lese při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž ve skále vytesaná kaplička. Socha sv. Jana Nepomuckého je z roku 1756.

Spodní část Hřenska - ne nebojte se to není orientální bazar ve Vietnamu i když to tak vypadá... Horní část Hřenska - výchozí bod pro turisty do západní části Českého Švýcarska.

Hřensko postihovaly pohromy obvyklé (v menší míře požáry) i méně obvyklé, jako jsou povodně. Rozvodněné řeky Kamenice a Labe s sebou braly všechno, co jim přišlo do cesty. Vodní živel řádil často, ke katastrofám patří povodeň roku 1845, která zcela zničila dva domy a uchráněno zůstalo jen osm výše položených stavení, roku 1862 byla zničena škola, roku 1888 smeteny dva kamenné mosty, roku 1897 poničeno sedm domů a roku 1900 zaplaveny přízemky 38 objektů. Proti povodním byly stavěny ochranné zdi, nebezpečí zmírnila regulace Kamenice. Zvláštní a pro Hřensko typickou hrozbou se stalo borcení skal. Není to záležitost posledních let, jak bychom mohli nabýt dojmu ze sdělovacích prostředků. Traduje se jak skála severně od ústí Kamenice, zvaná Mariánská podle sochy P.Marie, zatarasila koryto Labe a Karel IV. Nařídil odstranění skalních bloků, aby nebránily plavbě. Nebezpečí ještě zvyšovala těžba kamene. V roce 1826 se zřítila skála u fary, roku 1906 nad Švýcarským domem, roku 1907 u domu č.p. 97, roku 1938 to odnesly dvě budovy u továrny. V roce 1978 se obrovský skalní blok zřítil mezi dva výletní autobusy... Pamětníci i geologové se shodují, že několikatunové balvany spadnou v intervalu 11 let, menší kameny se uvolňují tak jednou za tři roky. Odpovědní činitelé se samozřejmě snaží nebezpečí předcházet - nebezpečné skály jsou odstraňovány, zpevňovány, nataženy ochranné sítě. Recepty, byť nákladné, existují, riziko se zmenšuje - rozhodně je menší než při cestování po silnici nebo přecházení křižovatky. Dnešní Hřensko ovšem už není ani zdaleka tím klidným příhraničním letoviskem, jako tomu bylo do konce 80.let, ale spíše jednou velkou rušnou tržnicí či spíše orientálním bazarem - další to novodobá pohroma pro Hřensko. Kazí to nejen dobrou pověst České republiky, ale především celé oblasti Českého Švýcarska, které je z velké části závislé právě na turistickém ruchu a ne na prodeji laciného asijského zboží. Je to velká škoda.

 

