Pověsti a zajímavosti z okolního kraje

HISTORICKÉ ZAJÍMAVOSTI

Rysí kámen

Vlčí deska

Renettův kříž

Stormův kříž

Stopy

POVĚSTI

O všemilském Adamovi

O potočním kameni

O loupeživých rytířích z Kyjovského hradu

O Falkenštejnu

O nočním lovci

Noční myslivec

Zlatá kuřátka

Sklenářovi vrány

O kapli na růžovském vrchu

Tajemná kaple

Pohanský oltář

O Šaunštejnu

Lichvář a jeho dcera

O hamižném mlynáři

Mlynář a čert

Zmijí královna

Trpaslíci z Tiských stěn

Strážci ohňů

Sedlák a bludička

Dědek Krkavec

Zakletý hrad

Zlato v dýmce

Krvavé šlépěje

Hrbáč a jeho snacha

Nevěrník

Dlouhý Jazyk

Bratrská výpomoc

Hrdopyška

Zámecký sedlák

Sedlák ze Zámeckého vrchu

Trpaslíci na Jehle

O zlém ševci

Katův meč

Kamenná podkova

Stráž u mrtvého

Děkan Huber

Černá smrt

Přípitek na rozloučenou

Sto stříbrných

Rysí kámen

(ZAJÍMAVOST) Zdroj: Česká Silnice, oblast: Zadní Jetřichovice

Ve velkém Kozím dole, západně od bývalých Zadních Jetřichovic, hledí z mlází na kolemjdoucí kamenná podoba rysa. Reliéf je vytesán do balvanu, ležícího již několik kroků v Sasku. Nad rysem je novogotický německý nápis, který ve volném překladu zní: Na tomto místě jsem já, Johann Gottfied Puttrich, královský lesní ze Zadních Heřmanic, složil střelnou ranou rysa roku 1743. Puttrich z proslulé rodiny lesníků, usmrtil zvíře pomocí zabudované střelné zbraně, která spustila, když se šelma dotkla návnady. V letech 1645-85 bylo na Děčínsku uloveno šest rysů. Jeden z posledních byl zabit u Kristina Hrádku roku 1875. Od 19. století se rys v Českém Švýcarsku již nevyskytuje.

V šedesátých letech 20. století se však objevily zprávy o jeho opětném výskytu. Důkazů o přítomnosti rysa od té doby značně přibylo na obou stranách hranic (např. v roce 1969 byla z Labe u Prossenu vylovena zastřelená samice rysa, ale existuje i řada fotografických dokladů dokazujících přítomnost rysů v Česko-saském Švýcarsku.

Vlčí deska

(ZAJÍMAVOST) zdroj: Česká Silnice, autor: Nataša Steinová, oblast: Zadní Doubice

Kdo někdy pozoroval břeh rybníka či tůňky, to určitě zná. Ke kraji proklouzne vlnka a zvedne kal s drobným pískem a když se usadí, objeví se cosi - zázračně čisté a netušené. Pak se vlnka zhoupne zpět a mrak kalu zase vše pomalu zakryje. Napadlo mě, že na takové šplouchání si někdy hraje i krajina, i když místo vody tu rozhoupává čarovné vlnky čas.

Roku 1833 padla jedle u Zadních Doubic. A jakoby šplouchla vlna - spod vrstvy humusu a jehličí se na svět vynořil nápis staré Vlčí desky - Wolfstafel. Místu, kde vyúsťuje na Mlýnskou úboční cestu stezka z Dolního (saského) mlýna, hned ubylo na opuštěnosti. Lesník Rudolf Heřmanovský to tehdy cítil nejinak a dal nápis na desce obnovit. V překladu zní takto: Jméno moje bylo lesní Grohman Jan, já za svého mládí jsem byl v těchto lesích znám. Když jsem jednou tudy svoji cestu zvolil, nenadále zde pod skálou dva vlky jsem skolil. Posléze i na mne smrtka ukázala a z tohoto světa pryč mě vzala. Kdokoli se kolem této skály budeš ubírati, řekni: Bože, rač té duši odpočinek dáti ! Stalo se léta Páně 1640. Vlčí deska byla svým umístěním v opuštěném hraničním lese předurčena k tomu, aby v tichosti zmizela pod lesní peřinou trav a jehličí. O její návraty na světlo Boží se však čas od času kdosi pokoušel. Svědčí o tom nápisy u desky:"Obnovit dala 1747 Rosina Grohmanová." a "rovněž 1789 pan lesní Václav Pompe." Přišla šedesátá léta našeho století. Zase se jedna vlna vracela zpět a při rozšiřování lesní cesty s sebou smetla i Vlčí desku. Zdálo se, že je konec poodhalování jedné malé stopy jednoho člověka dávné doby. Zůstala po ní jediná fotografie, kterou při svých vlastivědných toulkách v 30. letech pořídil německý učitel H.Lemme z Drážďan. Místo, kde bývala, několik let připomínala pouze dřevěná deska. Ale zase šplouchla další vlna - a několika lidem se začalo stýskat, že už si nikdo na ten krásný, starý lesní nápis nemůže sáhnout. Tak byla rozehrána prozatím poslední partie té malé hry. S použitím jediné fotografie a rad konzervátora J. Doležala z Okresního muzea v Děčíně, vznikla nejprve sádrová maketa a posléze i odlitek - kopie staré Wolfstafel. Problém s její přepravou vyřešil služební gazík jetřichovických pohraničníků a od 16. srpna 1986 je Vlčí deska opět na svém místě.

Renetův kříž aneb stalo se před 100 lety

(ZAJÍMAVOST) zdroj: Česká Silnice, oblast: Vysoká Lípa

Nedaleko loveckého zámečku Clary-Aldringenů ve Vyskoké Lípě, ve staré lesovně pod košatou lípou, žila před sto lety rodina lesníka Reneta. Na náhorní planině, která k jihozápadu spadá příkře do soutěsky říčky Kamenice, měli Renetovi políčko.

Renetův kříž v kaňonu Kamenice se stále zřetelným nápisem KARL RENET 26.5.1893.

Jednoho letního dne roku 1893 pracovala paní Renetová na tomto políčku a její tříletý synek Kája si hrál opodál v trávě. Když paní, zaujatá prací, zvedla zrak, aby se na něj podívala, byl pryč. Začala ho volat a plna strachu se rozběhla ke strži. Její zoufalé volání uslyšeli dřevorubci na druhé straně řeky pod Kamenickou strání. Rozeběhli se ke skalnímu výběžku a když pohlédli dolů k řece, uviděli hluboko pod sebou bezvládné dětské tělíčko unášené proudem k nebezpečným peřejím. Začali rychle sestupovat k řece. Rychlejší byl však patnáctiletý Emil Weigel, chlapec z nedalekého statku na Kamenické stráni. Také on zaslechl volání zoufalé matky a nedbaje nebezpečí seběhl skalami, skočil do vody a plaval ke Kájovu tělíčku. Zachytil jej na poslední chvíli v místech, kde klidná voda spadá do hučících peřejí. Kája nejevil známky života. Emil si ho naložil na záda a nesl nahoru až na místo, kde se potkal s dřevorubci. Společnými silami se pokusili umělým dýcháním navrátit chlapci život. Podařilo se. Začal dýchat... přenesli ho do domu zachránce, poslali pro doktora Böhma do Růžové a pro rodiče. Než doktor přišel, byl už malý Kája při plném vědomí, zcela zdráv.

Že pád do strže přežil bez vážnějšího zranění, tomu napomohly skalní římsy porostlé vysokým mechem s jehličím, které několikrát zmírnily pád dítěte. Na památku jeho zachránění byl vytesán do skalní stěny nad vodní hladinu kříž s nápisem KARL RENET 26.5.1893.

Stormův kříž

(ZAJÍMAVOST) zdroj: Česká Silnice, oblast: Rudolfův kámen

Na skalách Českého Švýcarska nacházíme vytesány nejrůznější znamení, letopočty nebo nápisy. Jejich autoři jsou většinou dávno mrtvi a dnes se již stěží dopátráme, co je vedlo k jejich počínání. Jinak tomu bylo v případě tragické události, která vzrušila veřejnost natolik, že žila ještě generace v podání lidí a přesně se také znalo místo, kde k ní došlo.

24. června 1855 po poledni se šestiletý chlapec a sotva pětileté děvčátko z Rynartic vydali sami na borůvky. Oba se jmenovali Stormovi, nebyli však příbuzní. Ve tři hodiny odpoledne je rodiče začali postrádat. Mnoho ochotných obyvatel Rynartic se pustilo do prohledávání Jetřichovických stěn. Přes silný déšť vytrvali ve hledání až do pozdních nočních hodin. Děti se však nikde nenašly a tak se druhý den časně zrána počalo nanovo. Hledání se zúčastnilo více než sto lidí z Rynartic, větší školáci, lesní dělníci i finanční stráž. Ani tohoto dne však děti nalezeny nebyly. Okresní úřady v České Kamenici a v Rumburku vyzvaly k pátrání všechny obce mezi Vysokou Lípou až po Hely u Krásné Lípy. Hledalo se i na saské straně Křínice. Pátrání pokračovalo i 26. Června. Teprve pozdě večer na ně narazila Františka Hackelová v osamělé rokli Königsteichgrund pod Rudolfovým kamenem. Děvče ještě žilo, ale chlapec byl mrtev. Zřejmě zemřel vysílením. Co asi vytrpěli děti v lese, samotné, hladové, za vytrvalého lijáku, který trval obě noci...? Jen tichý kříž s letopočtem dnes označuje místo chlapcovy smrti a záchrany děvčátka.

Stopy

(ZAJÍMAVOST) zdroj: Česká Silnice, (převzato z knihy Věnec pověstí z Děčínska /1921/ - nashromáždili Rudolf Dörre a Emil Mauder), oblast: Jetřichovice

Z Jetřichovic do Kunratic vede pěší cesta skrze místa zvaná německy "Lienchte". Tam se před mnoha lety oběsil na smrku jeden Jetřichovický občan a od té doby tam straší. Jednou v pozdních večerních hodinách šel tudy starý Richterovic Štefan. Tu zřetelně uslyšel jak přijíždí skupina jezdců na koních a volá na něj "Halóóó !" Rychle uskočil ke straně. Přefičeli kolem něho jako bouře. Ale nic nezahlédl, nikde ani stopa. Když následující zimu musel v nočních hodinách opět procházet těmito místy, uviděl pod nedalekým smrkem stát muže. Měsíc svítil jasně a čerstvě napadlý sníh se blyštil mezi stromy. Štefan zůstal chvíli stát, pozdravil a čekal na odpověď. Ale postava neodpověděla. Bylo mu to divné až ho obešla úzkost. Rychlými kroky spěchal pryč. Druhý den ráno, když se stejnou cestou vracel domů, viděl ve sněhu před sebou zřetelně jen své stopy. Zvědavě šel ke smrku, pod kterým stál večer onen tajemný muž, ale žádné jiné stopy neviděl. Byly tam jen ty jeho a vedly jen ke smrku.

O Všemilském Adamovi

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, autor: A.P., oblast: Všemily

V této lesnaté krajině plné skalních roklin skrýší nechyběli v minulých dobách ani pytláci. Ve Všemilech žil muž, jmenoval se Adam, jehož hlavní touhou byl svobodný lov. A protože ten nebyl ani dříve, ani později povolen, lovil jako pytlák. Jednou, aby přesvědčil své okolí o tom, jakou má mušku, dal chlapci z vesnice rozsvícenou lojovou svíci a přikázal mu, jít po pěšině u potoka, dvě sta kroků vzdálené od Adamovy chalupy. Sotva se však chlapec objevil na pěšině, vystřelil Adam z okna své chalupy a zasáhl svíci tak přesně, že ustřelil její horní část. Chlapci dal dva české groše a s uspokojením sledoval, jak zpráva o tom roznesla se po vsi. Chlapcovi rodiče z toho byli ovšem velmi rozrušeni, ale před pytlákem jako byl Adam se raději každý uchránil výtek... Nutno dodat, že Adam neuspokojoval své lovecké vášně v blízkosti Všemil ani na úkor zdejších obyvatel. Jeleny lovil většinou v Sasku, v tamních oborách. Jednou v takové oboře složil se svým pomocníkem statného jelena. Klidně ho rozřízl a vyvrhl. Myslivec pečující o oboru uslyšel výstřel, tiše se přiblížil na místo a skočil po pušce, kterou měl Adam opřenou o strom. "Taková krásná puška !", řekl. Všemilský Adam, zvedl oči od své práce a ukázal špičkou nože ke smrku, za nímž se blyštila hlaveň mířící přímo na myslivce. "Tam je ještě jedna, a ta je krásnější...", řekl a nedal se už ze svého díla vyrušovat. Myslivec mlčky opřel Adamovu pušku zase o strom a stejně mlčky odešel. V krajině členité, skalnaté, porostlé lesem a protkané divokými soutěskami, kterou pronikali jen myslivci, pytláci a pašeráci, nebylo radno pouštět se do soubojů s takovými zálesáky, jako byl Všemilský Adam.

Pověst o potočním kameni

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, autor: František Sajdl a KS, oblast: Rynartice, Chřibská

Mezi Rynarticemi a Dolní Chřibskou poblíž místa, kde se říká Na Potokách, se vypíná vlevo od silnice vysoká strmá skála, nazývaná v minulosti Bachstein, česky tedy Potoční kámen. Silnice je v tomto místě sevřena z jedné strany potokem a z druhé strany onou skálou, v jejíž kolmé stěně je vytesán ozdobný rám. V rámu prý byl kdysi obraz namalovaný na památku události, která se tu podle pověsti kdysi dávno udála.

Před mnoha sty lety zavítal do našeho kraje jakýsi panoš. Přišel zdaleka, až od rožmberského dvora. Sotva se tu trochu porozhlédl, padla mu do oka tuze hezká dívka, dcera chudého dřevorubce. Ta však o něm nechtěla ani slyšet, neboť jí byl protivný ustavičným dvořením.

Jednou šla sama lesem, když tu náhle zaslechla zařehtání koně. Polekána se ohlédla a spatřila, že je jí v patách nenáviděný panoš. Nezbylo jí, než se dát na útěk. Hodnou dobu utíkala lesem co jí síly stačily až se náhle ocitla na samém okraji vysoké skály. Cesta vlevo ani vpravo žádná, za zády nebezpečí a hluboko dole pod ní potok. Hlava se jí z té výšky zatočila, ale zaváhala jen malý okamžik. Pokřižovala se a skočila dolů, odhodlána raději zemřít, než se ocitnout v objetí nenáviděného panoše. Panoš zůstal bezmocně stát na kraji skály, zdrcen pomyšlením, že zavinil dívčinu smrt. Pomodlil se za spásu její duše, potom otočil koně a odjel a již nikdy ho nikdo v tomto kraji nespatřil. Dívka ale, snad zázrakem, přežila skok ze skály ve zdraví a bez úhony. Po nějakém čase se provdala za hodného chlapce a byla šťastná.

Obraz v rámu na Potočním kameni pry zobrazoval dívku padající do hlubiny a nad ní jezdce na koni. Zub času hlodal a hlodal, takže už před první světovou válkou byl obraz sotva znatelný a nikdo dnes už neví, jak skutečně vypadal.

 

Pověst o loupeživých rytířích z Kyjovského hradu

(POVĚST) zdroj: Klub českých turistů, autor: ?, oblast: Kyjovský hrad

Za dávných časů sídlili na Kyjovském hradě loupeživý rytíři spolčení s posádkami Falkenštejna a Krásného Buku, kteří prováděli loupežné výpravy do sousední Lužice. Dlouho nemohli Lužičtí zjistit, kde se nalézá jejich hrad, jelikož lapkové jezdili na koních okovaných obrácenými podkovami. Tehdy Žitavští vyslali mnoho zvědů do Českých krajů, aby zjistili, kde se nalézá sídlo rabiátů. Konečně jeden ze zvědů narazil na sídlo obávaných rytířů. Ten pak podplatil služebnou sloužící na hradě, která mu vyzradila dispozice hradu, velikost posádky a její zvyky. Brzy přitáhlo velké vojsko Žitavských, hrad dobylo a lapky pobilo. Pár se jich však zachránilo a ti přísahali strašlivou pomstu. Počíhali si na zrádnou služebnou a zajali jí, jejich pomsta měla být krvavá... Přivázali nebohou služebnu ke kládě na katru a ten poté spustili - služebná byla zaživa přeříznuta vejpůl.

 

O české silnici, Falkenštejnu a příběhu, který mohl zavdat příčinu k pověsti o bílém jelenu

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, Autor: Lošťák, oblast: Jetřichovice

Skromná pracně proklestěná stezka divokou přírodou - říká se jí česká. Spojovala vnitro království s Lužicí a Saskem. Od severních moří se po ní vozila sůl. Pohraniční hvozdy pokrývali strže, skály, bystřiny. Žili zde jeleni, vlci, rysové a vysoko nad nimi poletovali orli. Za vlády Přemysla Otakara II. toto území spravoval rod Markvarticů. Byl vybudován hrad Falkenštejn, jeho posádka chránila obchodníky před loupežníky. A zde začíná náš příběh...

Okno z Falkenštejna s výhledem na Havraní kameny.

Hrad spravoval pán, se kterým žila dcera Zdislava, na kterou si myslel mladý zbrojnoš Hynek, ale i velitel stráží.... Převážené zboží lákalo lapky potulující se po kraji. Přepadali obchodníky, jejich doprovod pobíjeli, kořist odnášeli. Při jednom přepadení kolony se lupičům podařilo zajmout velitele hradní posádky. Pohrozili mu oběšením a nabídli odměnu, jestliže jim vydá Falkenštejn. Souhlasil s zkrvavený se vrátil na hrad, ale už snil o svém vzestupu, že by se mohl stát správcem hradu a získat Zdislavu. Pán hradu uvěřil jeho statečnosti a odměnil ho váčkem zlaťáků. Předstíral vděčnost a jakoby dojatě volal pána, že pod oknem se objevil bílý jelen, což je jistě znamení pánovy laskavosti... Pán se zvědavě vyklonil z okna, zrádce ho nečekaně uchopil za nohy a vyhodil z okna do hluboké propasti. Vyděšené Zdislavě zakryl ústa, na hrdlo přitiskl dýku a zasyčel: "Cekneš-li podříznu tě !" Rychle dal z věže signál loupežníkům a utíkal otevřít bránu. Jeho podlé počínání sledoval mladý zbrojnoš Hynek. Padoucha probodl a s věrnou posádkou se vrhl na hordu loupežníků a rozprášil je... Česká silnice byla zase volná, zase jezdily bezpečně povozy do Lužice, Saska a Čech. Statečný Hynek byl pánem z Markvartic jmenován správcem Falkenštejna a Zdislava se stala jeho ženou.

Jiná verze příběhu však nekončí tak optimisticky jako ta první. Především v ní nevystupuje ani Ludmila ani Hynek. Navíc velitel stráží poté co svrhne hradního pána do propasti, vpustí do hradu loupežníky, kteří pobijí celou posádku a hrad vypálí. Velitel stráží se pak s odměnou odstěhoval někam do ciziny.

O nočním lovci

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, (převzato z knihy Věnec pověstí z Děčínska - nashromáždili Rudolf Dörre a Emil Mauder), oblast: Jetřichovice, Růžová, Jánská (srovnej s Noční myslivec, Zlatá kuřátka)

V lesinách a skalních souhradách mezi Jánskou, Jetřichovicem a Růžovou se kdysi sem tam proháněl podivný noční lovec - byl bez hlavy. Na sobě měl dlouhý zelený kabát s blýskavými velkými knoflíky a provázeli ho štěkající psi. Kdo ho různě pokoušel, toho tento lesní duch určitě potrestal. Kdo ho ale nechal klidně jít dál nebo mu dokonce přispěl pomocí, toho obdaroval čerstvě složenou divočinou. Jednou pozdě večer šli domů tři dřevorubci. V místech kde se skrývali divočáci byla taková tma, že neviděli jeden druhého. Náhle zašumělo v povětří a neočekávaně zazněl psí štěkot. Jeden z vylekaných dřevorubců zlostně zvolal: "Zatracený lovče, nech nás na pokoji !" Vzápětí vyrazil strašný výkřik a klesl k zemi. Noční lovec mu zakroutil krkem. Jindy si chtěl jakýsi jetřichovický pytláček ulovit v Pavlínině údolí zajíce. Šel nocí za svitu měsíce do lesa a číhal v trávě u napajedla. Najednou slyší žalostné vytí a kňučení. Spěchá k místu odkud se nářek ozývá a vidí v pasti chyceného zvláštního psa s pichlavou ježkovitou srstí a ohnivě rudýma očima. Pytlák zvíře osvobodil a tu, jakoby z nebe spadl, stojí vedle něho, s hlavou pod paží, noční lovec. Ještě dříve než se podivil a polekal, pes i lovec zmizeli. Ale u jeho nohou ležel tučný, čerstvě ulovený zajíc, kterého si odnesl domů.

Noční myslivec

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Jetřichovice (srovnej s O nočním lovci, Stopy a Zlatá kuřátka)

Mikuláš z Jetřichovic si vzal do hlavy, že se stane myslivcem; poněvadž to byl mládenec zdatný a zdravý jako řípa, vzal si ho starý panský lesník do učení. Mikuláš se brzo naučil starat se o psy, a když uměl řádně rozeznávat všechny druhy zvěře, jejich stopy a zvyky, mohl se účastnit honů. Zakrátko dokázal hravě zacházet s pastmi i puškami, ošetřovat je, střílet, troubit na roh, plést sítě a tak dále, a protože se vystříhal všech nepravostí, pitím a karbanem počínaje a běháním za sukněmi konče, byl jmenován učedníkem a třetím rokem mysliveckým mládencem. Prokázal, že je hoden loveckého tesáku a výučního listu, poveselil se, jak tehdejší mrav kázal na slavnostní hostině, zašil si do kamizoly ametyst, na krk zavěsil plechový amulet a šel, jako mnozí jiní na vandr. Zakotvil ve službách rytíře, který obýval skalní hrad, později zvaný Pustý, nad říčkou Kamenicí. Proslýchalo se, že tam má zlaté časy a jeho pán, že ho velice chválí; ale také se o Mikulášovi roztrušovalo, že se zapletl do jakési tajné sekty, která se zaobírá černým uměním. Její přívrženci dovedou ulít čarovné kulky a namíchat čarovný prach; vyznají se v přípravě receptů na kouzelnou pušku, k nimž používají vnitřností zabitých zvířat, kukaččích pírek a žežulčích srdíček, hadích očí, netopýrů, ropuch, žížal i vos a všelijaké jiné havěti. "Mikuláš prý má oči jako rys a na každou vzdálenost trefí všecko živé, ať to stojí, letí anebo se plazí," říkali lidé. "Ale slyšeli jsme, že už zachází tuze daleko: užívá teď při svých kouzlech nejenom dřeva, do kterého udeřil blesk, vlaštovčích hnízd a včelích úlů, ale i božích muk a umrlců !" "Och, Bože můj !" zaúpěl starý lesník, "musím toho nešťastného hocha vyhledat a promluvit mu do duše..." Ale než se za mysliveckým mládencem vypravil, rozletěla se po Jetřichovicích zvěst, že se Mikuláš při jedné štvanici utopil v rozvodněné Kamenici...

Jedné měsíčné zimní noci šel po cestě vedoucí z Jetřichovic do Kunratic chudý jetřichovický chalupník. Najednou vidí, jak na kraji zasněžené mýtinky stojí myslivec v dlouhém temném plášti. Chalupník k němu dojde, uctivě pozdraví, ale odpověď nepřichází. Starý vzhlédne: mýtina je dočista prázdná, jenom opodál při cestě ve sněhu se černají lidské šlápoty. Pár dnů na to dušoval se růžovský sedlák, že zahlédl večer ve skalní propasti poblíž Růžovského vrchu vysokého štíhlého myslivce, obklopeného smečkou ohnivých psů. Stáli jako vytesaní z křemene; náhle se však utrhli a se zuřivým štěkotem se hnali vzhůru po kamenité stezce a rovnou na Růžovského. "Udělal jsem proti nim znamení kříže, a byli pryč, jako když kahany sfouknete," vypravoval sedlák, "ale řeknu vám, lidičky, bylo mi pořádně horko !" Od těch dnů se začalo po kraji špitat, že noční myslivec není nikdo jiný než Mikuláš. "Dozajista se něčím zprotivil Pánubohu," dohadovali se staří. Příštipkář prohodil: "Anebo spíš pánovi. Prý ho do Kamenice svrhl on..." "I jen si pánem hubu neproplachuj," pohoršoval se bývalý štolba, "pročpak by Mikuláše házel do vody, když ho dřív do nebe vynášel a dopustit na něj nedal ? Je bohapustá lež, co říkáš !" "Panská láska po zajících skáče," utrousil švec opovržlivě, "sám bys to měl vědět nejlíp ! Už jsi zapomněl, jak jsi nám kdysi ukazoval jelita na zádech ? Anebo ti je ten tvůj vykutálený chlebodárce uštědřil ze samé lásky ? Já vám teda něco řeknu, vy chytráci ! Mám to z první ruky, od dcery chůvy ze skalního hradu: ten váš zázračný mysliveček se zakoukal do hradní paní. Laskavec jí podstrčil a čarami obloudil, a rytíř ho jednou nachytal na švestkách. Hned potom se jelo na hon a pán se v nestřežené chvíli soka zbavil, tak je to ! Utopil ho jako kotě, abyste věděli !" Od jara do konce léta nebylo dne, aby někdo nočního myslivce alespoň koutkem oka v noci nebo za šera nezahlédl: někdy šel myslivec sám, tmavý plášť na něm vlál jako hadr na holi i v bezvětří, jindy za ním běželi ohniví psi. Jednou se zjevil znenadání a zmizel, jako když zhasne, podruhé zase bloumal sem a tam, nejčastěji ve Svinských dolinách a po březích Kamenice a pokaždé vypadal, jako by na někoho čekal: zastavoval se a zachmuřeně pohlížel směrem, kde ležela Jánská. V Jánské žil tehdy vysloužilý voják Aschler, který byl zamlada vyhlášeným střelcem a z vojny si přinesl knížku, hustě popsanou všelijakými recepisy. Nikdy ji nedal z ruky, ale všichni tušili, že má co dělat s čarostřelectvím. Když se v polesí začalo pytlačit a myslivci si mohli paty ušoupat, aby konečně škodnou polapili, smáli se všichni do hrsti: věděli, že v tom má prsty Aschler, ale nepověděli nic. Měli ho rádi a z každého kusu, který slídilům z panských lesů zmizel přímo před nosem, měli jenom povyražení. Jedné jasné noci vydal se Aschler do Svinských dolin, pod kabátem pušku. Jak tak jde a obezřele našlapuje, zapraská před ním křoví a z křoví vystupuje dlouhý, jako jedle štíhlý myslivec v černém plášti a strká mu do rukou svou pušku. Starý hned věděl, kolik uhodilo, ale protože měl srdce vojenské, klidně ji vzal. Vtom uviděl, že nedaleko od něho stojí srna. Aschler mrknul po nočním myslivci - myslivec nic, ani brvou nepohne, a tak starý pušku zvedne, zalící - jenomže najednou místo srnky vidí světle oděnou paní s rozpuštěnými vlasy. "Prokristapána !" vykřikne a pušku odhodí; v téže chvíli k němu přiskočí myslivec a vytne mu takový políček, že starý upadne. Když se sebral ze země, byl noční myslivec pryč a světlovlasá paní jakbysmet. Aschler už měl po náladě: tvář mu pálila jako oheň a nohama sotva pletl. Ani nevěděl, jak se dostal k samotě u Filipova, ale protože už jazykem po zemi plazil, zabouchal na okno a zmoženě se opřel o veřeje. Posvítili si na nočního návštěvníka lucernou a hned ho vtáhli dovnitř: Aschler se třásl jako osika, obličej měl bílý a na pravé tváři mu nabobtnávaly rudé stopy po pěti prstech. Slovo z něj nemohli vypáčit, ale když Aschler konečně promluvil, obešel je strach: "Ba ne, to není ledasjaké strašidlo. A něco určitě zamýšlí..." Noční myslivec obcházel kraj dál a každému, kdo ho byť jen letmo spatřil, se zdálo, že na někoho čeká...

Zlatá kuřátaka

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Jetřichovice, Růžová, Janov (srovnej s Noční myslivec a O nočním lovci)

Mezi Janovem, Růžovou a Jetřichovicemi potkávali lidé vždycky počátkem jeseně myslivce v dlouhém, brčálově zeleném plášti, na kterém se blýskaly velké stříbrné knoflíky; na hlavě měl klobouk se sojčím peřím a nohy mu vězely ve vysokých, skvrnitou kůží pošitých botách. Obyčejně chodíval sám; když ho někdo pozdravil, usmál se, lehce pokývl hlavou a zrychlil krok, ale někdy před ním běželi psi: srst měli jako rezaté hřebíky a z tlamy jim šlehal rudý plamen. Kdo je spatřil, mrzlo mu v kostech, a když pak zahlédl myslivce, nebyl schopen vypravit ze sebe ani slovo; myslivec však kolem něj prošel, jako by byl slepý a hluchý. Jednou časně zrána šel na houby chalupník Emerich. Byl to poctivec a dobrák, že by na něm mohl dříví štípat, ale v životě moc štěstí neměl: ženu měl hotovou lítici a nedávno mu chalupa dopolovic vyhořela; teď sháněl grošík po grošíku, aby ji dal trochu do pořádku a dokoupil, co oheň spolykal. Znal v lese každý kámen a měl tam svá místečka, odkud nosil plné uzle i tehdy, když se ostatní vraceli s prázdnou. Sbíral skoro všechno a věděl, kde co rostě, ale třebaže teď prolézal les několikrát a s nosem až u země, nenašel ani prašivku. Dal se tedy úvozem k dolině, kde bývalo plnou holubinek, poddoubníků a pečárek, ale nenašel zase nic. Celý sklíčený se posadil na pařez, vytáhl z kapsy krajíc a pustil se do jídla. Tu se za ním ozval tichý smích: "Vypadáš, jako by ti ulítly včely ! Copak ti chybí ?" Chalupník se ohlédl: u modřínu stál myslivec v dlouhém zeleném plášti a v očích mu jen hrálo. "Ále, nejraději bych se ani neviděl," povídal Emerich. "Chtěl jsem jít na trh, ale do teďka jsem nezakopl ani o mizené kuřátko !" "Protože špatně koukáš," smál se myslivec, "vždyť je jich tu jako máku !" Chalupník se rozhlédl a les se s ním zatočil: kam se podíval, seděly masité, dva palce vysoké trsy zlatožlutých kuřátek. "Divná věc," kroutil hlavou Emerich, vstal, prostřel na pařez šátek a odřezával jeden trs za druhým. "Ale stejně - jak je to možné, že jsem je prve neviděl ?" Nikdo mu však neodpověděl: myslivec už byl tentam. Chalupník svázal pečlivě cípy, pověsil si uzel na předloktí a nejkratší cestou se vracel domů: nějak se mu to všechno nezdálo. Jak se přibližoval ke vsi, poskočil mu najednou uzel na ruce jako živý, začal se vrtě a nadouvat a kuřátka mu div neprotrhla šátek. Chalupník se polekal, praštil uzlem a upalovat, co mu nohy stačily. "Trulante," zlostnila chalupnice, "aspoň ten šátek jsi mohl donést ! Vrať se pro něj a hned !" Chalupníkovi se nechtělo, ale když se žena vztekala, div že si nos neukousla, utrápeně vzdychl a šel. Uzel seděl uprostřed cesty, ale jakmile se chudák chalupník k němu rozběhl, vyrazila z lesa smečka velikých zrzavých hafanů, uzel obstoupila a začala jej očmuchávat. Jestli ten šátek nepřinesu, bude ženě jezdit jazyk jak po kolovratu až do večera, hrozil se Emerich a kradl se k uzlu jako zloděj. Psi zle zavrčeli, vztyčili uši a z huby jim vyšlehly ohnivé jazyky. Chalupník měl sice duši na krajíčku, ale přece jen si dodal odvahy a zajíkavě prosil: "Pejsánkové, tam není nic pro vás, kdepak ! Dejte mi jenom ten zpropadený hadr, nebo mě ta moje zblázní ! No tak, pěkně prosím...." Tu se ozval tichý smích a psi zmizeli, jako když šlehneš kouzelným proutkem. Chalupník zvedl rychle uzel, ale jen se prohnul, jak byl těžký; podíval se do něj - a zkoprněl: byl plný zlaťáků.

Sklenářovy vrány

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Srbská Kamenic, Růžová, Markvartice

Tento příběh se prokazatelně udál , a to v roce 1792, kdy byl na místě, kde nyní stojí smírčí kříž, přepaden a zabit obchodník tudy procházející, oba vrazi poté museli mimo jiné vytesat a vlastními silami donést tento kříž, až na jeho současné stanoviště (v lese mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí po pravé straně u silnice).

Smírčí kříž umístěný viníky loupežné vraždy na místo jejich krvavého činu. Na kříži je zřetelně vidět datum 1792 a druh zbraně použité při vraždě - dýku.

Bylo jasné zářijové ráno. Po stinné stezce, která se vinula hustými lesy, rozprostírajícími se mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí, vracel se ze Sas zámožný markvartický sklenář Riedl. Pospíchal, protože chtěl stihnout veselku svého strýce Matouše; věděl, že ho najisto čekají. Poblíž cesty, po které chodívali Růžovští do Nové Olešky, se zastavil. Sedl si pod ořeší a chystal se pojíst skrojek chleba se slaninou. Sotva však vytáhl kostkované plátýnko, do kterého měl jídlo zabalené, vyskočili z úkrytu dva bezbožníci, srazili ho a velikými noži mu zasadili několik ran do prsou. Vtom přeletěly nad cestou s pronikavým krákoráním vrány. "Vy budete mými svědky," zašeptal sklenář mroucím hlasem a vypustil duši. "No to sis teda vybral !" pošklebovali se mordýři, zakrvácené nože otřeli o drn, zastrčili si je do bot a pustili se do prohledávání Riedlových kapes. I podšívku mu vytrhli a rozcupovali, ale nenašli nic, jen půl krejcaru a hrneček másla, který vztekle odkopli. K večeru bylo u v markvartické hospodě svatební veselí v plném proudu: dlouhé, svátečně vyšňořené stoly se pod kouřícími mísami a plnými džbány jen prohýbaly, muzika vyhrávala, až se okna třásla, a mladá chasa rozjařeně výskala. Blízko dveří seděl Matouš a co chvíli znepokojeně vyhlížel ven: co se to jenom mohlo přihodit ?" Tu vstoupili do šenku bratři Wernerové, sedli si na lavici a poručili si pálenku. Hospoda ztichla. Nikdo je tu neviděl rád - byli to pověstní rváči a surovci, křivopřísežníci a neznabohové, kteří už měli na svědomí mnoho darebáctví. Ale teď vypadali mírumilovně: hleděli si svého, jenom pichlavé oči pod rozježeným obočím jim jezdily z kouta do kouta. Když muzikanti odložili nástroje a jeden za druhým se vytratili do zadní světnice, aby se posilnili a svlažili vyschlé hrdlo, vyšel si hlouček svatebčanů na zahradu; i bratři Wernerové po chvilce vstali a šli na čerstvý vzduch. "Nechce se mi to líbit," ozval se stísněným hlasem Matouš a zadíval se k cestě, vroubené letitými lípami, po které měl sklenář Riedl už dávno dorazit. "Něco mi pořád říká, že se stalo nějaké neštěstí..." Tu letěly nad zahradou vrány a s křikem mířily na jih. "Koukej, Riedlovy vrány !" uchechtl se starší z Wernerů. "Počkat - cos to říkal ?" poklepal mu na rameno Matouš, který zaslechl synovcovo jméno, "copak víte o Riedlovi ?" "My ? Nic ! Co je nám po něm ? vykrucovali se bratři, ale to už je obklopilo půl hospody. Sevřeli je mezi sebe a doráželi: "Mluvte ! Známe vás ! V kdejaké špíně a neřesti míváte pracky, nedá se vám uvěřit ani pozdravem ! No tak ! Bude to ?" Marně oba Wernerové zapírali, zbytečně se vytáčeli: zapletli se tak, že všichni nabyli jistoty, že provedli něco nekalého. "Však vy se holoubkové přiznáte, ale sudímu !" zahřměl Matouš, a než se oba vrahouni vzpamatovali, byli svázáni do kozelce a odvlečeni do sklepa. Za chvíli se hrstka Markvartických vydala hledat nešťastného sklenáře: našli ho ubodaného pod ořeším, ustlali mu na nosítkách z chvojí a v trudných myšlenkách ho nesli domů. Přibrali s sebou i hrneček s máslem, a protože se jim zdál podezřele těžký, vyklopili ho na mísu: pod vrstvou másla byly napěchovány dukáty. Bratři Wernerové se přiznali k mordu bez mučení a spravedlivý trest je neminul. Na místě vraždy, byl postaven kamenný kříž a od té doby, kdykoliv někdo provedl nějakou pošetilost, říkávali Markvartičtí: "Půl krejcaru zdvihl, ale dukát nechal ležet v másle ..."

O kapli na Růžovském vrchu

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, (převzato z knihy Věnec pověstí z Děčínska - nashromáždili Rudolf Dörre a Emil Mauder), oblast: Růžovský vrch (srovnej s Tajemná kaple)

Růžovský vrch někdy nazývaný též Děčínskou Fudžijamou pro podobnost s japonským protějškem, zvláště za mlžných ranních nebo večerních oparů.

Chudý domkář ze Srbské Kamenice slyšel, že o Velikonočním pondělí se na Růžovském vrchu vynoří ze země kdysi zmizelá kaple s volně přístupnými poklady. Kdo si je chce vzít, nesmí promluvit ani slůvko. Muž se rozhodl zkusit štěstí, řekl o tom své ženě a nebyl proti tomu, aby šla s ním. A tak v určený čas vkročili na Růžovské úbočí. Sotva byli v blízkosti zázračného pramene, kde měla stát kaple, uviděli záři probleskující křovím. Šířila se z mnoha světel, planoucích v božím domě, který tam skutečně stál. Přistoupili blíže k otevřeným dveřím a vidí, jak se k nim kutálí veliké zářící kolo, které bylo ověšeno zlatými ozdobami a váčky se zlatem. Muž chtěl po jednom velkém koženém vaku sáhnout, ale jeho žena rozčileně a chvatně zvolala: "Počkej chvilku, uvnitř visí velký zlatý náhrdelník, ten si chci vzít nejdříve !" Sotva to dořekla, ozvalo se hromové burácení a všechno zmizelo. Oba stáli v zeleném lese, kolem klid a ticho, jen velký černý pták nad nimi bezhlučně přeletěl. Od té doby, vždy na Velikonoční pátek, sem spolu přicházeli, ale tajuplná kaple se jim již nikdy neobjevila.

Tajemná kaple

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Růžovský vrch, Srbská Kamenice (srovnej s O kapli na Růžovském vrchu)

Pod jižním svahem Růžovského vrchu vytryskl čaromocný pramen: když se z něj napil nemocný, byl zbaven všech neduhů a trýzní, a tak sem začali vbrzku putovat lidé zblízka i zdáli a nejednou si odsud nesli džbány plné zázračné vody. To se nelíbilo lakotnému majiteli pozemku: postavil kolem studánky plot a najal hlídače, kterému nařídil, aby od každého poutníka požadoval stříbrný groš. Zakrátko pramen vyschl, avšak majitel pozemku se nevzdal: dal tu vystavět honosnou kapli, zasvěcenou Bohorodičce, a ve skrytu své hamižné duše doufal, že se pramen zase umoudří. Ale sotvaže se kaple ohřála na slunci, přihnala se bouřka, blesk roztrhl boží dům, země se rozestoupila a kaple zmizela ve sklaní puklině. Jen několikrát do roka zaslechli tu pocestní slaboučký hlas zvonu - bývalo to nejčastěji o Velikonocích.

Jednou z večera, na Velký pátek, šel tudy se svou ženou chudý domkář ze Srbské Kamenice. Náhle spatřili, jak v sousedství bývalé studánky probleskuje křovím světlo, popošli blíž a uviděli, že záře vychází z voskovic, které hořely v rozevřených dveřích kaple. "Pojď pryč," vyděsil se domkář, "páchne to peklem !" Ale domkářka se už hnala ke kapli a křičela: "Podívej, podívej, muži !" A ukazovala obrovskou svítící obruč, ověšenou zvonivými šperky a měšci zlata, která se k ní pomalu koulela ze dveří. "Nesahej na nic !" Volal domkář a rozběhl se za ženou, jenže už bylo pozdě: domkářka se mermomocí snažila z obruče stáhnout perlový náhrdelník. Jen se ho však dotkla, zarachotil hrom a všechno rázem zmizelo. "Tak vidíš: jestli jsem ti to neříkal," bručel domkář a táhl ženu pryč. Chodili pak na Růžovský vrch rok co rok, ale tajemná kaple se jim už nikdy nezjevila.

Uviděl ji však ještě jednou růžovský sedlák jménem Antonín. Jednoho rosného rána stoupal cestou, vedoucí ze Srbské Kamenice k jižní straně Růžovského vrchu, měl tam ve smrkovém lesíku přichystáno dříví. Jak tak jde, slyší najednou podivný šramot: ohlédne se a zrak mu padne na čerstvě obílenou zeď kaple. "Kde to jsem ?" podivil se sedláček, "cožpak jsem překročil bludný kořen ?" Vtom zaslechl jemňoučké zvonění: opřel sekyru o kapli, sejmul z hlavy promaštěnou čepici, zkřížil zbožně ruce, a dívaje se k pevně zamčeným dveřím, počal drmolit Otčenáš. Když se domodlil, posadil si čepici na ucho a sehnul se pro sekyrku, ale ta se mu v ruce rozsypala: topůrko bylo dočista zpuchřelé. Co se to jenom dneska děje ? Už ničemu nerozumím, pomyslel si Antonín, jako ve snách se obrátil a pustil se lesní cestou k domovu. Ale šlo se mu špatně: nohy měl jako centy a hřbet jako by mu holí zpřerážel - každou chvilku musel odpočívat a nabírat dech. Konečně se dovlekl na rozcestí: zastavil se a zkoprněl: kam ho to zas nohy zanesly ? Tamhle nad úvozem stála přeci planá jablůňka, a co je to tu vlastně za chalupy ? Před jednou seděla boubelatá žena s dítětem na lokti a zvědavě si sedláka prohlížela. "Hej, kmotra !" křikne sedlák a připadá mu, že má nějaký divný hlas: cizí, slabý a stařečky třaslavý. "Jakpak se to tady jmenuje ?" "Ale Růžová, dědo, Růžová !" Co to ta osoba mele ? durdí se v duchu Antonín a potřásá hlavou, a jaký já jsem vlastně pro ni děda ? Tu ho něco zašimrá na krku: podívá se, a celý se rozklepe: na ramena mu padají dlouhé bílé vlasy ! Pohlédne na ruce: žíly vystouplé, kůže scvrklá, vráskatá, a jedna hnědá skvrna - pro umučení boží, co se to se mnou stalo ? Nic nedbá soucitného volání mladé matky, které nejde na rozum, proč se ten stařeček najednou tak bezmocně motá, rukama rozkládá jako pomatený a cosi rozčileně brebentí: cupitá krabatou cestou, škobrtá přes kameny, zapadá do výmolů a v duchu prosí všecky svaté, aby ho už to hrozné mámení konečně přešlo. Sotva dechu popadá, vrávorá mezi chalupami a hrdlo se mu stahuje strachem: kde je jeho chalupa, což ji nikdy nenajde ? Nevidí, že si na něj celá ves ukazuje a tropí si z něj šašky, neslyší, že se vyšklebují: heleďme se, blázen ! A odkudže nám to sem spadl, mátoha ? Večer našli ženci v příkopě za Růžovou zuboženého bělovlasého starce. Byl jako uzlíček a skelnýma očima se už díval na druhý břeh. A tu se někdo z nich rozpomněl, jak od svých prarodičů slýchával, že jeden růžovský sedlák šel pod Růžovský vrch pro dříví a nikdy se už odtamtud domů nevrátil.