Česká Kamenice

Česká Kamenice byla založena někdy v 2.polovině 13.století na křižovatce obchodních cest pod hradem stojícím na Kamenickém vrchu. Jméno bylo odvozeno od řeky Kamenice (dle přídavného jména "kamenná", tj. voda s kamenitým řečištěm). O nejstarším vývoji města vypovídá městská kniha České Kamenice z roku 1380, patřící k nejstarším písemným památkám tohoto druhu v Čechách. Opevněné město věnoval král Václav II. Janu z Michalovic, později byli majiteli Berkové z Dubé a Vartenberkové, ve 14.století přišli kolonisté z Míšeňska, od roku 1515 zde panoval rod Salhausenů, od roku 1614 rod Kinských. Michalovicové se postarali o různé výsady jako bylo právo vařit a prodávat pivo, právo jarmareční aj. V letech 1423-1430 bylo město několikrát obsazeno husitskou posádkou, roku 1444 bylo dobyto a vypáleno vojsky lužického Šestiměstí. Ani další roky nebyly bez problémů - v letech 1625, 1680 a 1775 zde probíhaly selské bouře. České Kamenici se nevyhnuly ani události třicetileté války, v červnu 1757 se odehrál krvavý střet v období tzv. Sedmileté války u blízké vesnice Studený. V 18. a 19.století město utrpělo epidemiemi - černé neštovice roku 1778 si vyžádaly 600 obětí. Ve 30.letech 19.století se Česká Kamenice stává důležitým výrobním a obchodním střediskem - rozvíjeli se manufaktury a dílny punčochářů, soukeníků a koželuhů, v provozu jsou dva mlýny. V letech 1830-1840 založil Jan Jiří Asten papírnu, první podnik v okolí, kde byl použit parní stroj. Dnes vedle tradičních průmyslových odvětví a v menší míře zemědělství se město stává stále významnějším střediskem cestovního ruchu. Historické jádro vzniklo jako opevněné městečko a dnes je památkovou zónou. Středověká architektura je doplněna dřevěnou barokní zástavbou a novějšími klasicistními kamennými stavbami. Z původních hradeb a bran se dochovala jižní Zámecká brána. Jindřich z Vartenberka postavil v letech 1541-1543 na místě původního dvora zámek - jižní křídlo s arkádami je renesanční, severní barokní, vstupní brána na východní straně nese znaky Vchynských (Kinských) a Trčků z roku 1631. Nejcennější památkou je kostel sv. Jakuba Většího na Jakubském náměstí v sousedství zámku. Pochází ze 14.století, zcela přestavěn byl roku 1562 a hlavně v letech 1604-1605. Uvnitř je pozdně gotické síňové trojlodí, klasicistní a rokoková výzdoba pochází většinou z 18.století. V interiéru nás zaujme řezaná barokní křtitelnice. Na zdejší varhany hrával mladý Antonín Dvořák, chodil tehdy do zdejší německé školy a na praxi pobýval i v jednom místním řeznictví. V kryptě chrámu je osm rakví Vartenberků, je zde několik cenných náhrobníků ze 16.století. Věž pochází z let 1552-1555, původně stávala samostatně jako hláska a součást městského opevnění, po přestavbě roku 1605 byla jako zvonice připojena ke kostelu. Poblíž kostela je budova bývalé farní školy z roku 1562.

Na obdélném náměstí v centru města stojí několik cenných domů a barokní osmiboká kašna z roku 1775 se sochou P.Marie z roku 1860. Nedaleko na zemi je z křemene vydlážděná podkova označující místo, kam až směl být dobytek stavěn na trzích na prodej. Původně renesanční radnice z roku 1493 byla přestavěna a rozšířena roku 1591, dnešní podoba je klasicistní. Radnice nese latinský nápis "Palladium civitatis" (= záštita obce). V severní části města stojí poutní kaple Narození P.Marie, barokní stavba z let 1736-1739 od J.Schwrze a J.J.Kačinky, s mohutnou kupolí, zdobená freskami od Ferdinanda Brunettiho, s malovanými okny. Hlavní rokokový oltář vytvořil J.Klein roku 1746. Kapli obklopuje čtyřkřídlý ambit s věží. V parčíku na místě bývalého hřbitova je památník obětem 1.a 2.světové války. V Horní Kamenici je cenný klasicistní dům z roku 1810 se zděným přízemím a roubeným patrem, roubené domy s typickými prvky severočeské lidové architektury můžeme spatřit v různých částech města, vynikají mj. Salhausenské domy při silnici do Janské. Zajímavou technickou památkou je objekt původně renesančního pivovaru ze 16.století, barokně přestavěného v 18.století, se sedlovou střechou a vikýři. Přírodní pozoruhodností je chráněný tis červený poblíž kostela sv. Jakuba, jehož stáří je odhadováno na 400 let. S Českou Kamenicí je spojeno i nejedno slavné jméno. Narodili se zde profesor Jan Klein (1681-1762) - ředitel katedry matematiky v pražském Klementinu, tvůrce astronomických hodin, Johann Emanuel Pohl - botanik a lékař, který proslul bádáním v brazilských pralesích, Josef Hegenbarth (1884-1961) - malíř a po roce 1945 ředitel galerie v drážďanském Zwingru, v mládí tady často pobýval hudební skladatel Ch.W.Glück (jeho otec byl lesníkem na zdejším panství) a již zmíněný Antonín Dvořák, pobývající u Josefa Ohma v Horním mlýně (na rozcestí silnic na Nový Bor a Chřibskou). Okolí ztvárnil na svých kresbách malíř Karel Liebscher (1851-1906).

 

Chřibská

Obec Chřibská leží v kotlině při obou březích Chřibské Kamenice. Kromě vlastní obce k ní patří i místní části Dolní Chřibská, Horní Chřibská, Nová Chřibská, Krásné Pole a Rybniště. Název se odvozuje od staročeského slova chrb neboli chřib, což znamená pahorek. Původní slovanská osada vznikla na staré obchodní stezce z Čech do Lužice. Nejstarší zmínka o ní je z privilegia z roku 1383, v roce 1428 byla povýšena na městečko a v lednu 1570 na město. Císař Maxmilián II. Chřibské současně udělil městský znak, odvozený od klenotů pánů z Vartenberka. V dolní části modrého štítu je zlatá královská koruna a nad ní rybářská loďka, ve které sedí panna s bílým čepcem a s veslem v rukou. V Horní Chřibské vznikla údajně již v roce 1414 sklářská huť, nejstarší dosud pracující sklárna v Čechách. Ve městě nebylo žádné panské sídlo, obec byla střediskem obchodu a řemesel, proto zůstala tzv. otevřená, tedy bez městského opevnění. K obraně tu však byl cech lučištníků, od konce 16.století i střelců. Chřibská utrpěla častými návštěvami vojsk. V roce 1633 tu procházela armáda Albrechta z Valdštejna, v letech 1639 a 1648 ji vydrancovali Švédové, v blízkosti se bojovalo i v prusko-rakouské válce v roce 1757 a 1778. Značné škody tropila i rozvodněná Kamenice, největší v roce 1705. Kromě sklářství se zde rozvíjela i další průmyslová výroba, hlavně textilní, opírající se o tradice domácího tkalcovství (výroba nití, šicího hedvábí a příze aj.). Východně od Horní Chřibské pod Malým Stožcem byla v letech 1912-1924 postavena menší údolní přehrada, která měla zabránit povodním. Dnes slouží jako rezervoár pitné vody. Zajímavou technickou památkou je akvadukt, kamenný most, po kterém se pro průmyslové účely převáděla přes řeku voda. Ve středu města je rozlehlé nepravidelné náměstí, rozdělené Chřibskou Kamenicí. Na návrší nad ním stojí kostel sv. Jiří, původně gotický, zcela přestavěný kolem roku 1570, o 50 let později byla zvýšena věž. V roce 1670 byl objekt upraven barokně a začátkem 20.století regotizován. Kolem je zrušený hřbitov s pseudogotickou kaplí z roku 1875. Na jižní straně, při vstupu od města, se dochovala dvě ramena ambitů se čtvercovými nárožními kaplemi z druhé poloviny 18.století, v ambitech jsou kaple křížové cesty. Na vnějších zdech kostela byly zasazeny náhrobníky ze 16. a 17.století. Další, z 19.století, jsou na hřbitovní zdi, mj. i majitele zdejších skláren Antonína Kittla z roku 1820. Zajímavou barokní stavbou, datovanou 1726, je fara č.p. 9, jejíž portál zdobí znak Kinských. V obci se zachovaly i četné klasicistní domy z počátku 19.století se zdobnými portály. Barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a Immaculaty, původně umístěné na kamenném mostě na náměstí, byly při rozšiřování vozovky přemístěny za kostel. Na náměstí stojí novogotická radnice (dnes restaurace) z roku 1866 a osmiboká kašna z první poloviny 19.století. Ve městě se narodil Tadeus Haenke, lékař, botanik, geolog a cestovatel (1761-1817), který zemřel za nejasných okolností na území dnešní Bolívie, mj. je objevitelem viktorie královské. Jeho botanické sbírky z Jižní Ameriky jsou v majetku pražského Národního muzea. Haenkeho pamětní deska je umístěna na jeho rodném domě vedle radnice. Jiným význačným rodákem byl malíř Eliáš Hille, jehož katolická rodina se v roce 1593, kdy panství patřilo protestantské vrchnosti, musela vystěhovat do Schwerinu.

 

 

Zima ve Vysoké Lípě.

Vysoká Lípa a "Česká silnice"

Lidová architektura ve Vysoké Lípě.