Pohanský Oltář

(POVĚST) zdroj: kniha Uhlíř a poklad - sepsal Oldřich Lichtenberg, oblast: Růžovský vrch

Růžový vrch zvedá ostře proti nebi svůj kupovitý obrys asi v polovině vzdálenosti mezi Českou Kamenicí a Děčínem. Na jeho jižní straně leží balvany podivného tvaru, částečně mechem obrostlé. Jsou to bývalé pohanské oltáře, u kterých naši předkové pod širým nebem v pradávných dobách své pobožnosti konali a kde přinášeli oběti pohanským bohům. Nad těmito prostými pohanskými oltáři se tyčí prastarý šedý buk, který široce rozkládá svou mohutnou korunu a zahaluje tak kameny stálým stínem. Jen porůznu pronikají mezi listím zlaté sluneční paprsky a ty pak světélkují jako měnivé skvrny po omšelých balvanech. O Růžovém vrchu koluje dodnes mezi lidem mnoho různých pověstí.

Jednou se vypravily dvě ženy se džbánky do lesa na borůvky. Bylo asi v polovině července. Nad krajinou viselo těžké, dusivé vedro pronikající i do lesa, kterým je celý Růžový vrch porostlý. Ženy si pilně hleděly své práce, borůvek ve džbánech přibývalo, a jak ženy postupovaly, hledajíce bohatěji obalené trsy, ocitly se kolem poledne až u pohanských oltářů. Všude kolem bylo hluboké ticho. Ani lísteček se nepohnul, ani ptáček nezazpíval. Vše odpočívalo v poledním žáru. Zdáli, odněkud z vesnice zalehlo až sem klinkání zvonku. Ženy ustaly v práci, narovnaly si záda a usedly ve stínu starého dubu, aby pojedly chudý oběd. Opřely se o kmen šedého velikána, vyňaly z mošny chléb a jedly. Drobty pohazovaly do trávy mravencům. Občas některá nabrala hrst borůvek, aby svlažila suchá ústa. Při jídle si ženy polohlasně vyprávěly o svých starostech sem tam pohlédly přes vrcholky mlází do tiché krajiny. Znenadání zaslechly za oltářem kroky. Pozorně pohlédly v tu stranu a spatřily velebného kmeta vedoucího za ruku vetchou stařenku. Ženy na ně hleděly ani nedýchajíce. Takový zjev v celém svém životě dosud nespatřily.

Stařec byl vysoké rovné postavy, šedý vous mu sahal do pasu a jako sníh bílé vlasy se mu vlnily po ramenou. Tělo měl zahaleno dlouhým řasnatým rouchem. Stařenka vedle něho byla drobnější, ale také celá bílá. Tajemné bytosti přešly kolem žen, jako by jich tu nebylo. Ty s napětím, ani nedutajíce, sledovaly oba starce. Neznámí přišli k oltářům, hluboce se poklonily a zdálo se, že se modlí. Občas vztahovaly ruce ke kamenům, jako by na ně něco kladli. Čím déle však tato podivná pobožnost trvala, tím více se obě tajemné bytosti ztrácely. Zprvu se zdály zcela hmotné, nyní byly už jako z mlhy, pak stále světlejší a průhlednější, až se změnily v malé bílé obláčky, které v podobě mráčků beránků odpluly kamsi nad les. Ženy celé zděšené už na sbírání ani nepomyslily. Uchopily neplné džbány a rychle pospíchaly domů do vsi. Často se strachem za sebe i kolem sebe se ohlížely, zda nespatří ještě podivné starce. Doma se pak zařekly, že v tato místa už nikdy borůvky sbírat nepůjdou.

Pověsti o Loupežáku jinak zvaném Šaunštejnu

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, (převzato z knihy Věnec pověstí z Děčínska - nashromáždili Rudolf Dörre a Emil Mauder), oblast: Vysoká Lípa (srovnej s Lichvář a jeho dcera)

V čase křížových výprav přišel do míst Vysoké Lípy cizí nemocný rytíř. Celé měsíce ležel v jednom statku. Když se zase uzdravil, zůstal v krajině, která se mu stále více líbila. Na skále si postavil hrad. Byl to temný, mlčenlivý muž, který si přinesl z Východu velké bohatství, ale jehož svědomí nebylo ani čisté, ani klidné. Každou noc chodil dlouhými tmavými souvratěmi kolem hradu a neustále vzdychal a sténal, jakoby něco hledal. Když po několika letech zemřel, hrad upadal. Nebylo potomků a nikdo cizí se neodvažoval do hradu vstupovat, protože tam každou noc strašilo.

Později, když si pán na Šlosberku, v lidovém pojetí Hofberku, nechal postavit dřevěný lovecký zámeček, přenesli sem ještě použitelné nářadí ze Šaunštejnu. Jednou přijel na zámeček jakýsi tovaryš a poprosil o nocleh. Správce ho však odmítl a tak si tovaryš nalezl úkryt ve stodole na slámě. V noci slyšel ze dvora šramot a hlasy. Zvědavě se podíval škvírou ve vratech stodoly a ve světle planoucí pochodně viděl, jak správce a jeho pacholek nesli jakousi ženskou postavu se zacpanými ústy, jak ji strčili do pytle a hodili na povoz, s kterým pacholek odjel. Tovaryš se vyplížil ze stodoly a naskočil ze zadu na povoz. Byla temná noc a tak k sobě pytel pomalu přitáhl a nechal sklouznout na zem. Seskočil k němu, rozvázal a ženu osvobodil. Byla to vlastní dcera správcova, který její duši upsal čertu, aby mohl provádět všelijaké čarodějnické kejkle. Dnes se ale chtěl vykoupit tím, že její duši slíbil jiným zloduchům. Jak tak povídala, uviděli velkou záři. Vyběhli na stráň a uviděli zámeček v plamenech. Utíkali k požáru a když už byli blízko, jakási neviditelná ruka je zastavila, že nemohli ani krok dále. Stejně jako na pomoc spěchající vesničané. Zámeček shořel do základů a když je neznámá síla konečně propustila, nalezli na místě jen hromadu popela, který vítr rozfoukával na všechny strany. Po správci a jeho pacholku nebylo ani vidu ani slechu. Tovaryš zůstal ve vsi a správcovu dceru si vzal za ženu.

Lichvář a jeho dcera

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Vysoká Lípa (srovnej s Pověsti o Loupežáku - Šaunštejnu)

V neklidných dobách křižáckého tažení našli jednou pod lesem mladého rytíře v bohatém šatě cizokrajného střihu: ležel v bezvědomí, tvář měl ztrhanou a mrtvolně bledou. Odnesli ho do blízkého selského dvorce a tam se ho domácí lidé ujali a pečovali o něj, dokud se neuzdravil. Co je zač, odkud přichází a kam má namířeno, se nedozvěděli - rytíř mluvil řečí, které nikdo z nich nerozuměl. Cizinec však z krajiny neodešel: severně od Vysoké Lípy, při cestě, která vedla ke hřenské krčmě, vystavěl na osamělé skále hrad. Jak tam žil, nikdo nevěděl... Pojednou hrad zchátral a zpustl a nebylo člověka, který by byl s to říci, kam se jeho tajemný pán poděl. Vyrojila se spousta řečí, že na hradě straší: jednou viděl kolář Herbert stát na hradbách mužskou postavu v černých přiléhavých nohavicích a s krátkým vlajícím pláštíkem. Kynula mu, aby šel blíž, ale kdepak kolář: vzal do zaječích. Podruhé slyšeli z hradu sténání, jindy se zas kdosi zaklínal, že na něho volal úpěnlivý hlas, při jehož zvuku mu naskočila husí kůže. "Podle mého to bude duch toho divouse, co ho tenkrát naši opatrovali," mudrovala stařičká výměnkářka. "Byla jsem tenkrát ještě holka zelená, ale moc dobře si pamatuji, že jsem se vždycky třásla, když mě k němu matka, dej jí Pánbůh lehké spočinutí, poslala s jídlem. Rytíř ležel jako hromádka neštěstí a hekal, jako by mu z kůže dělali řemínky..." "Asi mu někdo moc ublížil stařenko..." mínila vnučka. "To bych neřekla," potřásla hlavou výměnkářka. "Spíš si myslím, že spáchal něco nekalého on a že ho hryzalo zlé svědomí. Vezmi jenom rozum do hrsti: ztratil se jako pleva ve větru a teď ještě na hradě obchází a volá k sobě lidi..."

Dávno už stařenčiným pravnoučatům kvetla hlava sněhem a rytířovo sídlo nemilosrdně ohlodával zub času, když pozemek, na němž hrad stál, koupil za babku starý kupec Hugo; jednou se pustil do stavby dřevěného loveckého zámečku; když byl zámeček pod střechou, vypravil se Hugo do opuštěného hradu. Prolézal jej jako krtek a tahal odsud do zámečku kdejaké harampádí, které bylo ještě jakž takž k potřebě. Bylo to na Velký pátek a v kostele se právě četly pašije, když slídil zase v podvalí hradu. Najednou objevil mezi dvěma pískovcovými kameny tlustou, pavučinami opředenou knihu, popsanou všelijakými klikyháky. Sotva po ní sáhl, uslyšel hrobový hlas: "Nech ji ležet !" Huga obešel strach, přikrčil se, ale hamounská dušička mu nakonec nedala: taková pěkná kniha, v drahé kůži vázaná ! Kdyby ji zanesl do města, třeba by za ni utržil pěkný peníz ! Popadl ji, zastrčil pod kabát a běžel ven. "Zahoď ji !" ozvalo se za ním prosebně, ale Hugo si ji přitiskl na prsa a upaloval pryč. Večer se zavřel do přístěnku, zapálil lojovou svíčku a začal knihou listovat: tajuplná písmena se pojednou zavrtěla, zasvítila jako ohniví hádci a vyjevený Hugo zjistil, že každému slovu rozumí - a hned se pustil do čtení. Jen přečetl první větu, v přístěnku to zafičelo jako ze strniště a před Hugem stál rohatý: "Jsem ti k službám !" Ajta ! zajásal v duchu starý lichvář, taková je to tedy kniha ! A opatrně se zeptal: "Dobrá, jenomže - ani kuře zadarmo nehrabe, co budeš po mně za své služby chtít ?" "Duši!" Hugo byl starý hříšník a moc dobře věděl, že by ho jednou tak jako tak od nebeské brány hnali karabáčem, ale handlíře v sobě nezapřel ani teď: "Heleď, stejně o ni nepřijdete, tak načpak se teď handrkovat ?" "Poslouchej, Hugo !" zavrčel výhrůžně pekelník, "já nejsem žádný hej nebo počkej a nepachtím se sem z pekla pro nic za nic ! Neplácnem-li si, půjdou ti ode dneška obchody od deseti k pěti !" "To bych tedy nepřežil," vyděsil se Hugo, "obchody musí jít jako když hrom bije !" Ale najednou ho něco napadlo: "Koukej, to musíš mít mermomocí zrovna mou duši ? Slíbil bych ti třeba dceřinu, co říkáš ?" "Platí!" uchechtl se čert a spokojeně si zamnul chlupaté pracky. Plácli si. Hugo pekelníkovi poručil, aby nad vším jeho počínáním bděl od nynějška jako ostříž a krom toho, aby mu každý pátek přinášel sto zlatých. Do roka a do dne byl staroch zazobaný jako sysel, ale plahočit se nepřestal: lichvařil, lakotil, za každým penízkem koukal div mu slzy nevyhrkly, a zle škrtil i na Magdaleně. Sousta jí odpočítával a v jedné sukni ji nechal chodit tak dlouho, dokud z ní nespadla. Ale Magdalena z toho těžké srdce neměla: utěšovala se, že si už o ni brzo řekne pekařský tovaryš z Lípy, s kterým se dávno měli rádi. Jednou zvečera vracela se Magdalena z lesa, jak jde kolem hradu zaslechne slaboučké zasténání a hned nato bolestné: "Pomoz !" Magdalena se zastavila, a třebaže v ní byla malá dušička, povídá: "Tuze ráda - ale co mám udělat ?" V té chvíli stál před ní mladý rytíř v bohatém šatě cizokrajného střihu: tvář měl ztrhanou a mrtvolně bledou: "Děkuji ti ! Svým soucitem jsi mě navždy zprostila hrozných muk, která jsem musel podstoupit, protože jsem prolil nevinnou krev. Odvděčím se ti, Magdaleno ... " A rozplynul se. Když se téhož večera vrátil Hugo domů, čekal na něho v přístěnku čert a netrpělivě podupával: "Můj pán a vládce ti vzkazuje, abys dneska o půlnoci dopravil Magdalenu k jižní straně lomu - tam, kde uvidíš ve skále trhlinu tři palce širokou, je díra do pekla." Starý se začal ošívat: "Tak brzo ? Vždyť ta holka ještě na světě nic neužila !" "Pozdě se staráš !" odsekl čert. "Mimoto jsme si nesmluvili, kdy si pro ni přijdeme ! Udělej, co ti satan poroučí, nebo odsud půjdeš se žebráckou mošnou !" Neutekla ani hodina po čertově odchodu, když u Hugových dveří zaklepal šlachovitý chasník; že prý je ten a ten a jde pantátu poprosit o dceru Magdalenu. Kupce div netrefil šlak: spustil hromobití, a když se mladý nedal odbýt, chytil Hugo sukovici a hnal milého ženicha ze dvora. Magdalena stála u okna a slzy jí tekly jako z okapu. "Pěkného ptáčka sis vybrala, dceruško !" láteřil kupec. "Žebra z něj lezou, jako by cvrčky louskal ! Kdyby s ním o zem tloukl, groš mu z kapsy nevypadne, a pro takového jsem tě myslíš vychoval ? Nech breku a běž honem spát, nebo ti ukážu, zač je toho loket !" Zatím se Magdalenin milý vplížil do stodoly a zahrabal se do slámy: doufal, až všecko usne, že poběží za děvčetem a domluví s ním, co dál. Za nějakou chvíli spal jako dudek. Najednou se probudil: zdálo se mu, že se venku něco děje. Vyhlédl štěrbinou a srdce se mu zastavilo: vidí, jak starý kupec s čeledínem nesou jeho Magdalenu, svázanou s roubíkem v ústech, strkají jí do pytle, házejí na vůz, čeledín práská do koní - a Hugo se zase vrací domů. Tovaryš vyběhl potichu ze stodoly a za vozem: dohnal jej, vyskočil dozadu, pytel si přitáhl k sobě, a když nic netušící vozka vjel na cestu, nad níž se černal hrad, nechal pytel sklouznout na zem, seskočil, odnesl pytel rychle do křoví a čekal, až bude čistý vzduch. Pak rychle Magdalenu vyprostil, vytáhl jí roubík a přeřezal provazy. Ale než se jí stačil na cokoliv zeptat, uslyšeli hromovou ránu. Poděšeně se rozhlédli a uviděli, že lovecký zámeček i s přilehlými stavením je v jednom plameni. "Můj bože !" vykřikla zoufale dívka, "otec je tam !" Vzala milého za ruku a běželi k ohni. Byli už docela blízko, když je zezadu chytily čísi ruce, sevřely je jako do kleští a držely je na místě tak dlouho, dokud všechno nelehlo popelem. Nenašli ve spáleništi z kupce Huga ani kůstku: v rumu a ožehlém kamení ležela jenom nedotčená, v kůži vázaná kniha, popsaná divnými klikyháky. Když ji chtěli zvednout, zmizela. Sháněli se po čeledínovi, ale po něm i po voze s koňmi jako by se země zavřela....

V rytířském hradě, který kdysi stával severně od Vysoké Lípy při cestě, jež vedla ke hřenské krčmě, už nestrašilo. Hnízdili v něm však všelijací nekalí živlové, lotříci, lapkové a divoké loupežnické tlupy, ba i švédští zběhové zde později nalezli útulek - a lidé tu začali říkat v Loupežnickém zámku. Jak šel čas a dávné rytířské sídlo se bortilo, rozpadalo a nakonec vzalo za své sešlostí věkem, našli tu hledači pokladů drobné mince, zlomená kopí a trochu střepů. Ale všecko se kamsi poztrácelo. Nakonec zůstalo jen zvětralé kamení, prohlubeniny a mělké, hlínou a rmutem zanesené prolákliny.

O hamižném mlynáři

(POVĚST) zdroj: Týdeník květy, (Dagmar Morenová), oblast: Dolský mlýn ?

Je ovšem zajímavé, že absolutně identická pověst se vztahuje k mlýnu, který měl stát na řece Kamenici u Pustého zámku za Českou Kamenicí, přičemž se podle této pověsti dotyčný mlýn třetího dne od tragických událostí sesunul a místo bylo pojmenováno u Zlého mlýna. Takže nevím jestli si jen lidé časem nezaměnili oba mlýny.

Někdy počátkem šestnáctého století žili ve mlýně mlynář, mlynářka a jejich jediný syn. Mlynářově rodině se dařilo. Ale jak už to na světě chodí, peněz není nikdy dost. A hamižnost je zlá nemoc, zachvátí duši i srdce. Když odešel syn do světa, mlynář s mlynářkou se uzavřeli do sebe a po večerech jen počítali, kolik jim jejich živnost vynesla. Léta plynula a kromě sedláků s obilím se ve mlýně nezastavil žádný pocestný. Až jednoho večera kdosi zabouchal na dřevěná vrata. Mlynář vyhlédl špehýrkou a ve světle lucerny spatřil postavu statného muže. Byl oblečen do pláště z kvalitního sukna, na hlavě měl pěkný klobouk, na nohou vysoké kožené boty, přes rameno mošnu. Jeho tvář byla zarostlá hustým plnovousem, ale usmíval se přátelsky. Neznámý požádal mlynáře o nocleh. Starý mlynář se poradil s ženou a hosta ubytovali na seníku. Zdálo se, že jde o bohatého muže, předem mlynářovi za nocleh štědře zaplatil. Ale to mu bylo málo...

V noci se mlynář se ženou dohodli, že pocestného zabijí. Mlynář si došel do stodoly pro sekyru a tiše vystoupal po dřevěných schodech. Muž na seně tvrdě spal. Ani hehlesl, když mu úder sekyrou prorazil lebku. Mrtvolu mlynář s mlynářkou rychle zabalili do režného pytle a zakopali v lese. Radovali se, kolik zlaťáků jim z měšce nešťastného pocestného do truhly přibylo. Druhý den přijeli sedláci s nákladem obilí. "Už jste viděli svého syna ?" ptali se. "Vrátil se z ciziny, stal se z něho boháč. Povečeřel v hospodě a hned se vydal domů - chtěl vás překvapit !" Tu se mlynář s mlynářkou uvědomili, k jakému zločinu je dohnala jejich nenasytnost ! Mlynář se oběsil a mlynářka skočila v zoufalství do náhonu. Od té doby se prý v okolí mlýna toulají jejich nepokojné duše a marně hledají klid a odpuštění.

O mlynáři a čertovi

(POVĚST) zdroj: Česká Silnice, (převzato z knihy Uhlíř a poklad - sepsal Oldřich Lichtenberg), oblast: Dolský mlýn ?

V krásném údolí poblíž Jetřichovic stával kdysi osamělý mlýn na nevelkém potoce plném pstruhů. Přestože byl trochu stranou živé cesty, zajížděli si sedláci raději hodný kus, neboť tak pěknou, bílou mouku nesemleli široko daleko. Mlynářem v tomto mlýně byl statný, širokoplecí čtyřicátník, kterému se silou nikdo nevyrovnal. Stalo se, že plně naložený vůz zapadl až po nápravy na blátivé cestě, takže s ním ani dva páry koní nepohnuly. Tu silák podlezl pod vůz a opřev se o nápravu, lehce jako pírko těžký vůz z nebezpečného místa vyzvedl. Pro jeho neobyčejnou sílu i obratnost vyprávěli si o něm lidé, že je ve spojení s nadpřirozenými bytostmi a že by jistě i samotného ďábla přemohl. To doslechl se čert a protože se považoval za nejchytřejšího a nejsilnějšího, velice se rozzlobil. Zamířil přímo do mlýna rovnou k mlynáři, který právě něco na velkém mlýnském kole opravoval. "Co nám neseš, myslivče ?", oslovil příchozího. "Nejsem myslivec, ale čert", odvětil návštěvník, "a přicházím s tebou změřit sílu. Dokážeš-li, že jsi silnější, budeš mít navždy ode mne pokoj, není-li, odnesu tě do pekla !"

Zbytky Dolského mlýna.

Mlynář se jen zasmál a zeptal se, jak si myslivec to měření sil představuje. Čert ukázal k nedaleké skále a řekl: "Kdo z nás z toto skály donese větší kus na návrší za lesem, ten bude vítězem." Mlynář souhlasil a tak se domluvili, že své síly změří v sobotu po západu slunce. Ve stanovenou dobu byli oba na místě. Bez meškání se opřeli do skály a odlomili každý tak ohromný kus, že vypadali jak mravenci pod těžkou kládou. Zdálo se, že je skála, kterou drželi, musí každou chvíli rozdrtit. Avšak nestalo se tak a soupeři se pohybovali kupředu. Čert hekal, mlynář se potil, avšak byl stále kus cesty vpředu. Tak také došli až na návrší a mlynář první svalil své nesmírné břemeno na zem. Čert, který zůstal několik kroků vzadu, ze vzteku, že nevyhrál, mrštil svým nákladem do údolí řeky, sklopil hlavu a táhl po svých, ani se na mlynáře neohlédl. Ohromná skála, která stojí na návrší, se na památku silného mlynáře dodnes nazývá Mlýnský kámen.

Zmijí královna

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Jetřichovice

Už desátý rok žil jetřichovický sedlák Šimon z chovu koní a klisen; jeho maštal byla jako parádní pokoj. V rohu měl postel a dřevěnou truhličku se svými věcmi starý čeledín Eliáš. Staroch byl věrnost sama a koně pod jeho rukama jen kvetli, proto Šimon přivíral obě oči, když zjistil, že se dal čeledín poslední dobou na pití. Jednou dostala dvě zvířata krtice; sedlák chodil jako vrtohlavý, ale Eliáš ho těšil, že je z toho hladce dostane. Šel, nastrouhal mladou olšovou kůru, usušil ji a stloukl na prach s nehašeným vápnem a tím práškem krční uzliny koním zasypával. Zdálo se, že bude brzy všecko v pořádku, ale nebylo, a tak starý Eliáš promísil prášek s dobrým octem a začal zvířatům omývat krky. Konečně se koně pozdravili. "Vyznáš se, starý, jen co je pravda," chválil sedlák čeledína. "Kdepak jsi k těm rozumům vlastně přišel ?" Eliáš vytáhl ze slamníku malou ošuntělou knížečku a ukázal hospodáři, co všechno tam má napsané: co udělat, aby kůň měl srst jako samet, aby dobře žral, a jak se zařídit, onemocní-li kašlem schváceností, spařením pod chomoutem či jinou chorobou a svízelí. "Podědil jsem ji po otci a ten zase po svém dědkovi," rozpovídal se Eliáš. "Všechno tam je, i rady proti kouzlům a uřknutí. A co tu chybí, to mám tadyhle." A poklepal si na čelo. "Poslouchej Eliáši," opřel se Šimon o žlab, "ty znáš dobře Svinské doliny, což ?" "Pravdaže znám, pantáto," pokýval hlavou čeledín, "i poslepu bych tam trefil - ale proč se ptáš ?" "Tak..." zaváhal Šimon, ale když se zadíval do staříkových jasných očí, pokračoval: "Onehdy, když jsem zašel do kovárny, seděl tam vysloužilec, ten s tou jednou rukou. Semlel všecko možné, ale pak spustil právě o Svinských dolinách. Že prý kdesi na pěšině, co vede z Dolní Kamenice k Filipovu, leží dutý kámen a v něm je schovaný měšec zlata. Myslíš, že je na tom něco pravdy ? Já to teda slyším poprvé !" Starý Eliáš se tiše usmál a vrásky kolem očí se mu složily do vějířků: "Ale je to pravda, hospodáři. Měšec patřil jednomu urozenému pánovi, který tu byl oloupen a k smrti ubit. Vrah si kořist uložil v dutině balvanu, aby si ji mohl, až se na zločin pozapomene, odnést. Ale ještě téhož dne byl dopaden a přiveden před rychtáře: prozradily ho krvavé šlápoty, které za sebou nechával, ať se vrtnul, kam se vrtnul. Nezmizely prý, dokud se nepřiznal." "A ty víš, Eliáši, kde ten kámen je ?" "Vím," přisvědčil čeledín. "Povíš ?" "Raději bych nepověděl, pantáto," zasmušil se starý. "Jenom tím se nespokojíš ..." "Co je ti po tom ?" zamračil se sedlák, "anebo máš na zlaťáky sám spadeno ?" "Chraň Bůh," zavrťel hlavou Eliáš, "víš říkává se: nebaž po cizím a nepřijedeš o své." "Nekaž ! Nemám tyhlety řeči rád... Tak co - kdepak to je ?!" "Hned na začátku pěšiny, hospodáři, pod stoletým dubem. Jenomže... " "Jenomže co ?" "Dutý kámen střeží zmijí královna ... Kdo si chce zlato přisvojit, musí jí zabít, ale had se nedá lehce lapit, pokud má na hlavě korunku." "Dokud má na hlavě korunku ?" zvedl oči Šimon a zavrtal je do Eliáše. "Právě před chvílí jsi řekl, že co nemáš tady v té knížce, nosíš v hlavě - nemáš tedy ani ponětí, jak na to, že ne ? Vůbec už nic nevíš, co?" "Jak chceš, pantáto," ozval se po chvíli čeledín, "každý je svého štěstí strůjce... Kdo se chce zlata zmocnit, musí, než vypluje úplněk, rozestřít sto kroků od dubu bílý šátek z nejemnějšího hedvábí, který obroubila rusovlasá panna v den svých šestnáctých narozenin. Zmijí královna odloží na něj svou korunku a odplazí se k hadí studánce, kde se jedenkrát za měsíc koupává. V té chvíli je snadné ji zabít, ale nesmí se přitom promarnit ani chvilička: královna je bystrá a rychlá jako blesk..." " No jo, ale kde takový šátek honem seženu ?" Stařík jako když neslyší. "Povídám, kde ten hadr seberu, Eliáši ?" naléhal nazlobeně sedlák. "Můžeš mi ho opatřit ?" "Zítra o půlnoci si pro něj přijď sem, do maštale," řekl zvolna přiškrceným hlasem starý. "Bude ležet na obroku. Ale -" "Neboj se, zkrátka nepřijdeš;chtěl ses přece na to zeptat, ne ?" vysmíval se Šimon. Starý čeledín zhluboka vzdychl a stočil se na pantátu vyčítavé oči: "Takových let už jsem u tebe, pantáto, a ještě mě neznáš..." "No dobrá, dobrá," povídal smířlivě Šimon, ale myšlenkami už byl ve Svinských dolinách... Třetího dne vydal se jetřichovický sedlák Šimon do Svinských dolin se šátkem nad sníh bělejším. Než vyšel měsíc, rozprostřel jej do trávy sto kroků od dubu, pod nímž se černal veliký kámen, a ukryl se v mlází. V okamžiku, kdy z černých mraků vyklouzl úplněk, zpozoroval Šimon, jak k šátku míří veliký bílý had: vzápětí se uprostřed sněžného plátna zablyštěla zlatá korunka, hustě posázená rubíny. A zmijí královna se pomaloučku zavlnila k hadí studánce. Šimon div nevykřikl. To je krása ! Jenom za tu korunku si koupí nejkrásnějšího koně na světě ! A skočil k šátku jako pes po kosti. Tu se ozvalo zlověstné zasyčení a sedlák si s hrůzou uvědomil, že se dopustil osudné chyby: napřed měl hada zabít ! Po temném mechu se už k němu sune dlouhé lesklé tělo, černá tlamička se pootevírá a v tlamičce kmitá rozeklaný jazýček. Sedlák se dal na útěk, ale cítí zmijí královnu v patách: v poslední chvíli si vzpomene, jak kdesi slýchával, že podrážděným hadům lze uniknout jedině kličkováním. Letí lesem, každý strom a pařez několikrát obíhá, supí a funí jako kovářský měch, až konečně, zchvácený a zmáčený potem, stojí před Jetřichovicemi. Teprve teď si oddechne: zmijí královna nikde. Za svítání došel domů. "Eh, co," myslí si, "co se nepovedlo dneska, povede se za měsíc," a otevírá maštal; zůstane však, jako by mu krev ze žil odtekla: po zemi se válejí zcepenělí koně, strnulé oči vypoulené a na jejich šíjích stopy po hadím uštknutí. Šimon zasténá: chvíli se mu zdá, že je to jen hrůzný sen. Podívá se na Eliášovu postel: starý ej zpitý do němoty a jenom chrčí. A na obroku spí do klubka stočená zmijí královna. "Jsem na mizině !" zahořekuje sedlák. "Prokletá ! Prokletá bestie !" Vytáhne z kapsy nůž a vrhá se k hadovi... Když se starý Eliáš probral z opice, stáj se s ním zatočila. Dřepl si na zem a rozplakal se jako dítě: všichni koně ztuhlí, pantáta leží s prokousnutým krkem a na obroku chřestí suchá hadí kůže... V touž dobu rozštípl se v půli stařičký dub ve Svinských dolinách a dutý kámen se proměnil v hromadu narudlého písku.

Trpaslíci z Tiských stěn

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Tiské stěny, Labské údolí, Hřensko, Jetřichovice

Severně od silnice vedoucí z Jílového u Děčína do obce Tisé rozkládají se divoce rozeklané pískovcové Tiské stěny. Z hlubokých roklí a soutěsek ční příkré srázy a uvnitř skal vyhloubila prosakující voda za dlouhé věky četné menší i větší dutiny. Podle lidového vyprávění žili v těchto jeskyních trpaslíci. Kutali v zemských hlubinách vzácné kovy a hledali drahokamy. Tak během věků nashromáždili nesmírné bohatství a uvnitř skal byly jejich prací přirozené dutiny rozšířeny tak, že vzniklo celé podzemní město. Původně prý tito mužikové důvěřivě a ochotně lidem skvosty ukazovali, avšak když poznali jejich chamtivost, lakotu i závist, nechávali poklady raději pod zemí. Tam měli své království, v jehož čele byl nejmoudřejší z nich. Na znamení panovnické moci nosil při důležitém rozhodování zlatou korunku zdobenou temně červenými českými granáty. Ty se ve světle pochodní třpytily jako krev. V ruce nosil král trpaslíků hůlku ze slonové kosti ozdobenou tajemnými znaky. Ta hůlka byla kouzelná a měla kromě jiného i moc změnit obyčejné listí ve zlato. Každý trpaslík nosil na hlavě čepičku, která ho rázem, když si to přál, učinila neviditelným. Skalní příbytky krále i jeho poddaných byly krásně ozdobeny a sluneční či měsíční světlo v nich nahrazovaly ohromné diamanty vrhající tolik jasu, že až oči přecházely. Četné drahokamy byly jako kulečníkové koule či jako jablko veliké a visely od stropu na zlatých řetězech. Světla bylo od nich v jeskyních i chodbách tolik, že bylo jehlu vidět na sto kroků. Všech trpaslíků i s králem byly prý tři mandele, nikdy více a nikdy méně. Byli to také samí muži, ženu a děti nikdy neměli. Bývalo jim proto občas ve skalách i při všem bohatství smutno a přicházeli někdy k dobrému sousedu na kus řeči, pohráli si s dětmi, zažertovali i drobné pohostinství přijali a pak se zase obveseleni vraceli do svých skal. tam se pilně oháněli malými hornickými kladivy, až to znělo a zvonilo na všechny strany. Kdo měl dobrý sluch, ten až na povrchu za tichých nocí slyšel tyto zvuky. Jen učení lidé však nechtěli věřit, že jemné ťukáni a cinkání ve skalách je od trpaslíků, a povýšeně tvrdili, že to jen …ani ve vodníky ani ve víly a jen pořád o všem pochybují. Není proto divu, že i pro tiché zvuky zevnitř skal si našli jiné vysvětlení.

Mnozí staří lidé však vyprávěli o svém setkání s trpaslíky, a kdo ukázal, že má dobré srdce, vždy se dočkal od nich nějaké odměny. Některému sedlákovi za pohoštění dával dobytek více mléka, ze kterého bylo krásné zlatožluté máslo, jinému vyrostlo na poli pěkné obilí, třetímu se zas dařil chov dobytka, některý opět se těšit pevnému zdraví. I o léčivých bylinách trpaslíci dobře poradili a tak mnohý si ušetřil cestu k lékaři, který tenkrát uměl spíš měšec vyprázdnit než nemoc vyléčit.

V té době žil také u Labe lakotný převozník. Ten za svou práci požadoval velkou odměnu, protože chtěl mít brzo hodně peněz a při tom se mu nechtělo příliš namáhat. Trpaslíci však často potřebovali převážet přes řeku, protože navštěvovali vrch Chlum, Hřensko i Jetřichovice. Jednou jich přišlo ku přívozu asi třicet. Převozník, který slyšel o podzemním bohatství, požadoval od každého velikou částku. Co se s prvním trpaslíkem domlouval, posunuli si ostatní kouzelné čepičky na hlavě a rázem byli neviditelní. Převozník kouká a kouká, ale vidí jen jednoho. I převezl ho přes řeku a netušil, že s ním nasedli na loďku i jeho druhové. Na druhé straně opět pohnuli čepičkou a převozník jich znovu spatřil dva mandele. Nestačil se divit a ve své lakotné, ale hloupé hlavě si to nemohl srovnat. A tak vždy převážel několik, ale plat bral jen za jednoho. Takových příběhů, kdy hodný člověk byl odměněn a zlý potrestán, se přihodilo mnoho. Skály u Tisé, Hřenska a Jetřichovic se však během doby staly vyhledávanými turistickými místy a tam, kde se dříve proháněl jen vítr, proháněli se dnes staří i mladí, aby obdivovali přírodní krásy. Trpaslíci asi neměli ke své práci a vycházkám dost klidu a tak se snad odstěhovali jinam, či snad si vykopali hlubší příbytky nebo snad zestárli a zemřeli, neboť tyto příběhy se staly už velmi, velmi dávno.

Strážci ohňů

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: údolí Labe

Bozi vědí, jak se to mohlo stát: na výšině sedmihorské uhasl posvátný oheň bohyně Morany, který střežila nejspanilejší z dcer děčanského kmene, rusovlasá Merlina. Úzkost padla na všechen lid, co sídli v údolí Bílé vody, která pak byla nazývána řekou Labe, strachovali se pomsty Moraniny a nevůle černobohů. Bázeň jímala donedávna pokojné domovy rodu, z nějž vzešla neblahá služebnice. Po široširé krajině roznesly jarní větrové zvěst o mrtvém ohni v Sedmihoří. Z hluboké rokle, odkud nikdy neodcházela temnota, vyšel zlomocný kouzelník, křivohubý zakrslík Stragomir, vyděděnec nebes i pekel, skrývaje živou jiskru v dlouhoprstých pařátech stanul v podvečerní hodině nad Merlinou. Hořekovala, tváří na plochém kameni, a smolní havrani doprovázeli její nářek zlověstným skřekem. Hrůza zahltila nebohou: za nový oheň vyžádal si kouzelník její panenské srdce, zaslíbené Amaragovi, urostlému jinochu jasných zraků, pýše a naději starého rodu, jenž byl usazen při horním toku řeky, bdělému strážci ohně, který dnem i nocí hořel na pravém břehu. Vzkřikla panna zoufalstvím a rvouc si vlasy vrhla se do šera sedmihorských hvozdů, aby se spasila. Nedbala řezavého smíchu kouzelníkova, nedbala černé noci, naplněné řevem lítých šelem a jekotem skalních běsů. Prchala, prodírajíc se divokými křovisky, a jedovaté ostny a ostré kameny jí rozdíraly tělo. Zkrvavená padla na bahnitý břeh zpěněného potoka, vzývajíc duše zemřelých předků. Mlčeli však, odvracejíce se od nehodné služebnice. Tu povstala Merlina hořce plačíc, potácela se dál. Sotvaže vkročila do javořiny, zaklel ji Stragomir ve vysoký ztepilý strom a pak se propadl do tmy. Sedmihoří zmlklo a noc černá a hrozivá se otevřela nad pralesy. Krvavé i nekrvavé žertvy přinášel Merlinin lid bělbohům, dědkům svým i slunci. Aby se rozpomněli na jejich padlou dceru a ochránili je před Moranou, aby dali roznítit nový oheň a bohyni smrti, zimy a neštěstí usmířili. Neumlkal pláč a kvil Merlinin, neutuchalo žaluplné volání o pomoc. Ve dne v noci chvělo se rašící listí javoru a drobounká, zelenavě žlutá kvítka bolestně vzdychala. Když křídlaté plody očarovaného stromu se rozletěly s větry, bílá oblaka naplnila se slzami nešťastnice a skropila hlavu Amaragovu. Nepokoj a temné tušení vyvstalo v duši jinochově. Vysoko vyšlehly plameny posvátného ohně a srdce milencovo uzřelo milovanou: bědující, vězněná v silném těle javoru prosila o smilování. Zaúpěl Amarag, ale než prochladly větry a Bílá voda byla spoutána ledem, pozvedli se nejchrabřejší všech rodů na horním toku řeky a táhli s rozhněvaným Amaragem proti proudu. Stydnoucí země se třásla pod jejich kroky, bojové písně a bujarý pokřik válečný se mísil s řinčením nabroušených zbraní. Vyslal Stragomir hejna svých zlolajných pomocníků, aby zastrašili bojechtivý lid, ale vraceli se k němu skučíce jako spráskaní psi: byli bezmocní proti spravedlivým, jež zocelila svornost a láska. Znetvořen vztekem z bezmoci vysunul se Stragomir z černé rokle a jal se s pobouřeným lidem vyjednávat. Slíbil vrátit Merlině lidské tělo, přislíbil odevzdat živý oheň do rukou statečných, ale jedno si vymínil: Merlina musí obezřele bdít nad novým ohněm na levém břehu Bílé vody, naproti Amaragovi, a jejich ohně už nesmí zmrtvět, jinak navěky oba propadnou temným mocnostem horským. Uvěřili všichni bezelstnosti Stragomirově, rozradostnění přijali od něho živou jiskru a s blaženou Merlinou se s jásotem navrátili domů. Blahořečíce božstvu a slitovným dědkům obětovali jim, plesali a pěli svaté zpěvy díkuvzdání. A na levém břehu Bílé vody rozhořel se veliký oheň, aby svítil k poctě uražené bohyně a ku blahu veškerého lidu. Věrně a ostražitě střežila rusovlasá služebnice vzácný oheň, denně při slunce západu poklekla na náhorní plošině a modlila se vroucně k dobrotivému božstvu. Aby vlídně shlíželo na ni a na Amaraga, aby je neopouštělo. Čas plynul a blížila se krutovláda bohyně zimy. Jednoho bouřlivého večera vyrazily z divokých skal mrazivé větry a sluhové Stragomirovi je zahnali ledovými pruty k hornímu toku. Zběsilá vichřice se vrhla k Merlininu ohni a smetla jej z posvátných kamenů, poté s řevem přelétla mrznoucí řeku, a než nastala půlnoc, zhasl i oheň nešťastného Amaraga. Strašlivá temnota zastřela údolí Bílé vody a všechny zachvátila dusivá hrůza. Když pak vyšlo teskné zimní slunce s vybledlými paprsky ozářilo ztichlou krajinu při horním toku, s ustrnutím zahleděly se starobylé rody v posvátná místa na obou březích, neboť tam, kde ještě včera plály mocné ohně Merliny a Amaraga, trčely z pustých kamenitých plošin dvě pískovcové skály. A oči děsem zkalené poznaly v nich podoby svých navždy ztracených dětí.

Přešly věky nad divukrásnou krajinou vzdělanou kdysi a zušlechtěnou rukama předků. V prach a nicotu obrátily se jejich kosti, se zbožností a úctou uložené pod šeré mohyly. V zapomnění upadl osud mladých a nadějeplných ratolestí hrdých kmenů, Merliny a Amaraga. Ale dlouho, předlouho ještě košaté stromy javorové lkaly pod hlubokými hvozdy sedmihorskými a dlouho tu vázly kroky osamělých poutníků. Každému, kdo pak pod pískovcové skály na horním toku vstoupil, sevřelo se srdce nevýslovnou úzkostí. Teprve v dobách křesťanských, kdy už temena obou skal byla dávno změněná sluncem, větry a vodou, zahleděl se kdosi v tklivém rozjímání na kamenná těla milenců a nazval tyto smutné skály Jeptiškou a Mnichem. A ta jména jim zůstala podnes.