První písemné zmínky o Vysoké Lípě pocházejí z 2.poloviny 14. Století za vlády Václava IV. - v té době patřila rodu Michaloviců. V roce 1406 přešlo panství do majetku pana Berky z Dubé a na Hohenštejně. K obci patřily ještě Mezná, Janov a Kamenická stráň. Kilometr od obce, severním směrem, jsou zbytky skalního hradu Šaunštejna. Postavili ho Berkové, pak patřil Vartenberkům, kteří jej používali jako opěrný bod při ochraně cesty do Saska. Několikrát byl dobýván ze Saska a z Lužice. V roce 1444 odolal obléhání 9000 bojovníků. Poslední zprávy jsou z 30-leté války, kdy byl obýván švédskými utečenci. Ti drancovali okolí a šlechta sama je z hradu nedokázala vypudit. Povedlo se to teprve královskému vojsku. Dnes chodí návštěvníci po upravených schodištích, dívají se z vyhlídek do nádherného kraje a jen těžko si mohou představovat, jak kdysi hrad vypadal.

Jdeme dále po České silnici, která sloužila ve 13.-14. století jako hlavní dopravní tepna do sousedního Saska. Z Vysoké Lípy na hranice je to 8 km. Po mírném stoupání objevíme na pravé straně vysoký skalní suk. Bývala to popravčí skála pro Šaunštejn. Ve skále, kousek vpravo, je vytesán nacistický symbol - hákový kříž s datem 1932. Silnice dále mírně klesá a asi po 0,5 km odbočíme po červené značce vpravo. Po původní, staré České silnici, která vede mezi skalami Houskového hřebene, pod Kolištěm, bychom došli až k poště v Jetřichovicích.

Kolem České silnice najdeme např. přírodní rezervaci Babylon z roku 1976 nebo naleziště vysokých borovic (unikát Jetřichovicka), které sloužily ke stavbě lodních stěžňů. Další odbočka na pravé straně nás pak zavede do Mokrého dolu a přes Táborský důl až na Tokáň. Půjdeme-li ovšem po České silnici až k říčce Křínici, ke státní hranici, dojdeme do míst, kde stávaly Zadní Jetřichovice. Bývaly zde hotely Jelen, Zelené údolí a Křínické údolí, letní restaurace Waldruhe, domek lesního dělníka a hájovna Clary-Aldringenů. Křínice zde odbočuje na západ, do Saska. Celní přechod zde připomíná starý most. Toto místo bývalo hojně navštěvováno turisty. Po nástupu nacistů k moci v Německu tudy utíkalo mnoho pronásledovaných do nitra Československa. Českoslovenští strážci hranic zde měli těžkou službu, protože byli vystaveni silnému tlaku místních a okolních nacistů. Dnes jsou v těchto místech ruiny a klid. Jen občas projde turista po zelené značce k Panenské jedli, nebo opačně, na Mezní louku. Český turista si možná vzpomene na náš nejúspěšnější film Pyšná princezna - pro film postavenou chatu pod převisem by již těžko hledal, tenkrát tam byla mýtina, dnes tam stojí vzrostlé stromy.

(převzato z České silnice, autor: Miroslav Tůma)

 

Západ slunce za Rudolfovým kamenem. Vpravo je vidět vrcholová boudička.

Rudolfův kámen

Charakteristická dominanta skalního hřebene s Mariinou skálou a Vilemíninou stěnou patří k Jetřchovicím právě tak, jako v jiných dimenzích Matterhorn k Zermattu. Jistě, milujeme-li něco nedbáme příliš na absolutní měřítka. Také z tohoto důvodu byly Jetřichovické skály v polovině minulého století nazývány jetřichovickými Švýcary. Mezi skalními vyhlídkami "Jetřichovickým Švýcar" vyniká nadmořskou výškou 484 m n.m. i širokým rozhledem Rudolfův kámen. Leží poněkud osamoceně v lese na sever od Jetřichovic, obklopen hlubokými roklemi, takže pohodlnější turisté se někdy jeho návštěvy vzdají. Pro jedinečný kruhový rozhled byl v minulosti využíván jako pozorovatelna. Panští lesníci si na vrcholovém skalisku nechali postavit přístřešek a sledovali odtud, zda v lesích nehoří. Později sem byla zavedena turistická značená cesta a přstřešek dostál mnohých změn. Od té doby uplynulo mnoho vody, a protože poslední půlstoletí údržbě příliš nepřálo, připomínala tato stavba na osaměle vyčnívající skále spíše chýši trosečníka. Dlouho zamýšlenou opravu provedla v roce 1993 rumburská stavební firma Technoservis Mělo. Protože přístupové dřevěné schodiště opravili již v květnu 1992 pracovníci správy CHKO, je po mnoha letech Rudolfův kámen opět bez rizika přístupný. Kdysi bývalo zvykem odtud sledovat východy či západy slunce. I dnes znám romantiky, které tento zážitek uchvátil.