Sedlák a bludička

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Líska, Česká Kamenice

Sedlák Lukáš z Lísky byl náramně hodný člověk, jen ho do zlata zasadit, i poddajný byl jako vosk, ale v jedné věci byl hotový mezek: když ho to popadlo, musel do hospody, i kdyby se panímáma na hlavu stavěla. "Nevrč, starucho," poplácával ji pokaždé po zádech, "to víš, člověk už je taková křehká nádoba..." A druhou rukou už stahoval s hřebíku čepici. "Zpiťare jeden," škytala selka, "takhle mi chodit domů nabryndaný ! Jako holobrádek vyvádíš, a přitom máš na hřbetě pět křížků, bláznivko stará !" Jednou se hospodyně tak rozkatila, že div nezůstala ležet: pantáta ji honem strčil do postele a hlavu jí láskyplně obložil mokrým hadrem, když chuděra usnula, vytratil se z domova jako zloděj a hajdy do kamenické hospody. Umiňoval si, že moc nezdrží, ale než odbila půlnoc, byl už zpitý jako cikán. "Říkal jsi, hospodáři, abych ti připomněl, že chceš jít dneska dřív domů," zatřásl jím šenkýř, "mně nepřekážíš, jenom abys pak nebrblal !" Lukáš poslušně vstal, narazil si čepici a pustil se k domovu. Šlo se mu všelijak, ale myšlenka na ženu ho popoháněla. "Jsem to ale chlap špatná," vyčítal si a ronil krokodýlí slzy, "ale já ti všecko vynahradím, stará, uvidíš ! Už se od tebe nehnu ani na krok... Však je to hanba, máš pravdu..." Za Jehlou se zastaví: po pravici se leskne rybník, po levici mokřina a za mokřinou smolná oka několika mělkých rybníčků. "To mi scházelo," myslí si sedlák, ale zpátky se mu už nechce: "Bůhví, kdy bych se k ženě doškobrtal..." Vykročí, ale pořád ho to táhne k jedné straně, a ne a ne se trefit do pěšiny. Boty už má mokré a tu se z husté černoty vynoří bludička a začne se před ním vykrucovat. "Ty, ty! Nemysli, že nevím, co jsi zač," povídá sedlák, ale bludička na něj přátelsky zamrká a začne tak pěkně tajtrdlíkovat, že Lukáš neodolá a jde za ní jako ovce. "Hele - že bys na mě nebyla taková ? Že mě nezatáhneš do rybníka, viď, že ne ? Bludička se natřese, povyskočí a vznáší se nad suchou pěšinou jako po provázku. Sedlák ji důvěřivě následuje a oči z ní nespustí, a najednou je na rozcestí před Lískou. "Hodná, hodná !" chválí vděčně Lukáš, bludička několikrát půvabně obtancuje pískovcový podstavec kříže a pak zmizí v temnotě. Pantáta si pro jistotu vyzuje v síňce boty, ale panímáma spí jako andílek, a tak sedlák vklouzne pod peřinu a za chvilku už spravedlivě pochrupává. Týden se držel sedlák Lukáš doma, ale v neděli zase zabrousil do Kamenice a pak už to vedl po staru: vracíval se domů hluboko po půlnoci, ale pokaždé na něj čekala bludička a poctivě ho přivedla až ke křížku, ať šel kudy šel. Jednou dvakrát se sedlákovi zazdálo, že nějak špatně svítí, a dobrácky jí vyčinil, bludička okamžitě poslechla jako pejsek: zavrtěla se rozpačitě a zazářila jako čerstvě vycíděná lucernička. Jedné noci, když sedlák Lukáš vyklopýtal z kamenické hospody a už za humny vyhlížel své věrné světýlko, udělalo se mu náhle špatně, jako by mu krev z těla odcházela. "Safraporte," vyděsil se pantáta, a vtom už z chumáče mokré trávy vyskočila bludička a svítila jako hvězda. "To jsem rád, holka zlatá, že jsi tady," breptal Lukáš, "moc! Víš, je ti mi nějak mizerně..." A pomaloučku se bral za světýlkem. Vedlo ho nějměkčejšími cestičkami, co chvíli se zastavovalo, aby si mohl sedlák odpočinout, a když zase nabral dech, popoběhlo o kus dál. Na rozcestí u křížku se bludička přikrčila k patám pískovcového podstavce a čekala, až k ní zkřísnutý pantáta dovrávorá. Lukáš smekl čepici a jako obvykle se pokřižoval. "Nevím," zajíkl se, "ale je mi, jako bychom se dneska viděli naposled... Tak ti, moje milá, za všecko pěkně děkuji..." Bludička se krásně rozžhnula a pravila lidským hlasem: "Dobře jsi udělal, Lukáši, žes mi poděkoval ! Jinak by tě čekal zrovna takový osud, jako potkal mne, nešťastnou dušičku..." Jak to dopověděla, začala se zmenšovat, až byla jako špendlíková hlavička, a pak zhasla. Sedlák měl najednou pocit, že má hlavu čistou jako ještě nikdy, ale dobře mu nebylo: uprostřed prsou mu začalo pálit a levou rukou prochvívala tupá tlumená bolest. Sedl si pod kříž, opřel se, šátkem si otřel s čela pot, složil ruce do klína a zadíval se kalnýma očima vzhůru: na nebi se mihotaly chladné hvězdy a navlhlý větřík prochvíval vadnoucími stébly trav. "Bože můj, jak ten tvůj svět najednou zesmutněl... Ale tak rád bych tu ještě nějaký čas pobyl..." Zavřel oči a usnul. Navždy.

Dědek krkavec

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Stará Oleška

Jednoho sychravého odpoledne šla si vdova ze Staré Olešky nakopat zemáků. Políčko měla jako dlaň, bylo vklíněné mezi dva lány, z nichž jeden patřil Rösslerovi, nejbohatšímu sedláku ze vsi. Jakmile položila nohu na mez, trčí před ní veliký slizký kámen a zpod kamene se vysouvá chuchvalec nažloutlé mlhy, vzápětí začne nabývat obrysů lidského těla a vdova vidí, že je to scvrklý stařík s hlavou jako koleno. Teď objímá kámen vyschlýma rukama, potaženýma šedou kůží, vleze na něj jako opičák a roztahuje bezzubá ústa od ucha k uchu. Vdova kouká s otevřenou pusou, ale když na ni staroch vypoulí vodové oči a tělíčko se mu počne otřásat bezhlesým smíchem, praští žena motyčkou i košíkem do brázd a uhání pryč. "Fuj, nic do mě není," povídá, jakmile dorazí domů. "Hlavu mám z toho bláznivého dědka jako křáp ! Že by to byl ten obecní blázen z Huntířova ? Ale to sotva, prý se ze staré kovárny nehne ani na krok... Bůhví co to bylo za janka, běhá to teď po světě jako blech... Ale dal mi co proto...!" Nedalo jí to však a svěřila se výměnkářce ze sousedního stavení. "Ale co tě vede!" povídá babka, "to byl určitě dědek Krkavec!" "Krkavec? Kdo to je?" podivuje se vdova. "To máš tak, holka," vypravuje výměnkářka. "Rösslerův praděd byl vždycky podšívka a hamoun, ale poslední rok činil jako pomatenec: chodil po svých polích a přesazoval mezní kameny, aby si zvětšil pozemky. Jednou ho přistihl soused, už nevím, kdo to byl: rozehnal se po dědkovi a už zdálky mu hrozil všemi ohni pekelnými, jenomže když dolítl na mez, Rössler už bušil na nebeskou bránu. Asi se mu tím leknutím zastavilo srdce. Povídalo se tenkrát, že ho tři chlapi z dědiny museli odtrhávat od balvanu, už studený se ho držel jako klíště !" "Chudák stará," politovala dědka Krkavce vdova, "ani po smrti nemá pokoj... No hlavně že vím, kdo to je, s takovým houžvičkou si snadno poradím..." A hned druhý den ráno šla na pole vyzbrojená svěcenou vodou. Už zdálky viděla, že skrblík sedí na mezi, ruce v klíně a křivými palci točí mlýnek. Když se k němu vdova přiblížila, vyskočil, zadupal jako králík, ze země vyletěl kámen, stařík jej objal a cosi zamektal, ale rozumět mu nebylo. Vdova po něm stříkla svěcenou vodou: v ten okamžik dědek Krkavec zmizel a mezní kámen se propadl zpět do země. Vdova se spokojeně usmála, nakopala brambor a vrátila se domů. Netrvalo dlouho a po Rösslerově poli začala rejdit bludička: blikala, zhasínala a zase se rozsvěcovala, třásla se jako sulc a co chvíli se rozletěla k místu, kde kdysi ležel přesazený Rösslerův mezník. Rozumí se, že to Staroolešským vrtalo hlavou, ale když se to doneslo vdově, sebrala se ta dobrá duše a běžela za farářem: že prý by myslela zasadit na pole kříž. "Rozhodně se nestane žádná chyba, jestliže tam našeho milého Krista Pána postavíte, dcero," pravil duchovní pastýř. A tak vesničané s pravnukem dědka Krkavce v čele dali na mez dřevěný kříž a nastojte: neklidná bludička se už neukázala a lakotný dědek taky ne.

Zakletý hrad

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977),oblast: Bynovec, Kamenský vrch

Za starých časů stával na Kamenském vrchu u Ludvíkovic šerý hrad, ve kterém žil rytíř Hilarius. Byl to člověk temný a nespoutaný, ale jeho žena Ida ho měla ráda i s jeho nedobrou povahou. Jen jedno nemohla vystát: čas od času vytrácel se Hilarius z hradu, prolézal kdejakou krčmu v okolí a bratřil se s pobudy a všelijakou chátrou, která ho nepustila ze spárů, dokud mu nesplaskl měšec. Nejednou se vracel domů zpitý pod obraz a táhl za sebou hordu tuláků, zpustlíků a trhanů, s kterými zalezl do své jizby, zahrnul je nejvybranějším jídlem a pitím a hrál s nimi v kostky. Jednou v noci přivlekl si rytíř Hilarius na hrad potulného rytíře, hrubě vyhlížejícího chlapíka se zrzavou bradkou a do ruda zanícenýma očima. Usadili se k velikému stolu s vyřezávanou trnoží a za nehorázného povykování a křiku, který se rozléhal po celém hradě, dali se do hry. Hilarius byl zvyklý vyhrávat, ale tentokrát se mu lepila smůla na prsty. Do půlnoci ta jakž takž vydržel, zpocený jako myš, ale po půlnoci mu došla trpělivost a nařkl svého druha, že podvádí, a než se hodina s hodinou sešla, rvali se už oba, až od nich jiskry lítaly. Netrvalo dlouho a hradní pán ležel na lopatkách a jen supěl. "Já ti dám osočovat mě, že hraju falešně ! Nemám sice ani vindru, ale zato mám v těle čest, tlučhubo jeden ! Ale abys neřekl: rozdáme si to ještě jednou, naposledy !" Sotva dechu popadaje posadil se tedy rytíř Hilarius ke stolu a sáhl po kostkách. Vtom mu cosi zafunělo do ucha: "Zase prohraješ !" Rytíř zbrunátněl a rozzuřeně zařval: "Nežvaň a hraj, nebo...!" Potulný rytíř dotčeně vzhlédl: "Co na mne, ke všem čertům, hulákáš ? Vždyť mlčím jako ryba !" Rytíř Hilarius znejistěl, rozhlédl se po jizbě, ale nikde nikdo. "Zase prohraješ, ledaže bych ti pomohl... Postačí kývnout !" uslyšel znovu tichý hlas. Bez rozmyšlení rytíř Hilarius přikývl, pustil se do hry a vyhrál. "Měl jsem tedy pravdu: jsi prachsprostý podvodník !" vyletěl a tasil meč se zlatým jílcem, chtěl se na ryšavce vrhnout, ale v tom okamžení se ztemnělou rytířskou jizbou rozlehl řezavý smích, hrad se otřásl v základech, a než se kdo nadál, byli všichni jeho obyvatelé pohřbeni v sutinách. Když nastal bílý den, trčely z Kamenského vrchu jenom trosky hradeb a žalostné zbytky čtverhranné věže. Neuplynuly ani tři dny, když se na Kamenském vrchu zjevila bíle oděná ženská postava, hlavu zavinutou do sněhobílé plachetky: bloudila zříceninami, procházela zdivem, nad každým kamenem se sklonila a tiše naříkala. Plni bázně vzhlíželi lidé ke Kamenskému vrchu a dohadovali se, cože se to tam jenom stalo. Ale jedním si byli jisti: že v tom má prsty sám ďábel a bílá paní že není nikdo jiný než hradní paní Ida.

Když přišly velikonoce, šla ludvíkovickou cestou jedna žena. Spěchala, aby stihla ranní mši. Jak míjela Kamenský vrch, všimla si, že z nízkých, napůl vyvrácených dveří pod věží proudí oslnivá záře. Zvědavost ji postrčila: šla blíž a vidí, že za dveřmi leží kotel plný zlaťáků. Žena nebyla z nuzného pytle a měla nahospodařeno, ale jak viděla zlato, celá se chtivostí rozklepala. Vtom stanula u kotle průsvitná postava a naléhavě jí kynula, aby šla za ní. Žena vyjekla, obrátila se jako na obrtlíku a utíkala pryč. Když doma všecko vyprávěla, dostala řádně vyhubováno: "Huso hloupá ! To byla jistojistě paní Ida ! Proč jsi s ní nešla ? Něco po tobě chtěla !" "Pravdaže chtěla," odsekla žena, "ale vím já co ?" "Panebože, do kohos to duši dal !" vztekal se muž, ale pak mávl rukou a pomyslel si: sám to spravím... A hned druhý den za svítání šel na Kamenský vrch. Ale ať ho prolézal jak prolézal, narážel jenom na holé kameny a pusté, mlčenlivé zdi.

Za mnoho let po tom odhodlali se dva srdnatí muži z Býnovce, že se o Bílé sobotě vydají za pokladem. Radostí zavýskli, když uviděli, že nízké dveře pod čtverhrannou věží jsou otevřeny. Směle vešli a ocitli se v matně osvícené chodbě, náhle zatajili dech: na udusané zemi ležely dvě lidské kostry bez hlavy a vedle nich dlouhý široký meč se zlatým jílcem. Užuž ho chtěli zvednout, když se ozvalo tiché zaúpění a nad kostlivci se objevilo bílé stvoření s uplakanýma očima a vybízelo je k následování. "Hni sebou !" strčil do vyjeveného kamaráda mladší z obou chlapíků. "Utéct můžeme vždycky !" Bílá paní se na ně usmála a vedla je chodbou: zakopávali, hlavu si o kamenný strop div nesrazili, ale konečně se paní zastavila a ukázala na široké prostranství: uprostřed hořel oheň a u ohně stáli dva muži, pláště na nich vlály, jako by pod nimi ani těla neměli, a vzdychali, že by se nad nimi kámen ustrnul. Chlapíci se po sobě zklamaně podívali: co to má znamenat ? Mysleli si, že je bílá paní dovede k pokladu - a zatím ? Obrátili se po tajemné průvodkyni, ale ta už byla pryč. Tu oba černí muži hlasitě zahořekovali a vztáhli k býnovským ruce. "Nic nemáme braši !" vyprskl mladší a dloubl loktem do souseda: "Podívej, vypadají, jako by utekli hrobaři z lopaty ! Pojď radši pod věž, tam snad už budeme mít krapet štěstí !" Ale jen to dořekl, uchopily je neviditelné ruce a zamávaly jimi, až jim kosti zapraštěly. Když se vzpamatovali, stáli na ludvíkovické cestě, celí vyplašení se zadívali na Kamenský vrch. Opíralo se do něho slunce a mezi temnými těly stromů se mihotalo cosi bílého. Večer v Býnovci vyprávěli, co je potkalo. Všichni vrtěli hlavami, jen stařičká výměnkářka, ležící na peci, za chvíli řekla: "No, jen co je pravda: zvrtačili jste, co se dalo ! Kdybyste se těch černých u ohně pěkně zeptali, proč tak lamentují, vysvobodili bystej jejich nebohé dušičky z ohně pekelného a bílá paní by vás za to dovedla k pokladu. Ale takhle jste utřeli nosy - a dobře vám tak, necitové !"

Zlato v dýmce

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977),oblast: Kamenský vrch

Děčínský krejčík Heřman byl chlapíček malý a jako nitka tenký, ale práce nadělal za tři, a poctivě. Však se mu také dobře vedlo a lidé si ho nemohli vynachválit. Jednou zrána, bylo to na Zelený čtvrtek, zastrčil si do jedné kapsy krajíc chleba a do druhé nerozlučnou dýmku a vyrazil na své staré hnědce za zákaznictvem. Měl před sebou notný kus cesty: podle tehdejšího městského práva bylo celé okolí do vzdálenosti jedné míle (= 7,53 km = 60 honů, česká míle byla zavedena Přemyslem Otakarem II.) odkázáno jen na jeho ruce. Někde musel ještě zkoušet a jinde zase, jak velel dobrý mrav, aspoň chviličku posedět a pobesedovat, ale Heřman si byl jist, že to jako vždycky do večera hladce stihne. Jenže jako z udělání táhla se tentokrát hnědka jako svázaná a milého krejčíka překvapila na zpáteční cestě tma. Když se ocitli na pěšině, co vedla hustým písčitým borem kolem Kamenského vrchu, kobylka se najednou zastavila a za živý svět nechtěla dál. Vtom se udělalo na vrchu světlo a Heřman uviděl doširoka rozevřenou hradní bránu, v níž hořelo mnoho loučí, uprostřed nádvoří plál vysoký oheň a kolem seděly dvě po bradu zahalené mužské postavy. Jedna z nich měla divokou ryšavou hlavu. "Nejspíš jsme sešli z cesty, stará," povídá Heřman, kterého hned tak něco nevyvedlo z míry, přivázal vrtohlavou kobylku ke stromu a namířil si to k ohni. Ale jak procházel hradní branou, začalo mu být nějak divně u srdce. Všude bylo tesklivo a ticho jako po vymření a ti dva seděli jako přišití, zírali do plamenů a ani svalem nehnuli. "Dej Pánbůh dobrý večer," dodal si odvahy Heřman, ale muži nic. Celý nesvůj vylovil krejčík z kapsy fajfku, popošel k ohni a přiškrceným hlasem se zeptal, jestli si může zapálit. Jeden z mužů pomalu vzhlédl, podíval se na něho vpadlýma očima a bez jediného slůvka přikývl. Heřman si zapálil, zdvořile poděkoval, a jak měl fajfku mezi zuby, dostal kuráž a povídá: "Kdybyste mi ještě, vzácní páni, řekli, jak bych se dostal nejkratší cestou do Děčína, byl bych vám moc povděčný." Ale odpovědi se nedočkal: černé postavy jenom potřásaly hlavami, zhluboka povzdechly a prosebně k němu obrátily mrtvolně bledé tváře. To už bylo i na Heřmana moc: zakoktal pozdravení, a jak nejrychleji uměl, upaloval ke své kobylce. Hnědka vyrazila do bezhvězdné noci jako šipka a klusala tak tiše a zlehka, jako by ji křídla nadnášela. Jenže najednou začala klopýtat a pofrkávat, pak se vzepjala na zadní a nakonec zůstala stát. Krejčík se rozhodl, že se podívá, co se děje, ale jakmile se dotkl nohama země, obestřely ho mrákoty, svalil se jako špalek, a než bys napočítal pět, tvrdě usnul. Probral se, když už slunce stálo vysoko: opodál se pásla hnědka, a jak se krejčík rozhlédl, zjistil, že sedí na Šibeničním vrchu u Děčína a tři kroky od něho se šklebí hluboká rokle. "Můj ty světe !" zděsil se a rozčileně sáhl po fajfce. Chvíli se v ní šťoural a pokoušel se srovnat si trochu myšlenky. Najednou z popela dýmky cosi vypadlo: byl to kousíček ryzího zlata. Krejčíkovi se rozbřesklo: vzpomněl si, že mu v dětství prababička vyprávěla o neblahém konci hradu rytíře Hilaria. "Čas od času se pán z Kamenského vrchu zjevuje," říkala, "a vždycky ve společnosti nějakého zrzka, povídá se, že si je oba odnesl sám satanáš, ale ten, kdo se jich optá, co jim chybí, je vysvobodí a bude za to bohatě odměněn..." "Jsem to ale kus chytráka," vyčítal si Heřman, "že mi to hned nenapadlo..." A jak tak obrací v ruce zlatý kamínek, vidí, že se mu před očima drolí a rozpadává v kopičku narezlého písku. "Tak," povzdychl si krejčík, "ani tenhle kousíček mi nenechali..." Vtom hnědka zaržála a podívala se na Heřmana velikýma moudrýma očima. "No bodejť," usmál se na ni krejčík a střepal s pravičky písek. "Našinec si musí svůj chlebíček poctivě vypíchat, viď... Tak jdeme starucho..." Pohladil kobylku po šíji a s pokojnou myslí se pustil k domovu.

Krvavé šlépěje

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Hřensko

Uprostřed hřenských hvozdů vypínal se na skalním suku ponurý hrad, náležel Gandolfovi, levobočku rytíře Waldemara, jenž po tři desetiletí spravoval rozlehlé panství rukou pevnou, avšak spravedlivou. Ale Gandolf, muž jestřábího vzhledu a studených očí, měl srdce z křemene: nebylo člověka, jenž by se při pouhém vyslovení jeho jména nezachvěl, nebylo duše, kterou by rytíř neděsil ve snách. Kdo se s krutým hřenským pánem byť jen jedinkrát setkal, nikdy na to nezapomněl. "Je to vtělený ďábel," šeptali si lidé. "Kam vkročí, tráva usychá a listí chřadne, psi kňučí, jakmile ho ucítí, a když se těma rybíma očima podívá, po člověku jako by sáhla smrt... Ubohá paní Albína, má s ním očistec na zemi..." Jak nenáviděli Gandolfa, tak zbožňovali jeho družku - paní Albína byla bytost trpělivá a andělsky dobrá. Jakmile se rytíř na delší dobu vzdálil, v přestrojení vycházela tajnými chodbami z hradu, navštěvovala nemocné a trpící, pomáhala, seč mohla, a štědrými dary mírnila bídu nejnuznějších. Na břehu potoka stála tehdy v hřenských lesích chaloupka, kde se svou ženou Margaretou a půltuctem podvyživených dětí bydlel drvoštěp Sebestián. Žili ze dne na den, kolikrát ani co do hrnce vhodit, ale Sebestián už nenaříkal: dávno se smířil se svým hořkým údělem. Ale v poslední době, když Margareta ulehla a sil jí rychle ubývalo, propadal černému zoufalství: co si jenom počne s tou drobotí, když mu, Bože nedopusť, žena umře ? Tušil, že ji sužuje suchá nemoc, a věděl, že potřebuje hojnou a vydatnou stravu, a tak jednoho dne, když osekával trouchnivějící houžve a hlavou se mu zas honily neradostné myšlenky, rozhodl se, že políčí na zajíce. "Alespoň se ta moje chuděra jednou dosyta nají," těšil se a udělal, co si předsevzal: nad Černou roklí, kam jen zřídkakdy zavítala lidská noha, nastražil oka. Druhý den se tam šel podívat, ale domů se už nevrátil: našli drvoštěpa Sebestiána s podříznutým hrdlem a z místa, kde ležel - v ruce vyhublého zajíce - běžely lidské šlépěje plné sedlé krve. Vedly k rokli, podél kamenitého srázu, prostředkem mělkého, hložím zarostlého údolí a údolím vzhůru do skal k zvětralému pískovci, který připomínal vlčí lebku. Dál se už po nich nikdo neodvážil: mířily přímo k hradu hřenského pána... Když si paní Albína povšimla, že Gandolf hned po ránu vypadá, jako by mu pijavice celou noc sály krev, zeptala se: "Jsi nemocen, můj choti ?" Poslal ji do horoucích pekel a hnal se do věže, kam se často zavíral, nemohl povědět, že ho do svítání pronásledoval drvoštěpův duch - v jedné ruce zajíce a druhou na krvácejícím hrdle. Nemohl se přiznat, že celou noc běhal po komnatě s tasenou dýkou a zuřivě bodal do temného ostění, z něhož bez ustání zírala sinalá Sebestiánova tvář. Za soumraku rozžehl Gandolf smolné louče a vrhl se na lůžko pokryté medvědí kůží, záhy uslyšel kroky: z arkýře se sunula bledá postava se zakrvácenou halenou a v náručí držela zplihlou mršinu zajíce. "Proklatý trhane, copak mi nedáš pokoj ?" zařval rytíř a po těle mu vyrazil studený pot. "Nedá," ozval se uštěpačný hlas, u dveří stál ďábel v chocholatém klobouku a rudém plášti. "Bude za tebou chodit každou noc, tak dlouho, dokud se ti rozum nezkalí !" Gandolfovi zacvakaly zuby: drvoštěp stál ještě uprostřed věžní jizby a upíral na něj vyhaslý zrak. "Tak mi přece pomoz !" zvolal zoufale rytíř, "dám ti všecko zlato, co mám!" "Nechci tvé zlato," odmítl ďábel a vytáhl zpod řasnatého pláště zažloutlou blánu: "Upiš mi svou duši, a já tě zbavím drvoštěpa. Ale poslyš: varuj se černých skutků, sice si pro tebe přijdu dřív, než udeří tvá poslední hodina!" Jakmile se Gandolf zloduchovi upsal, krvavý přízrak zmizel a rytíř upadl v bezesný spánek, spal tvrdě a dlouho. Když pak sešel z věže, ukojil hlad a uhasil žízeň, začal se shánět po Albíně. Všichni se zapřísahali, že nemají potuchy, kde je, mrskal je důtkami, až krev stříkala, ale nedozvěděl se nic. Jen jeden pacholek, aby se rozlícenému pánovi zalichotil, vyzradil, že paní Albína, když jeho milost vytáhne z hradu paty, mizívá takhle z hradu pokaždé. "Ó, ta zmije proradná !" běsnil Gandolf. "V larvě přede mnou chodí, do očí mi písek sype - no počkej, však já ti ta tvá záletná křidýlka zastřihnu, že na to budeš do smrti vzpomínat !" Když nic netušící Albína vstoupila do večeřadla, skočil po ní rytíř jako dravec: "Mluv! Kdes byla, nestoudnice ?" A tu mu paní, zrudlá křivým obviněním, chvějícím se hlasem počala vyprávět, co se jí, zatím co on ve věži odpočíval, doneslo ke sluchu. Zanesla šesti sirotám jenom trochu jídla, aby hladem neumřely. Zamordovali jim pod Černou roklí otce, drvoštěpa Sebestiána, a jejich matce z toho puklo srdce... Jak Gandolf uslyšel jméno drvoštěpovo jméno, tvář se mu zkřivila, vytasil dýku a nešťastnou hradní paní na místě proklál. Sotva Albína klesla k zemi, vyšlehly ze skalního suku, na němž hrad stál, dlouhé svítivé jazyky a zachvátily panské sídlo. S křikem a voláním o pomoc prchlo všechno služebnictvo z hořícího hradu, plál studeným fialovým ohněm a z plamenů se ozýval příšerný smích. Náhle se skála otevřela a hrad pohltila. Za úsvitu zela na místě, kde se ještě včera vypínal ponurý hrad, jen hluboká propast, o jejíž stěny se opíraly obrovité černé sloupy. Dlouho trvalo, než se sem lidé odvážili, sloupy rozebrali, odvezli a nadělali z nich dlažební kameny. A ještě déle trvalo, než vybledly krvavé šlépěje, táhnoucí se od Černé rokle až k zvětralému pískovci připomínajícímu vlčí hlavu, odkud vedla kamenitá cesta k bývalému hradu ukrutného rytíře Gandolfa.

Hrbáč a jeho snacha

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Hřensko

Na hřenské pile hospodařil hrbáč Kvido se svým synem Joachimem, Joachim byl dobrák od kosti a dříč, ale od obchodu se nehodil: kam ho starý postavil, tam zůstal stát. "Takhle to dál nepůjde," povídal jednou Kvido. "Kdybych šel pod kytičky, lidé by ti střechu nad hlavou odnesli a ty, jak tě znám, by ses na to klidně díval. Potřebuješ ženu, ale takovou, která umí víc, než hrách vařit ! Poohlédnu se ti po nějaké..."

... jako obrovitý luk klenula se před ní Pravčická brána, z jejíhož temene trčela k černému nebi zkřivená těla chorých borovic...

Poohlédl se - a do oka mu padla Líza z Janova. Nebylo to už žádné poupě, ale byla ještě pěkná, krev a mlíko, a když si Kvido všiml, že i brambory do hrnce odpočítává, srdce mu radostí poskočilo: to je ta pravá ! Byl totiž zrovna takový, za grošem by i zeď přelézal - a tak koncem masopustu syna oženil. Zakrátko se ukázalo, že Líza má střevíce z toulavého telete, někdy celé dny po patách roznášela, ale tchána si hleděla jaksepatří: podstrojovala mu a lísala se k němu jako kočka, a tak na ni nedal dopustit. Joachim ke všemu mlčel, věděl, že je doma tak jako tak pátým kolem od vozu. Nejčastěji chodila Líza ke staré kořenářce Barboře, co bydlela v hliněném stavení pod skalou. Líbilo se jí u ní, vonělo to tam jako v apatyce a lecčemu se přiučila. "Tak si někdy myslívám, že sis zrovna do růží nesedla, viď," začala jednou večer Barbora, když spolu třely v kamenných miskách mast na rány. "Jsi pořád hezká, jako z alabastru, jenže bys měla chodit v hedvábí, a ne v kartounu!" "Což o to," zasmála se Líza polichoceně, "chodila bych, ale kde na to vzít ? Muže mám nekňubu a tchán hamouní až běda, jenomže pro sebe. Vši by kůži sedřel, ale já z toho nemám, ani co by se za nehet vešlo." "Svatá pravda," přisvědčila stařena. "Měla bys proto pamatovat na zadní kolečka, nebo ti jednou zbudou jenom oči pro pláč ! Víš co ? Ukaž mi ruku, podívám se, co tě čeká..." Líza jí podala ruku a stařena si ji přitáhla blíž k ohni, vzápětí sebou škubla jako uštknutá, prudce Lízu odstrčila a strnule se zahleděla do plamenů: syčely, krvavěly a pojednou se začaly svíjet jako v křečích. "Měděný hrnec... plný zlaťáků..." šeptala stará jako náměsíčná, "lehá na něj stín... je černý jako havraní křídla... a podobá se luku..." "Kde je ten hrnec?" vykřikla Líza, "kam a kdy mám pro něj jít?" "V neděli svatodušní... až kohout třikrát zakokrhá, vyjdeš na zápraží... kdo na tebe první promluví, toho se zeptáš, kam jde... V místech, kam bude mít namířeno, leží poklad... Večer před svatým Hubertem se otevírá země a poklad se zjevuje lidským očím..." Nadešla první neděle svatodušní: na zápraží hřenské pily stála Líza a chvějíc se rozčilením hleděla k cestě, kohout už dávno zakokrhal, ale nikde živé duše. "Jsi dneska nějak časná," ozvalo se jí najednou za zády: byl to starý Kvido. "Kam jdeš, otče?" vyhrkla Líza. "K Pravčické bráně, nalíčil jsem tak oka, možná, že ti dneska přinesu pečínku." Líza polkla: u Pravčické brány to tedy je! Toho dne už do ní nebylo nic: chodila jako vrtohlavá ovce a všechno jí padalo z rukou. Konečně přešlo léto a přiblížil se večer před sv. Hubertem. Nad hřenskými lesy plula těžká dusivá mračna. Zbrocená potem a se srdcem v hrdle stoupala Líza k Pravčické bráně. Prodírala se houštinami a trním a přelézala zvlhlé kameny a pařezí, porostlé plesnivějícím mechem a lišejníkem, když byla uprostřed cesty, vinoucí se kolem polorozbořené, z hrubých dřev stesané chatrče, kde dříve přespávali lesníci a dřevorubci, zvedla lucernu. Jako obrovitý luk klenula se před ní Pravčická brána, z jejíhož temene trčela k černému nebi zkřivená těla chorých borovic. Co teď ? pomyslela si Líza. Vtom se mihl pod chatrčí, kde bujelo nízké maliní, nahrbený stín. Líza potlačila výkřik, rychle zhasla lucernu, a jak nejtišeji uměla, plížila se krytá temnými stíny stromů k chýši. Tu spatřila malou mužskou postavu v dlouhém plášti, do čela staženou kápi, jak rozsvěcuje lucernu, klade ji do mechu, vytahuje z pytle krumpáč a hotoví se kopat. Zachvátil ji šílený vztek, odhodila lucernu a s divokým proklínáním se vrhla na zakukleného mužíka. Než se vzpamatoval, vyrvala mu krumpáč, rozpřáhla se a vší silou ťala: nešťastník rozhodil rukama, zachroptěl a padl do maliní. V tom okamžiku zavyla lesem bouře: strašlivá vichřice ohýbala stromy jako stébla slámy a s praskotem je vyvracela z kořenů. Náhle se ozval pronikavý výkřik a hned po něm se rozhostilo děsivé ticho. Druhého dne našli dřevaři pod Pravčickou branou dvě ztuhlá těla: s roztříštěnou hlavou ležel v kaluži krve hrbáč Kvido a nedaleko jeho snacha Líza: oči měla v sloup a tělo rozdrcené kmenem staré sosny. Zpod maliní vyčnívalo ucho měděného hrnce, když ho vykopali, byl plný hlíny a kamení.

Nevěrník

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Stará Oleška

Na jihovýchodní straně staroolešského rybníka žila zámožná selka - vdova Vilemína. Ucházeli se o ni hospodáři zblízka i zdáli, a ne ledasjací, ale Vilemína prý, nač ten spěch, ona má na nový čepec času habaděj.

Olešský rybník.

Jednou zavítal na selský dvůr kovářský tovaryš ze Saska a stěžoval si, že nemůže sehnat práci: "Dají mi vždycky jenom čtyrák a já abych sušil hubu dál, mám už té žebroty po krk! Řekni sama, hospodyně, jaký je to život pro zdravého mladého chlapa? Pravda, lidé jsou u vás dobří, neškrtí na vandrovníkovi, sem tam pohostí, i nocleh dají, ale co naplat, poctivé řemeslo se chce dělat..." Vdova poslouchala a nespustila se švarného tovaryše oči. "Nějaký čas můžeš u mě zůstat, roboty je tu dost pro dva: kosy a srpy dej do pořádku, na panty se všude podívej, však sám uvidíš, co je třeba. Tlumok máš toho svého nářadíčka plný, ale až budeš potřebovat, řekni, promluvím se sousedním kovářem..." Tovaryš poděkoval a dal se s chutí do díla. A protože jako většina kovářských byl napůl felčarem, i koním pouštěl žilou, zuby jim dlátem srážel a čas od času olešským bolavý zub vyškubl. Síly měl, že nevěděl, co s ní, a lidi nepřestávali žasnout, že leckdy i holou rukou zub z dásně vytáhne. Že při tom vzal i nějaký ten zdravý, toho si nikdo nevšímal. Selka byla celá šťastná, že má tak zdatného pomocníka. Podstrojovala mu - a jednoho krásného dne se po vsi rozneslo, že ve dvoře bude veselka. A byla: Vilemína zářila, jenže lidem neušlo, že novopečený hospodář není jaksi ve své kůži. Už na hostině ho nejednou přistihli, jak civí do prázdna a hladké čelo se mu vrásní. Čas utíkal jako voda. Mladý dřel a dvorec den ode dne vzkvétal: maštal byla plná krásných lesklých koní, ve chlévech postávaly tučné, blahobytné kravky a stodoly div nepraskaly. Vilemína se obalovala tukem, zato hospodář hubl, chodil jako zmoklá slepice a někdy za celý boží den neutrousil ani slovíčka. "Nu, je to morous," říkala čeleď, "ale má uznání. S nebožtíkem pantátou se srovnat nedá, to byl učiněný chrt." Po několika letech objevila se jednou zvečera ve Staré Olešce mladá, na kost vyhublá žena v chatrných hadříkách. Za ruku vedla kučeravého chlapečka a poptávala se, zdali tudy nešel kovářský vandrovník ze Sas: "Takový kudrnatý, modrooký... a hezký... Gustík mu říkají..." "Gustík?" uchichtávali se vesničané. "Tak to jdi támhle do statku a ptej se na hospodáře Gustíka!" Žena se zarazila: na hospodáře? Když odešla, strčili všichni hlavy dohromady: všimli jste si toho děcka? Celý pantáta! To bude teda pěkná mela! "Kampak, ženská?" obořil se na poutnici pacholek, ale to už matka s dítětem vstupovala do síňky. Za stolem seděl Gustav nad talířem plným škubánků a kolem pece se točila Vilemína. "Vedu ti syna, hospodáři", řekla tiše žena a oči jí zrudly. Gustav odložil dřevěnou lžíci a zpopelavěl: "Co to má znamenat?" vykřikl, ale hlas se mu zlomil. "Poběhlice," zrudla Vilemína, "jak se opovažuješ? Hned se odtud ztrať, nebo tě dám vyštvat psy! Mladá matka se zachvěla: "Nepůjdu... Až co řekne hospodář..." "Ven!" vyskočil od stolu Gustav a na čele se mu zaperlil pot. "Ven! Slyšíš, couro jedna? V životě jsem tě ani neviděl!" Tu se ubohá žena vztyčila, zahrozila na Gustava kostnatou rukou a s planoucíma očima zvolala: "Darebáku! Vlastní dítě jsi zapřel! Buď třikrát proklet!" Když nešťastnice zmizela ve tmě, přistoupila selka ke Gustavovi: "Pověz: byla to tvoje milá? A to dítě - je tvoje?" "Ne!" zapřel Gustav. "A nedotírej už!" Od toho večera nepromluvil ani slova, jakmile se zešeřilo, vycházel ven a přicházel až k ránu. Jednou se však nevrátil: skočil do staroolešského rybníka. Marně prosila Vilemína, aby ho po křesťansku pochovali, dovolení nedostala: musel být jako všichni sebevrazi zakopán do nedalekého lesíka a nad hlavu mu přivalili kámen. Než se rok s rokem sešel, dopadly na Vilemínin bohatý dvorec Jobovy rány: dobytek sklátil mor, stodoly vyhořely a hospodyni zčistajasna ochrnuly nohy. Rok po Gustavově smrti našli selku oběšenou na půdním trámu. Statek osiřel a pomalu se rozpadával, nebylo nikoho, kdo by se ho ujal. A v lesíku, kde ležel kovář Gustav, se noc co noc honila meluzína a hrůzostrašně kvílela.

Dlouhý Jazyk

(POVĚST) zdroj: kniha Uhlíř a poklad - sepsal Oldřich Lichtenberg, oblast: Stará Oleška

Ve Staré Olešce nedaleko České Kamenice měl sedlák jménem Kecal velmi nezvedeného syna Frantíka. Hoch byl jedináček, rodiče mu všechno dopřávali i všechno odpouštěli, a tak milý chlapec vyrůstal jako dříví v lese. Když byl větší,doma se skoro vůbec nezdržel. Toulal se celé dny v úžlabinách, lezl po skalních srázech, vyšplhal i na nejvyšší smrk, kde vybíral vraní hnízda, a opět bylo ho vidět, jak se prohání v polích i po pastvinách, plaší malým pasáčkům stáda hus, otlouká ovoce se stromů a tropí jen samé věci neužitečné a nedobré. Domů si Frantík přicházel jen pro jídlo, či aby se vyspal. Rodiče pracovali sami na polích i ve chlévě, ale synek práci nepřivykl. Otec Kecal se jen pýchou nadouval, jak chlapec roste a sílí. Že svou sílu na užitečné věci neobrací, to rodičům zaslepeným láskou nevadilo. I sousedé si všimli lenošného Frantíka. Na moudré rady a napomenutí hoch se však jen poškleboval i jazyk na ně vyplazoval. S tím jazykem to bylo nejen chlapcova nezpůsobnost, ale i zvyk. Kdykoliv totiž se něčím namáhavějším zabýval, tu stále měl špičku jazyka mezi rty nebo v koutku úst. Hned za Starou Oleškou je vysoká pískovcová skála, do které vede chodba zakončená jeskyňkou v podobě doupěte. Vchod do doupěte je zarostlý křovím i kořeny stromů. Tomuto doupěti se dosud říká Medvědí díra. Snad tam někdy medvěd žil. V době , o které vyprávím, bylo však doupě sídlem tří bratrů pidimužíků. Byli to malí človíčkové s řídkými vousy a vrásčitými lícemi, kteří v polední době i večer vycházeli na okraj doupěte, aby se poohlédli po nebi i po kraji. Při svých toulkách objevil Frantík Medvědí díru právě v poledne, když se hladový vracel domů k obědu. Pidimužíci zrovna odpočívali na teplém sluníčku a kouřili dýmčičky. Zlomyslný chlapec, spatřiv tak podivné mužíčky, z počátku se zalekl, pak ale dodav si kuráže, přiblížil se k nim a počal si z nich tropit posměch. Mužíci klidně ho napomínali, on však na ně jen jazyk vyplazoval i kamením po nich házel. Tu zmizeli všichni tři v Medvědí díře a večer je zastihl, jak se radí, čím zlého hocha potrestat. "Bratři," řekl první, "ať dostane zlou ženu!"
"Do té doby je ještě dlouho,"pronesl druhý. "Lépe bude, když se někde vymáchá nebo na skále potluče." "Ani to by nebylo moudré," rozhodl třetí. "Když svůj zlolajný jazyk pořád z úst i na lidi vystrkuje, ať mu tak zůstane!" S tím i oba předchozí souhlasili. Tak chlapec druhý den i příští dny prováděl své reje po okolí Olešky, dál obdivován otcem Kecalem i matkou. Jakmile však na někoho pro dobré slovo jazyk vyplázl, ten se mu rázem o kousek prodloužil, až jednoho dne už nemohl ústa zavřít, neboť jazyk byl už tak dlouhý, že mu z nich vyčníval. I spěchali rodiče s chlapcem ke kořenářce, potom i k lékaři, ale všechno bylo marné. Jazyk mu už nikdo zkrátit nedovedl. A tak se malý Frantík Kecalů, který se druhým tak rád vyškleboval, stal sám pro svůj dlouhý jazyk předmětem posměchu.

Bratrská výpomoc

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Česká Kamenice, Líska

Za teplých letních podvečerů potloukal se u Hrnčířského kamene vodník. Někdy se brouzdal kolem Divokého potoka, zelené husí pracky složené na zádech, a na šlachovitém krku mu klimbala hlava jako plesnivá ředkev. Jindy polehával po omletých kamenech, vyčnívajících z potoka, rozpláclý jak stará ropucha, a blaženě se ráchal v perlivé vodní tříšti. Čas od času ho lidé zahlédli, jak se houpe ve vrbách: skákal z větve na větev, nadšeně vřeštěl, a když se dosytosti vyřádil, zavrtal se po ramena do bahnitého břehu a ospale breketal. Jinak o něm nebylo nic špatného slyšet.

Hrnčířský kámen.

Jednou jel pantáta Heřman z Lísky do Kamenice. Volci se vlekli jako hlemýždi, ale sedláček nepospíchal: času dost, myslel si, však dojedeme. Vtom dobytčata zastavila a táhle zabučela. "Copak je ?" rozlepil oči Heřman, na kterého šla dřímota, a tu vidí, jak na kraji cesty sedí roztrhané chlapisko a utrápeně heká. "Nesvezl bys mě, pantatíku ?" "Proč ne, jen si vylez," svoluje sedláček a kouká, jak se chlapíček čiperně drápe do vozu: je bos, malý a tenoučký jako jehla, ale ruce učiněné lopaty. "Jedu do Kamenice," poznamenává Heřman a práskne do volků. "No právě," utrousí človíček a zahrabává se do slámy, že mu jen střapatá hlava kouká. "Říkáš to, jako bys věděl, že jedu zrovna tam," zpozorní sedlák. Chlapčisko nic. "Co jsem chtěl říct - jo, copak tam máš vlastně na práci v té Kamenici ? Nepovíš ?" "Ale co bych nepověděl : Bratra tam mám, potřebuje vypomoci." "Aha," přikývne Heřman a myslí si: ty mu asi budeš platný, zámoro ! "Tak já bych už vylezl," hlásí najednou chlapík. "Jak to ? Vždyť ještě nejsme v Kamenici !" diví se Heřman, ale mrňous se už škrábe ze slámy. "Kamenice jako Kamenice," uchechtává se, skočí z vozu a už stojí na cestě a nepokojně přešlapuje, jako by měl pod chodidly řeřavé uhlí. "Pěkně děkuji za svezení, sedláku !" Než Heřman stačil odpovědět, přeběhl človíček mokřinu, svažující se k říčce Kamenici, a s koňským řehotem se do ní po hlavě vrhl. Sedlák zkameněl: "Vždyť to byl přestrojený vodník od Hrnčířského kamene !" Pokřižoval se, šlehl voly po zadcích a vůz se po kostrbaté cestě rozhrčel jako když břinčí. Pantáta Heřman si v Kamenici vyřídil svoje, ale vodník mu celou dobu nešel z hlav: co měl ten čerchmant asi za lubem ? Když jel kolem mokřiny, svažující se ke Kamenici, zastudilo mu v týle, ale myslel si, že to tak táhne od vody, a přestal na to myslet. Vzpomněl si, jenže až druhý den ráno, kdy mu žena začala vyprávět, co se včera odpoledne stalo: "Musels tamtudy jet," povídala, "nějakého čeledína utopil v Kamenici vodník, když kluk koně plavil. Jeho teta činila jako smyslů zbavená: prý ho varovala, ale nedal si říct. Třikrát tam na něj zloduch čekal a že prý aby si nemyslel, že ho stejně přepere, jenomže čeledín si z něj tropil šoufky a pokaždé mu namydlil. Ale včera ho dostal..." "Pro umučenou hodinu," zaúpěl sedlák a zakryl si rukama obličej, "co jsem to jen udělal..." "Ty ? Co to plácáš ?" kroutila hlavou selka. A tak jí Heřman pověděl, jak vezl vodníka od Hrnčířského kamene. "Kamenice jako Kamenice, však to povídal ! Bratra tam měl, ano... a šel mu pomoci udolat toho ubohého synečka ! A já ho tam, luciáše ohavného, ještě vezu... Kristepane..." "I jenom si nedělej žádné výčitky, táto !" povzbuzovala zničeného sedláka panímáma, "copak jsi mohl vědět, kdo to je a co chce vyvést ? No tak ! A i kdyby: pamatuj si, kdybys ho s sebou nevzal, dřív nebo později by si na tebe počíhal, a krom toho kluka bys šel pod kytičky i ty !" "Kuš, stará !" rozhořčil se Heřman, "že ti jazyk nezdřevění ! Jináč bys mluvila, kdyby to byl náš syn, ale on asi Pánbůh věděl, proč ti ho nedal... Kouska citu v tobě není..." A s nahrbenými zády odešel: za tu chvíli zestárl o deset let.