V roce 1864 popsal Rudolfův kámen Ferdinand Náhlík. Styl jeho vyprávění je jiný, než jakému jsme zvyklí dnes, přečtěme si však pár řádek - v dnešní uspěchané době to neuškodí: "Po stu sedmdesáti zčásti dřevěných, zčásti tesaných, vesměs však spolehlivých schodech, s dost velkými obtížemi zhotovených, dospějeme přes několik skalních stěn na vrcholovou plošinku, slezenou poprvé roku 1824... Výhled z Kamene knížete Rudolfa doporučuji každému, protože je bezpochyby jedním z nejkrásnějších v celém Českém Švýcarsku. Velkolepá a vděčná je návštěva této skály při západu slunce, nořícího se v ohnivé záři za Velký Winterberg...(viz obrázek). Také za východu slunce bývá Rudolfův kámen často navštěvován... Konečně se ranní mlhy protrhnou a zrakům návštěvníka skalnatého ostrohu se naskýtá čarovný pohled. Prostírá se před ním pískovcová hornatina se svými skalnatými štíty a strmými rozeklanými stěnami. V popředí se táhnou daleko na sever lesy, pokrývající tak groteskně rozpukané pískovce. Jsou to Jetřichovické vřesiny. Kam oko dohlédne, vyčnívají z rozsáhlých a souvislých borových revírů vrcholky sosen... Z nepřehledného lesního komplexu zvedají svá témě hory u Žitavy a pásmo hor při saské hranici, potom saské kopce Velký Winterberg s věží, Unger a Falkenberg, v Čechách osamělá homole Růžovského vrchu... zastírající z této strany výhled na Milešovku u Lovosic, dále Jedlová u Svatého Jiřetína, Studenec se svou rozhlednou mezi Chřibskou a Českou Kamenicí a horský řetěz děčínský. Z hřebene Rudolfova kamene je patrno, jak se pohoří rozčleňuje v pásma za Ploučnicí, u Děčína a Benešova, mezi Chřibskou a Jiřetínem, dále ve výšiny při Boru a Kamenickém Šenově, a konečně v souvislé pásmo za Borem. Vrchy Růžovský, Studenec a Jedlová jakoby držely nad Jetřichovickými vřesinami stráž. Jsou to vyvřelé útvary čedičové a znělcové, převyšují četné pahorky a dosahují značné nadmořské výše. Každý opravdový Čech se při návštěvě Kamene knížete Rudolfa rozpomene na jméno a činy osobnosti, jejíž jméno obdržela tato výšina zvaná původně Vysoký kámen (Hoher Stein) nyní též Knížecí kámen ... Nese jméno jeho jasnosti zvěčněného knížete Rudolfa Kinského ze Vchynic a Tetova, potomka jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů ... příznivce našeho Čelakovského ... prvního kurátora Matice české... Nechť laskavý čtenář věnuje vzpomínku tomuto šlechetnému, celým národem ctěnému a po tak předčasné smrti upřímně oplakávanému muži, jímž kníže Rudolf Kinský byl..."

Dnešního turistu, který chodí podle mapy, jistě udiví, že na většině turistických map jméno Rudolfova kamene nenalezne. Na jeho místě je název Ostroh, který vyhlídka obdržela po druhé světové válce, kdy v celospolečenském trendu odstraňování "nevhodných" pojmenování přišla řada i na Rudolfa Kinského. Jméno Ostroh však nebylo místním obyvatelstvem akceptováno, a tak sama názvoslovná komise v roce 1963 kapitulovala a rozhodla se pro návrat k vžitému názvu Rudolfův kámen. Je drobným paradoxem, že v minulém století byla situace právě opačná: úředně se od roku 1824 vedlo jméno Rudolfův kámen (Rudolfstein), ale prostý venkovský lid neřekl skále jinak než Vysoký kámen (Hoher stein) - vystihuje to totiž její vzhled daleko nejlépe a pochází ze starých časů, kdy ještě bývalo zvykem označovat věci pravými jmény.

(převzato z České silnice, autor: Ing. Karel Stein)

 

Skalní muži v Rynarticích

Trpaslíci vytesaní do skal pod Rynarticemi se těší pozornosti téměř všech výletníků, zejména pak dětí. V průvodci Děčínskem z r. 1984 je o nich tato zmínka: "Trpasličí jeskyně - ve skále vytesané schody a výklenky s reliéfy a soškami trpaslíků, dílo místního lidového umělce Ernesta Wahra z roku 1833." Jak už to tak bývá, věci se mají poněkud jinak. O vzniku této, řekněme atrakce, se dochovala spolehlivá zmínka v rynartické kronice. Napsal jí Ernst Vater - zemědělec a malíř z Rynartic č.p. 31 a 74 - jak se sám nazývá. Kronika je psána poutavým jazykem zaujatého lidového vypravěče. Kapitola z roku 1929 je nadepsána: "Skalní muži v Rynarticích". "Bylo to tak kolem roku 1870, co Eduard Vater, majitel usedlosti č.p. 24, zakoupil výměnnou za lesní loučku pruh lesa podél silnice. Můj otec zde začal v několika směrech zakládat cestičky a schůdky a současně vysekal do skal několik trpaslíků. Na Zimní stráni (Winterleite) byly mnou tenkráte vytesáni dva takoví mužíci a všichni byli barevně pomalováni. Jelikož po těchto cestičkách začali chodit cizí návštěvníci, postavili jsme tam nahoře stoly a lavice. V blízkém skalním sklípku jsme chladili lahvové pivo a jedné krásné neděle roku 1903 jsme tu oslavili otevření malého výčepu. Pivo bylo zdarma a návštěvnost hojná. Hostě však později už nepřišli, a tak se zdlouhavé vysedávání na místě již nevyplatilo. Blbí lidé jednoho dne zuráželi trpaslíkům nosy a od té doby omšeli mužíci mechem. Turisté je však nepřestali navštěvovat."

(převzato z České silnice, autor: KS)

 

Lovecké chaty Na Tokání

Najdeme je umístěny v nádherné skalní scenérii uprostřed Jetřichovických stěn. Letopočet 1563, vytesaný do jedné ze skal, svědčí o tom, že místo bylo lidmi vyhledáváno už odedávno. Později zde byla uprostřed zrušené obory postavena útulna panských myslivců a kolem roku 1855 lovecký zámeček (panský dům). V dobách rozvíjejícího se turistického ruchu bylo Tokání vyhledávaným cílem výletníků. Místo bylo podrobně popsáno už v roce 1864 v německém průvodci Ferdinanda Náhlika. Jedním z prvních česky psaných průvodců, kde najdeme o Tokání zmínku, je Řivnáčův průvodce po Království českém z roku 1882. Nabízí nám trasu z Jetřichovic Haťovým dolem, kudy dnes vede žlutě značená turistická cesta: "Údolím zvaným Stammbruckental, poněvadž cesta vede přes jakýsi most ze samých vedle sebe položených kmenů stromových - za příčinou bažinaté půdy, přijdeme k myslivně nazvané Balzhutte, kde možná dostati občerstvení (pivo, chléb s máslem, sýr, také kávu)." Tamní hájovna s pohostinstvím patřila k Rynarticím. V minulosti byly dvě budovy oploceny a sloužily knížeti Kinskému a jeho hostům v době lovů vysoké zvěře a tetřevů. V době jeho přítomnosti bývaly při vjezdu k Tokáni zřízeny slavobrány a budovy ozdobeny vtipnými loveckými emblémy. Nad panským domem vlál prapor se spojeným knížecím erbem kinsko-lichtenštejnským. 26.října 1905 lehl popelem honosně vybavený panský dům i s velmi cennou sbírkou loveckých trofejí. Dnešní chaty v alpském stylu nechal vystavět kníže Kinský ve třicátých letech našeho století. Tokání také navštívila řada významných osobností minulosti, jako např. saský král Bedřich August (1905) nebo lord Runciman (1938). Po druhé světové válce, kdy široký pás lesů podél hranic patřil do zakázaného pásma, obsadila chaty československá armáda. Po zrušení pásma a odchodu armády se z chat staly objekty podnikové rekreace a byly opět přístupné pro veřejnost. Pouze v době vysokých návštěv na chatě Ministerstva vnitra byly chaty hlídány a pro veřejnost nepřístupny. Dnešní stav objektů není povzbudivý. První dvě chaty posloužily nezodpovědným podnikatelům jako záruka za úvěry - jsou trvale uzavřeny a chátrají. Jedna chata slouží jako podnikové rekreační středisko pracovníkům Policie ČR. Vlastníkem poslední chaty vlevo jsou Lesy ČR. Zde svítá naděje, že po nezbytných úpravách tu najde znavený poutník opět útočiště s občerstvením jako za starých časů.