Hrdopyška

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Horní Kamenice (srovnej s Noční myslivec a O nočním lovci)

U hrnčířského kamene strašilo. Jednou šel z Prysku brusič perel a kolem půlnoci se mu přes cestu položila dlouhá černá příšerka, která měla na každé straně po ježaté psí hlavě. Starý brusič zůstal stát a uvažoval: co teď ? Potvůrka byla natažená jako mršina a jenom zmoženě funěla. "Ale snad mě nesežere, božínku," řekl si starý a vykročil: najednou před ním ležela padlá borovice. Brusič ji překročil a ohlédl se: za ním zase dvouhlavé psisko. Když napadl první sníh , šel v noci znovu kolem Hrnčířského kamene, ty slyší blafnutí: otočí se, nikde nikdo. Jde dál a zase: "Blaf, blaf !" Starý brusič hodil pohledem přes rameno a vidí, jak za ním žene bílý střapatý pudlík a z tlamičky mu šlehají modré jazýčky. "Jdeš pryč !" zastaví se brusič, pejsek výhružně zavrčí, pak stáhne ocásek mezi křivé nožky, obrátí se a metelí pryč. A z hustého zasněženého podrostu zazní pobavený smích. "To ti ho asi nastrčil noční myslivec," řekli tatíkovi, když doma všecko vypravoval, "povídá se, že tam teď obchází !" Byla to pravda: noční myslivec byl v poslední době u Hrnčířského kamene pečený vařený. Vídali ho zběsile lítat po lese, práskal bičem a proháněl ohnivé psy, anebo chodil jako bludná ovce, pohrával si s puškou a zle se vymračoval. Ale nikoho si nevšímal, a tak si lidé řekli, že je to vlastně docela obstojné strašidlo a že není zapotřebí se ho bát. Ale chyba lávky...

V Dolním Prysku bydlela jedna tuze hezká dívčina, hoši se za ní zálibně ohlíželi, ale Alžběta nad každým ohrnovala nos: nikdo jí nebyl dost dobrý, a tak si vysloužila přezdívku hrdopyška. "Vybíráš, až přebereš, uvidíš, holka," varovávala ji matka, ale děvče si postavilo hlavu a že prý se s kdejakým panem z Nemanic nebude zahazovat. Jednou byla v Horní Kamenici u muziky, a v koutě stál se založenýma rukama mladý bledý myslivec, povýšeně se usmíval a koukal skrz všechny, jako by byli ze skla. Alžběta, která byla uvyklá, že se všichni kolem ní pořád točili jako mouchy kolem lucerny, začala být nesvá: házela po švarném myslivci očima, kroutila se a vypínala, ale myslivecký mládenec jako když ji nevidí. Tu vytroubili volenku. Mládencům zahořely uši a každý si myslel, že si Alžběta přijde zrovna pro něho, ale všem sklaplo: Alžběta se natřásla, přehodila si přes ramena světlé copy a s rozhořelýma očima rovnou k myslivci. "Nestyda !" sykaly kmotry a se zadostiučiněním sledovaly, že cizí myslivec jde do kola, jako když ho vidlemi strká. Ale od té chvíle se už ti dva od sebe nehnuli ani na krok: pravda, mládenec byl drobátko toporný a nohama nějak divně švihal, jako by je v kolenou nemohl ohnout, zato Alžběta se mu v náručí zrovna tetelila a div ho očima nepopálila. "Já už musím domů," zašeptala hořce Alžběta, když čas pokročil, "ale sama se bojím !" Myslivec se chladně usmál, vzal rozkochanou děvčici za ruku a bez jediného slova ji vyvedl z hospody. "Tak ho přeci uhnala," jedovatily báby, a zatímco schlíplí chasníci ostrouhávali mrkvičku a upocená děvčata zelenala závistí, vedla si už Alžběta svého myslivce vlahou letní nocí. Bylo jí trochu divné, že mládenec mlčí jako zařezaný, ale pak ji napadlo, že už je asi taková povaha a rozváže, až přijde ta pravá chvilka. Nadnášela se vedle něho celá blažená, každou chvilku unyle vzdychla, tu a tam předstírala, že klopýtá, ale myslivec rázoval vedle ní jako chodící socha a zdálo se, že má tuze naspěch. Najednou se Alžběta zarazila: vždyť jsou u Hrnčířského kamene ! "Vraťme se," zaprosila, "a pojďme jinudy, povídá se, že tu straší noční myslivec !" Tu vyrazil její druh skřek jako divoký pták, sevřel děvče do náručí a počal cosi mumlat. Alžbětu zalila hrůza: "Pusť mě !" vykřikla a snažila se zdivočelému myslivci vyrvat, ale mládencovy paže byly jako ze železa. Vtom za nimi něco zaskřípělo a dívka viděla, jak se ve skále otevírají obrovská železná vrata. Smrtelný strach dodal děvčeti síly: vyprostilo se z příšerného objetí a se zoufalým voláním o pomoc běželo lesní cestou k Horní Kamenici a za ním zněl myslivcův jízlivý smích...

Celých devět dnů ležela Alžběta v horečkách a blouznila o bledém myslivci a železných vratech v Hrnčířském kameni. Devátého dne o půlnoci zemřela. Zdrcení rodiče pověsili u Hrnčířského kamene svatý obrázek, ale ten příští noci zmizel. Od té doby se však už noční myslivec neukázal, ani u Hrnčířského kamene, ani jinde. Lidé mínili, že Alžbětinou smrtí byla jeho hříšná duše konečně vykoupena.

Zámecký sedlák

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Česká Kamenice (srovnej s Sedlák ze Zámeckého vrchu)

Bylo to sto let po zničení hradu, který stával na jih od České Kamenice, na Zámeckém vrchu hrabaly dvě děvečky sedláka Hilbauera stelivo. "Koukni se tamhle !" zvolala najednou mladší a ukazovala na borovici. "A co mám vidět ?" "Někdo tam stoji !" "Nejsi praštěná ? Vždyť tam nikdo není !" řehtala se druhá. "Ba jo, odpřísáhnout bych to mohla, měl krátké kalhoty, žluté boty a modrý plášť s vysokým límcem, dobře jsem se všimla !" "No dobrá, ale jak to, že já nikoho nevidím ?" "To já nevím," přikrčilo se děvče, "ale byl tam, namouduši." Vtom přijel na Zámecký vrch Hlibauerův pacholek. Děvčata se hned k němu hnala a vyprávěla mu, co jedna z nich viděla, ale pacholek se jim vysmál. Když stelivo naložili a vůz se rozjel po svahu dolů, zůstali před borovicí koně stát a nehnuli se z místa, ať pacholek dělal co dělal. "To jsem blázen," kroutil hlavou a děvečky se po sobě ustrašeně podívaly. "Přivedu voly," rozhodl se pacholek a přivedl voly, ale ani ti se žebřiňákem nepohnuli. Mezitím se už setmělo a po Kamenici se rozkřiklo, co se na Zámeckém vrchu děje. S hospodářem sem přiběhla spousta zvědavců a každý se snažil přispět svou troškou do mlýna, ale ukázalo se, že jsou na tuhle zapeklitou věc všichni krátcí: koně i voli stáli jako do země vrostlí a kola se nepohnula ani o píď. "Pošlu pro našeho panáčka," povídal Hilbauer, "nejspíš se tu někdy něco stalo..." Duchovní přispěchal, až se mu komže mezi nohy pletla a pokropil borovici svěcenou vodou, spřežení oživlo, vůz se odlepil a rozjel se po vrchu jako po másle. Teprve tehdy děvečka Hilbauerovi řekla, že odpoledne viděla pod borovicí nějakého mužského: "Vypadal tak trochu jako sedlák, pantáto..." "Vypadal, ale zřejmě nebyl, holka," pokýval hlavou Hilbauer. "To nám tak scházelo: na Zámeckém vrchu straší !" Strašilo, a vydatně: na Zámeckém vrchu a v lesích u milířů objevoval se starý bezvousý muž v krátkých gatích, na nohách světlé boty a přes ramena šmolkový plášť s tuhým koženým límcem. Rázoval, jako by ho honili, a někdy se opíral o hůl. Strach z něho nešel a přece, kdo ho potkal, měl toho dost: zámecký sedlák byl bledý jako voskovice, v nehybném obličeji mu neklidně těkala malá černá očka a vanul z něho chlad jako z hrobu.

Jednou jel čeledín s volským spřežením k Horní Kamenici. Najednou stojí u cesty starosvětsky oblečený sedlák a dává mu znamení holí. "Copak se děje ?" zarazil čeledín voly. "Ó běda, teď se to stalo !" zaskučel staroch a zmizel. "Brr !" otřásl se čeledín, když dojel domů, rychle vypřáhl a rovnou za hospodářem. "Ale tys měl v hlavě vždycky slámu," řekl pantáta. "Jaképak strašidlo ? Udělal ti snad něco ? Neudělal ! Tak vidíš ! Strašidla se přece neobjevují jen tak pro nic za nic !" "No já nevím, pantáto, ale co tedy tím, ´teď se to stalo´ myslel ?" "Copak já mohu vědět, co mají ta tvoje strašidla v kotrbě ?" odbyl ho se smíchem hospodář, ale smích ho brzy přešel: ještě téže noci dostala jeho jediná dcerka vysoké horečky a k ránu už byla mezi andělíčky...

Od toho dne vyhýbali se lidé místům, kde se zámecký sedlák zjevoval, jako moru. A dělali dobře: komu se sedlák připletl do cesty, tomu se pokaždé přihodilo něco zlého: buď onemocněl on anebo někdo z domu a trvalo vždycky hrozně dlouho, než se trochu zmátořil. Uběhlo dalších sto let: starý Heller z Kamenického Šenova šel jednou večer z Filipova, kde měl koupit krávu. Nedohodl se však a vracel se s nepořízenou. Když šel přes louku pod Zámeckým vrchem, přidal se k němu stařec v prastarém selském kroji. "Dej Pánbůh dobrý večer," pozdravil Heller, třebaže se mu starý dvakrát nezamlouval. Sedlák ani necekl. "Taky do Šenova, taky ?" rozpřádal Heller řeč. Sedlák zase nic. "Ty stará šelmo," pomyslil si Heller, "tak se mi zdá, že máš spadeno na moje peníze !" Ale jen to domyslel, vyskočili z křovisek na svahu Zámeckého vrchu dva cikáni a už se sápou po Hellerovi. Vtom se starý sedlák začíná zvětšovat a zvětšovat, až je z něho obr; teď napřahuje kyj - cikáni zavřískají, nechají Hellera, a než bys řekl švec, jsou v tahu. Heller stojí a kouká na svého průvodce jako jelen: starý už vypadá zase jako předtím; jednou rukou si přitahuje zimomřivě ke krku plášť a druhou kreslí holí do prachu cesty veliký kruh. "Stoupni si do něj," vybízí Hellera. Hellerovi se teprve teď roztřesou nohy, ale vleze do kruhu a jenom úzkostně pošilhává po tajemném druhovi. "Tak. A teď už můžeš jít klidně domů, nic se ti nestane." Heller chabě přikývne, ale bojí se na zámeckého sedláka pořádně podívat: strašidlo je strašidlo, člověk nikdy neví, co se v něm děje - ale protože ví, co se sluší a patří, zakoktá: "Za-zachránils mi život, zaplať ti to Pánbůh..." Tu se vedle něj ozve hluboký vzdech plný úlevy, a když Heller pozvedne hlavu, stojí už na cestě sám. Od toho večera už tady ani nikde jinde nikdo zámeckého sedláka nespatřil.

Sedlák ze Zámeckého vrchu

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice (srovnej s Zámecký sedlák)

Nad Českou Kamenicí se tyčí Zámecký vrch se zbytky starého hradu, pobořeného za vpádu Lužičanů a později vypáleného za třicetileté války švédskými vojsky. Na úpatí vrchu jsou dnes pole, výše louky a pastviny a vrcholek je zarostlý lesem, ze kterého vyčnívá zachovalá hláska. O zřícenině se udržuje pověst, že je pod ní ukryt poklad, hlídaný tajemným mužem ve starodávném selském kroji. Nejčastěji se tento muž znenadání zjevoval pasákům na svahu vrchu pod lesem a stejně náhle vždy beze stopy zmizel.

Jednoho dne časně ráno v pozdním podzimu šla dvě děvčata přes Zámecký vrch od Kamenice směrem ke Kamenickému Šenovu. Za ranního šera a husté mlhy si spletla cestu a došla až pod hradní zříceninu. Dívky poznaly svůj omyl, až když se před nimi z mlhy vynořily obrysy věže. Právě přemýšlely, kterým směrem se dát, aby co nejdříve přišly na správnou cestu, když tu bez jediného zvuku, jakoby z mlhy vyrostl, stál na krok před nimi muž ve starodávném selském kroji. "Sedlák ze Zámeckého vrchu," blesklo hlavou oběma dívkám a první jejich myšlenkou byl útěk. Muž, jako by tušil jejich myšlenky, vlídně je oslovil, aby se ho nebály, že jim neublíží, a aby s ním jen šly nahoru do hradu, tam že jim ukáže ukrytý poklad, který prý si mohou hned vyzvednout. Dívky, zlákány vyhlídkou na snadné bohatství, o kterém tolik slyšely, váhavě sice, ale přece sedláka následovaly. Ten kráčel zvolna vpředu, často se na ně ohlížel a pokynem ruky je pobízel. Tak došli až ke zřícenině, u níž rostl vysoký strom. Sedlák ukázal do větví, kde se houpal veliký klíč. "Tím klíčem si otevřete cestu k pokladu," řekl, "vylezte jen na strom a odvažte si klíč! Po ničem víc už nebude toužit!" Dívky jako omámeny poslechly jeho naléhavý hlas a přistoupily ke stromu. Tu zavanul svěží větřík, chuchvalce mlhy se na okamžik roztrhly a uděšené dívky uzřely pod větví s klíčem hlubokou sráznou skalní stěnu. S ustrašeným výkřikem odskočily od hlubiny a cestou necestou prchaly ze Zámeckého vrchu. Za sebou slyšely řezavý chechtot zámeckého sedláka. Mlha se již rozptýlila, když vyděšené dívky doběhly zpět do města. Po několika dnech se odvážily na Zámecký vrch a nalezly strom, na kterém viděly zavěšený klíč, zcela suchý.

Trpaslíci na jehle

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice, Jehla

Z okolí České Kamenice je řada pověstí o trpaslících, kteří pracují v nitru země, kde dobývají drahokamy. Tyto pověsti vznikly prý v době, kdy v celých severních Čechách hledali Vlachové polodrahokamy. Surové šperky vybrušovali a jejich prostřednictvím se české kameny v plné své kráse dostávaly do celého světa. Našim lidem, živícím se tehdy hlavně zemědělstvím, bylo kutění a hledání ve skalách málo pochopitelné a zaměřovali v pověstech práci těchto potulných italských hledačů za práci trpaslíků.

Také o čedičové skále Jehle vznikla tato pověst: Jedna chudá žena z České Kamenice chodila do lesa na dříví. Jednoho dne jí při práci vyrušil trpaslík a žádal ji, aby jemu a jeho druhům šla na Jehlu vyčistit hlavy od hmyzu, že se jí dobře odmění. Žena,která trpaslíky znala a věděla, že lidem neublíží, ochotně svolila. Když se den schyloval k večeru, nasypal jí jeden trpaslík plnou nůši bukového listí v odměnu za její práci. Slunce už zapadlo, na sbírání dříví v lese nebylo ani pomyšlení a žena cestou k domovu si zlostně myslila: "Co s tím listím jen budu dělat? Toho mám u chalupy dost!´´ A vysypala obsah nůše vedle cesty. Po návratu čekalo ji doma mnoho práce. Postavila proto hned v síňce nůši prudce do kouta. Tu zaslechla slabé zacinkání. Sehnula se několik dukátů. Bukové listy, které v nůši uvázly, změnily se v zlato. I spěchala chudá žena cestou zpět k Jehle, aby sebrala listí, které v lese zanechala. Avšak nenalezla toho večera ani příští dny na onom místě zhola nic. Jen stromy nad její hlavou tajemně šuměly. Tak přišla žena pro svou nedůvěru k trpaslíkům o bohatství. Přesto ale několik dukátů v nůši uvízlých pomohlo jí zbavit se bídy.

O zlém ševci

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice, Jehla

V České Kamenici žil před dávnými lety švec jménem Langhans. Řemeslo ho moc netěšilo, protože byl líný, a tak nebylo divu, že mu zákazníků stále ubývalo. Nejraději ležel na zahradě pod hruškou a přemýšlel, jakou zlomyslnost by svým sousedům vyvedl. Nejvíce měl Langhans spadeno na svého souseda, také ševce, který byl ale jeho pravým opakem. Ze sousedovy chaloupky byl často slyšet zpěv, smích dětí a nepřetržité klepání kladívka, jak soused pilně po celý den pracoval. I obě chaloupky se od sebe velmi lišily. Langhansova byla celá nachýlená, se střechou podepřenou, s okny zalepenými papírem a zanesenými pavučinami, takže jen malými kousky skel bylo vidět na ulici. I zdálo se,jako by ta okénka zlomyslně mžikala jako ševcovy oči. Sousedova chaloupka byla čistě obílena, kolem dveří hezky omalovaná, za okny celé léto kvetly nejhezčí květiny a v zahrádce se ohýbaly stromy pod tíhou ovoce. I ptáci raději přebývali u čisté chaloupky a pod její střechou byla celá řada vlaštovčích hnízd. Langhans hněvivě hledíval do sousedova dvora a velmi mu jeho spokojenost záviděl. Tenkrát ještě ve skalách kolem Kamenice kutali trpaslíci v zemských hlubinách a navečer po práci často přicházeli posedět i pohovořit s dobrými lidmi. Leckdy jim také pomáhali. I do pěkné chaloupky k pilnému ševci často přicházeli a zlý Langhans myslil nejinak, než že právě trpaslíci jsou příčinou sousedova blahobytu a jemu že jejich nepřízeň přináší nouzi. Nehledal příčinu ve své lenosti a sousedově přičinlivosti, ale přemýšlel, co by nekalého trpaslíkům vyvedl a sobě případně prospěch získal.

Tehdy se kolem skály Jehly a Trubače rozkládaly ještě husté a hluboké lesy, které bránily v přístupu k oběma skalám. Uvnitř země pod Jehlou pak měli trpaslíci své příbytky a měli tam prý i svůj pivovar, aby po práci mohli v družné zábavě posedět u korbílku dobrého piva. V zadní časti Jehly vytesali si hlubokou nádrž v podobě kádě a tam prý hotové pivo napouštěli, aby se jim ve stinném a studeném skalním sudu dobře vychladilo. Onu prohlubeň v podobě kádě je možno na Jehle dosud uvidět. To vše vypátral a vyzvěděl zlomyslný Langhans, který po několik dní i nocí trpaslíky stopoval a za nimi až na Jehlu slídil. Jednoho dne se chystali trpaslíci k jakési slavnosti. I opatřili nejlepší ječmen i nejlepší chmel, vodu navozili až z daleké lesní studánky, jen aby jejich sládek uvařil na slavnost to nejlepší pivo. Když bylo hotové, napustili je do skalního sudu, aby se dobře vychladilo, a sami se odebrali k odpočinku. Této chvíle využil Langhans. Tiše se přiblížil k sudu a do připraveného nápoje naházel a nasypal písek, kameny, jehličí a různou nečistotu, takže připravené pivo nebylo vůbec k potřebě. Trpaslíci se nad tímto špatným a zlomyslným skutkem tak rozhněvali, že se rozhodli ze skal u České Kamenice se navždy odstěhovat. Vrátí se prý teprve tehdy, až celý rod zbylého ševce vymře, a pomohou pak lidem v pátrání po zemských pokladech.

Katův meč

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Jánská

Českokamenický mistr popravčí David Fischer si už dávno zvykl, že se mu lidé vyhýbají jako prašivému psu, poněvadž prý mu na rukou lpí krev a mrtvolný puch. A přece, když někdy v hospodě zasedl za vyhrazený stůl, u něhož směl pobýt jen ras, hrobník a lichvář, a pozvedl džbán, z kterého by se nikdo nenapil, i kdyby mu zlatem platili, bývalo mu hořko. Po mně lidé plijí a s mou ženou jednají hůř než s kdejakou poběhlicí, myslíval si, ale před pány, kteří člověka odsoudí, se po břiše plazí. Mne by ukamenovali, když svědomitě brousím meč, aby ťal jaksepatří a neprodloužil odsouzenci muka, mým pacholkům spílají, když chystají špalek, ale po spravedlnosti rozsudků se už neptají. A na popravy se ženou s vyplazeným jazykem, i s robátky, a nic jim nesmí ujít, šakalům... "Netrap se, ženo," říkával své družce, která si občas v koutku zaplakala, "nos hlavu zvysoka a neboj se lidem do očí dívat. Mně, žel, nic jiného nezbývá než do smrti posílat ty nešťastníky na onen svět, ale ať se před Pánembohem třesou ti, kteří je křivě žalují a nespravedlivě soudí..." Pravda, bylo mnoho těch, kteří se kata Fischera štítili a opovrhovali jím, celou jeho rodinou a i stavením, ale byli i takoví, kteří, byť potají, a jako by bůhvíco špatného prováděli, za ním chodili. Neboť David Fischer, českokamenický kat, uměl zhotovovat hojivé masti a vařit lektvary proti chorobám lidským i zvířecím a nikomu, kdo se za ním vypravil a poprosil ho, neodepřel pomoc, radu, ba ani peníz, jestliže se nebožák bez vlastní viny ocitl v úzkých.