Lovecké chaty Na Tokáni na počátku století.

Před chatami Na Tokání stával dřevěný kříž, který byl postaven na paměť předčasně zesnulého syna knížete Kinského, majitele českokamenického panství. Na zadní straně byl vyryt rok a místo zhotovení kříže "Innsbruck 1908". Na kříži se vypínala dřevořezba Krista. Vše bylo proti povětrnosti kryto bedněním, proto se podobné kříže označují jako "Kastenkreuze" - kazetové kříže. Kříž se z místa vypařil v roce 1977. Tehdy také zmizel velký pískovcový blok s otiskem hvězdice, který ležel před tokáňskými chatami.

 

Tak takhle vypadala rozhledna na Studenci před sto lety...

Rozhledna na Studenci

Nedaleko za hranicemi CHKO Labské pískovce v Lužických horách, severně za Českou Kamenicí se vypíná hora Studenec (736 m). V minulém století patřil Studenec do rozsáhlého panství rodu Kinských, kteří velmi dbali na zvelebení svého majetku. Již v roce 1854 nechal majitel Českokamenického panství kníže Ferdinand Kinský postavit na vrcholu Studence dřevěnou rozhlednu. Na její stavbě se podílel tesař Fliegel, který také stavěl sruby na Tokáni. Rozhledna však musela být pro špatný stav v roce 1865 stržena. Před její výstavbou vrchol často sloužil geometrům při triangulačním měření, o čemž po mnoho desetiletí svědčil kámen s vytesaným nápisem "Monumentu astronomicogeometrisum". Nová rozhledna byla postavena v roce 1888. Stavbu inicioval Horský spolek pro České Švýcarsko. Finančně jí podpořili spořitelny v České Kamenici a v Děčíně, obce Česká Kamenice, Chřibská a Líska, továrník Preidl a další. Devítitunovou kovovou konstrukci za 1 tisíc korun vyrobila Pražská strojírenská a.s., bývalá firma Ruston a spol. Rozhledna byla vysoká 16,2 m na vrchol vedel 92 točitých schodů a na vyhlídkovou plošinu se vešlo 25 lidí. K rozhledně vedla upravená dlážděná cesta vroubená lavičkami. Od 15.7.1888, kdy byla rozhledna slavnostně vysvěcena, do konce roku, vystoupilo na věž více než 5 tisíc lidí. V roce 1893 nechal kníže Kinský vedle rozhledny postavit srub, který poskytoval návštěvníkům občerstvení i nocleh. Po roce 1945 nebyla prakticky prováděna údržba a tak koroze narušila konstrukci natolik, že výstup na věž začátkem 90. let byl téměř nemožný a velmi nebezpečný. Přesto na ohořelých stránkách vrcholové knihy od května 1990 do května 1991 bylo napočítáno na 500 podpisů ! Budoucnost rozhledny od té doby je neustále nejistá a každým dalším rokem se její osud definitivně naplňuje.

... a takhle vypadá dnes.

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.