Jednou přišla k Davidovi chudobná žena s hošíkem na ruce. "Matka se mi už sotva vleče, Davide," vyprávěla a úzkostně se rozhlížela po katovně, kam vkročila poprvé v životě, "na nohou se jí udělaly ošklivé boláky, nechtějí se zavřít a pořád mokvají - neměl bys pro ni něco ? Ale zaplatit nemám čím, odpusť..." "To víš, že tě s prázdnou nepustím," usmál se David, "přijď mi jenom povědět, jestli se to matce lepší..." A poodešel k veliké polici, kde měl v kamenných miskách a koflících různá koření a masti. "Zaplať ti to Pánbůh, Davide," zašeptala vděčně žena a kradí se ohlédla po popravčím meči, co visel na zdi. "Davide ! Podívej, co dělá !" zhrozila se a poděšeně ustupovala ke dveřím: meč na stěně se pomalu, hrozivě, ze strany na stranu kýval. "To není dobré znamení," poznamenal kat a zahleděl se na dítě, jež matka držela v náručí. "Tvému chlapci hrozí nebezpečí, že jednou bude tímto mečem sťat..." "To není pravda ! Jak můžeš něco takového říct ?" vykřikla zoufale matka. "Upokoj se, ženo," chlácholí ji Fischer, "vím, co je nutno učinit... Pojď ke mně..." S jektajícími zuby přistoupila žena k Davidovi a čekala, co udělá. Kat sáhl po meči, obnažil chlapečkovi krk a špičkou meče ho škrábl. Dítě se rozplakalo. "Neplač, maličký, už je po všem," pohladil hošíka Fischer a meč zase zavěsil. Ten zůstal klidně viset. "Dostal jeho krev," vysvětloval matce, "neboj se, podruhé se mu ji nezachce... Tady máš mast pro svou matku a jdi s pokojem domů. Ale radím ti dobře: vychovávej své dítě přísně a v bázni boží..."

Vychovávala matka svého synečka, jak jí láska a svědomí kázalo, přísně a v bázni boží, jen jedno mu opomněla vštípit: aby panské nohsledy a pohůnky liščím ometal a jde-li do tuhého, kolena ohýbal a na hlavu si sypal popel. Aby si nechal po duši i srdci šlapat a plivat a před vrchností záda hrbil a plazil se v prachu. To zapomněla matička naučit svého jediného syna. Proto z něj vyrostl člověk rovný a smělý, s očima jasnýma a hrdou, nezkrotnou hlavou. Před nikým se nikdy neskláněl, jen před svou matkou, aby jí udřené ruce zlíbal - a to bylo jeho neštěstí. Nebylo dne, aby na něho panští popoháněči při robotě neřvali jak na dobytče, nebylo hodiny, aby nad ním výhružně nepráskala lískovice. Jednou měl brázdy příliš velké, podruhé zase malé, i když bylo sucho. "Víc líchu rozežeň, slyšíš ?" "Rozeženu," souhlasil synek a hodně rozháněl, každou líchu na třináct brázd, ale správce si zas umanul, že mu mladý sedlák dluží z minulého týdne jeden den, a že musí přijít na robotu ještě zítra. "Nic nedluhuji," odporoval klidně synek, "a zítra nepřijdu, znám svoje povinnosti, ale i práva." "Křupane drzý !" zrudl správce, "tak abys věděl: na jaře půjdeš k odvodu. Nespoléhej na to, že když je ti připsán grunt, nebudeš vojákem ! Budeš !" Podíval se synek na správce a v očích mu začalo doutnat. "Jak to na mne hledíš, čerte ? Ale já tě naučím !" A švihl synečka přes tvář. Ale v tom okamžiku už ležel v poli a jenom si masitýma rukama hlavu zakrýval, aby mu z ní ty železné pěsti nevytloukly mozek. "A teď běž a žaluj," narovnal se pomalu mladý a do tváře se mu pomalu vracela krev. Běžel panský správce, až se za ním oblaka prachu vířila, vrchnosti nalil lživých patoků, nevyléčitelným lenochem, rváčem a nebezpečným buřičem a rebelantem mladého sedláka nazval a za nejtěžší potrestání orodoval. Odvlekli synka do šatlavy, do krve ho zbili a zle pomučili. Jedinkrát nezanaříkal a nevydal ani hlásku. Když za tři dny připravili na náměstí v Kamenici popraviště a kat zvedl meč, aby mládenci hlavu sťal, sjel z čistého nebe blesk, a nežli kat stačil máchnout, meč se mu ve dví zlomil. Mladý sedlák vztyčil hlavu a jasnýma očima se zadíval v tu stranu, kde vychází slunce.

Kamenná podkova

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice

Na náměstí v České Kamenici je v dlažbě zasazen velký kámen v podobě podkovy. Sloužil původně jako znamení, kde smí v době trhu stát prodávaný hovězí dobytek. Sousední dvě menší prostranství sloužila jedno k prodeji koní - dosud užívaný název Koňský trh - a druhé k prodeji nádobí - Hrnčířský trh. O nápadném podkovovitém kameni se však během let, když se na jeho původní účel zapomnělo, vytvořila tato pověst. Před mnoha a mnoha léty usadili se v hustých lesích a roklinách u České Kamenice loupežníci. Sužovali celé okolí. Přepadali pokojné kupce, kteří se svým zbožím ubírali po zemských stezkách do Lužice nebo ku Praze, obírali je o majetek a mnohdy nelidsky ubíjeli. Přepadali však i selské dvorce, pastýře hlídající svá stáda, ba jejich drzost šla tak daleko, že se odvažovali až pod městské zdi, kde přepadali usedlosti. Z jejich jména šla hrůza a v jejich stopách nářek a bědování. Často se proti nim vypravily ozbrojené oddíly, ale co to bylo platno? Hluboké lesy a tajemné úžlabiny je vždy bezpečně skryly, takže nikdo nevěděl o jejich doupatech.

V této nejisté době, kdy strach padal na lidi a nikdo se už za bílého dne neodvažoval z dohledu městských hradeb, sloužila v krčmě u kunratické brány statečná děvečka. Byla silné, rozložité postavy a širokých ramen, vlasy měla jako smola a černé jiskrné zraky se jí pod hustým obočím jen blýskaly. Její síla byla taková, že uchopit plný sud vína a odnést jej po točitých schodech do sklepa bylo pro ni hračkou. Branou kolem krčmy prošlo a projelo mnoho lidí, četní hosté se zastavili, aby pojedli a popili a všichni do jednoho líčili ohavné činy, kterých se tu a tam loupežníci dopustili. Návštěvníci se shodovali v tom, že by bylo snadné je zlapat, kdyby se znalo jejich doupě, případně skrýš ve skalách. Děvečka slyšela všechny ty řeči a v duchu si umiňovala, že když v mužích není dost statečností k takovému činu, tu že ona se pokusí loupežnické úkryty vypátrat. Neřekla o svém úmyslu nikomu ani slova z obavy, aby se jí nevysmáli a aby se také nic neprozradilo. Pouze se starým vrátným se domluvila, že na trojí zabouchání jí bránu okamžitě otevře a jemu také se svěřila, proč to potřebuje. Odešla za časného jitra z krčmy a velkým obloukem zamířila do úžlabin za Jehlou. Šla tak, aby nikdo, i kdyby ji pozoroval, netušil, kam míří. Musila stále mít na paměti, že loupežníci mají jistě někde své stáže, které pozorně obhlížejí celé okolí. Spoléhala však, jí že by si nevšimly a neměly ji v podezření z vyzvědačství. Tiše a obezřele se plížila dívka mezi křovinami, slézala stráně a pro?házela pod lesními velikány, kde i v pravé poledne bylo šero, a bedlivě si všímala všech znamení, aby bezpečně našla cestu zpět. Tak uběhl dlouhý a únavný den v bezúčelném pátrání a blížil se již večer, když tu jemné dívčino chřípí zachytilo slabounký závan kouře. Mohlo to být také ze vzdáleného milíře, ale kdo by si v takových strmých úžlabinách zakládal milíř, když měl lepší možnosti při cestě a blíže města. Zvýšila proto ještě opatrnost a jako lasička se plížila kupředu. Zanedlouho pichlavé smrčiny a nízký křovinatý porost ustaly a dívka spatřila pod převislou skalou mýtinku a ke skále přitisknutý hrubý srub s malým okénkem.Večer se mezitím změnil v noc a dívka takřka vrazila do malé ohrádky, kde mlhavě spatřila několik uvázaných koní. Koně začali nepokojně frkat a podupávat, když ucítili cizího člověka. Dívka opatrně obešla ohradu, aby přistoupila k okénku, ze kterého se linula slabá narudlá záře. Sotva však udělala několik kroků, uchopil ji kdosi, kdo tiše stál ve tmě u domu,hrubě za rameno a nocí zazněl drsný hlas: "Hola , kamarádi, máme zde slídila. Rychle ven, ať si na něj posvítíme!" Pevné paže sevřely děvče jako kleště. Nesměla by to však být děvečka z krčmy u brány. Rozehnala se, a protože i pocit nebezpečí dodával jí síly, prudce se útočníku vytrhla a vrazila do něho tak mocně, že narazil zády i hlavou na roh srubu a jako pytel klesl k zemi. Mezitím se však už dveře rozlétly a několik mužů se vyhrnulo ven. V záři padající z jizby bylo vidět v jejich rukou blýskající se nahou zbraň. Štěstím pro dívku bylo, že oslněni světlem z chaty, okamžitě se ve tmě nemohli orientovat a vráželi s hrubým klením jeden do druhého. Děvče zatím přeskočilo ohradu a nahmatavší mezi vzpínajícími se koni ohlávku prvního, rychle ji odvázala a mžikem mu sedělo na hřbetě. K ohradě! Je v ohradě! Ať nevezme koně! Chyťte ho!" slyšela od chaty a do tohoto křiku zněly drsné kletby. Poděšený kůň na poplácání po plecích se trochu uklidnil a na vybídnutí jediným skokem přelétl ohrádku a nyní to šlo doslova o život. Křoví a větve šlehaly dívku do tváře, rvaly na ní šat a bodaly až do krve. Kůň pádil dolinami i po skalách, až vítr fičel kolem uší a jedinou myšlenkou dívčinou bylo, že ji nesmí chytit, že musí dorazit do města.Jak dlouho jeli, to dívka nevěděla. Jen když cítila, že kůň umdlévá, pobízela ho usilovně k dalšímu trysku, až pojednou v bledé záři hvězd spatřila po pravici Jehlu a před sebou tiché hradby města. Jako vítr dojela ke bráně a jen cítila, jak kůň už klopýtá a vydává poslední síly. Na trojí zaklepání vrátný otevřel a děvče vjelo do náměstí. Sotva seskočilo, svalil se i kůň a za chvíli dodýchal. Byl zcela schvácen.

Vzbouření měšťané se rychle ozbrojili, ještě té noci širokým kruhem obklíčili úžlabiny až daleko za vrchem Jehlou a ráno už byli loupežníci v poutech přiváděni do městské šatlavy. Zarostlí, hrubí a vzpurní muži drze hleděli na všechny strany a nedávali najevo známky strachu. Několik jich prý také v bitce padlo. Zanedlouho konal se v Kamenici s lupiči soud a podle záznamů v popravčí knize bylo 7.května 1594 popraveno na Šibeničním vrchu 8 zločinců, z nichž 3 mečem. Tak byl celý kraj zbaven strachu a obyvatelstvo mohlo zase klidně spát. Děvečka za svou statečnost dostala městskou krčmu u brány a stala se šenkýřkou. Na místě, kde padl zchvácený kůň, byla do dlažby vsazena kamenná podkova, kterou tam vidíme dodnes.

Stráž u mrtvého

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice

Uplynulo už mnoho vody v řece Kamenici, přeletěly četné větry nad vrcholky stromů na Sedle a minula mnohá léta lidského věku od doby, kdy se udál příběh, který vám budu vyprávět. Žil kdysi chudý člověk se svou rodinou, a ačkoliv se sebevíce přičiňoval, přece byla nouze jeho stálým hostem. Často hledíval z oken své chudobné chaloupky na protější výstavný dům bohatého souseda a přemýšlel, v čem to vězí, že jemu se štěstí vyhýbá, kdežto boháči se daří vše, nač sáhne. Tímto marným uvažováním nenasytil však chuďas několik hladových krků volajících po chlebě. I vypravil se k bohatému sousedu, aby poprosil o půjčku. Soused neochotně vyhověl a chudákovi bylo na čas pomoženo. Avšak když se přiblížila doba, kdy se měly peníze splatit, nebylo z čeho. S těžkým srdcem kráčel nešťastný muž, aby souseda poprosil o strpení. Bohatému to nebylo příliš po chuti, rozvažoval, přemýšlel a konečně pravil: "Mám plné právo prodat tvou chaloupku a vzít si stržené peníze na svůj dluh. Kdo by ale takovou chatrč koupil a kam bys dal děti? Udělám proto s tebou smlouvu." Vytáhl ze zásuvky váček s penězi, podržel jej chudému před očima a řekl: "Odpustím ti dluh a přidám navíc tento měšec zlaťáků, jestliže mi slíbíš, že po tři noci po mé smrti budeš hlídat v komoře mou mrtvolu. Vím, že neuplyne mnoho času a já zemřu." Chudý neměl na vybranou a vyhlídka na rozjasněné oči a zrůžovělá líčka jeho dětí ho přiměla, že sáhl po měšci a slíbil splnit boháčovo přání. Myslil si při tom: "Co se mně může stát! Mrtvý mně už ublížit nemůže a živý nemá proč mně ubližovat." Přišel proto domů celý rozradován, jak dobře pořídil a v chudé chaloupce nastaly dobré časy.

Neuplynul však ani měšec od tohoto rozhovoru, když tu jednoho dne navečer zaklepal sousedův čeledín na okno a vyřizoval: "Můj pán zemřel. Před smrtí mně nařídil, abych k tobě zašel a připomenul ti tvůj slib. proto hned spěchám s vyřízením." Chudý jen velmi nerad oblékal sváteční kabát, aby splnil ujednanou smlouvu. Ve výstavném domě zavedli ho hned do komory, kde na márách v rakvi ležela mrtvola oblečená v dlouhém černém rubáši. Po obou stranách rakve stály hořící svíce a jejich neklidné plameny vrhaly mihotavé světlo na obličej mrtvého, který byl jako živý. Chudému strážci přinesli na stůl džbán vína, aby se do rána měl čím posilňovat. Poté všichni odešli a zavřeli pečlivě dveře komory. Chuďas vytáhl z kapsy knížku, kterou zdědil po dědovi, a potichu si v ní četl. Tak plynula hodina za hodinou, až se přiblížila půlnoc. Tu se strážci zdálo, jako by mrtvý pozvedl maličko hlavu. Podíval se na něj a spatřil, že má otevřené oči. Ačkoliv ho hrůza obešla, přece jen klidným hlasem pravil: "Jen klidně lež, já svůj slib plním a poctivě hlídám!" Po těchto slovech se oči mrtvého zavřely a vše bylo jako dřív. Do rána se už nic nepřihodilo a chudý byl rád, že má první noc za sebou. Druhou noc šel na stráž už s větší kuráží. Znovu mu dali džbán s vínem, při hlídce pokračoval ve čtení a vše se opakovalo jako prvé noci. Chuďas doufal, že třetí noc proběhne stejně jako dvě předchozí. Nikomu se ani nezmínil o příhodě s nebožtíkem. Sedí, sedí a hlídá po třetí a očekává netrpělivě blížící se půlnoc, zdali i dnes mrtvý oči otevře, aby se přesvědčil, že hlídá. Jakmile však půlnoc udeřila, nastal v domě veliký hluk. Vítr svištěl chodbami a hvízdal v komíně, dveře samy od sebe se bez příčiny otvíraly a zavíraly a v komoře bylo slyšet podivné mňoukání a prskání, jako by se zde pralo hejno koček. A přece nebylo nikoho vidět. Celý vyděšený zíral hlídač na mrtvého, ale ten ležel klidně a ani oči neotevřel jako minulé noci. Vtom se objevila ve stropě díra a v otvoru sám čert. Sáhl po boháči, prudce s ním zatřásl a tu se z děla nebožtíkova počaly sypat dukáty na všechny strany. Pekelník se obrátil k vyjevenému strážci a zahučel: "Na co čekáš? Jen sbírej! Jsou tvé. Tenhle hříšník myslil, že pro tvou poctivost ujde peklu. Proto tu u něho hlídáš. Za jediný jeho dobrý skutek, který ti prokázal, jsem k němu po dvě noci nemohl, ale teď je náš a už nám neunikne!" Chudý by byl rád mrtvému bohatci nějak pomohl, ale nevěděl jak a nohy měl stejně strachem jako dřevěné. Čert se ještě zachechtal a pronesl: "Ty si jen vezmi klidně ty peníze, mně stačí váček!" a zmizel v otvoru ve stropě i s tělem nebožtíka. V tom okamžiku nastalo v celém domě takové ticho, že až zvonilo v uších. Nikde se už nic nepohnulo. Jen rakev byla prázdná a po zemi plno zlaťáků. Chuďas na víc nečekal, peněz si ani nevšiml a jen hleděl, aby už byl ve své chudé, ale poctivé chaloupce.

Přiběhl domů celý vyjevený, že o něj měli všichni několik dní strach. A tu on, když viděl, s jakou péčí se všichni o něj starají, jak děti každou chvíli odbíhají do lesa, aby mu přinesly ty nejlepší jahody či maliny, poznal, kde hledat pravé lidské štěstí. Vzpomněl také na boháče, jak opuštěn a sám, hlídán jen cizím člověkem, ležel v komoře. Nikdo pro něj slzičku neuronil, nikdo pro něj netruchlil. A to bylo jistě pravé peklo, zůstal tak bez lásky na světě. Děti chuďasovy vyrostly pak přičiněním jeho pracovitých rukou a všichni žily spokojeně i bez nepoctivých peněz.

Děkan Huber

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice, Dolní Kamenice

Před dávnými lety žil v České Kamenici děkan Huber. Byl to kněz, který více než kostelní služby miloval chutné jídlo, dobrý doušek starého vína a veselou společnost. Protože u bohatě prostřeného stolu nikoho nezarmoutil, býval často zván na různé slavnosti, na svatby a na posvícení v širém okolí. Když se dlouho žádná hostina nenaskytla, vyjížděl s kočím v malém kočárku a vysedával ve stinných hospůdkách, kde se často zdržel až do pozdních nočních hodin.

Jednou se zase vraceli z bujné oslavy, kde je mimo korbílku zdržela i silná bouře s prudkým deštěm. Podnapilý kočí se choulil na kozlíku před hustými krůpějemi, jež vítr hojně střásal se stromů podél cesty. Mezi roztrhanými mraky blikaly hvězdy a v dáli mezi vrchy doznívalo dunění bouře. V něm zaniklo i hučení vzduté vody říčky Kamenice, která po prudkém lijáku silně stoupla a jejíž kalné vlny se valily řečištěm. Koně, pohánění touhou po teplé stáji, v prudkém klusu minuli vjezd na most v Dolní Kamenici a vběhli do rozvodněné říčky. Studená koupel přivedla kočího ihned k vědomí. Švihl koně, ti prudkým skokem přímo vylétli na druhý nízký břeh, ale jen s přední častí kočárku. Nárazem se uvolnilo zajištění zadní časti povozu, kterou vlny rozvodněné bystřiny zanesly i s děkanem Huberem až do tůní pod stráněmi u Kamenické Nové Vísky. Teprve za několik dní, když voda opadla, vylovili dřevaři děkanovu mrtvolu i se zbytkem kočárku. Od té doby prý v těchto místech strašilo.

Jednou se vraceli dělníci z práce na vinici už za šera přes Mlýnský kopec podél tůní, kde se děkan utopil. Tu proti nim v podvečerním šeru kráčí středem cesty postava, takže museli ustoupit těsně ke kraji, aby se příchozímu vyhnuli. Už z dálky se jim postava zdála podivná. Teprve když se přiblížila až k nim, ke svému úleku viděli, že je bezhlavá. Hlavu držel děsný chodec v obou dlaních před sebou a byla to hlava děkana Hubera. Také postava byla děkanova i s oděvem, který měl na sobě v den, kdy se utopil. Dělníci, stojící podél cesty, nemohli hrůzou ani promluvit. Strašlivá postava je však minula tak rychle, až to vzduchem skoro zašumělo. Od té doby se lidé báli těmito místy chodit, zvláště navečer, kdy se prý utopenec nejčastěji zjevoval. Také chlapci, kteří se k tůním chodili koupat a kteří měli někdy více odvahy než dospělí, tvrdili, že u vody viděli děkana Hubera. Podle jejich vyprávění zjevoval se však nahý, pouze hlavu měl pokrytu červenou čepičkou. S přibývající vzdělaností ubývalo pověstí o příšerných zjeveních, protože jim už lidé nevěřili. Také koupání v nebezpečných tůních přestalo, protože byla vybudována pohodlná koupaliště a nebylo třeba strašit děti utonulým děkanem Huberem. I řeka sama, kdysi průzračně čistá a plná ryb, byla později tak zanesena odpadem z továren, zvláště z papíren, že na koupání v ní není ani pomyšlení a zdá se, že zápach znečištěné vody byl příliš silný i na ducha nebožtíka děkana, protože už ho nikdo u tůní ani jinde nespatřil.

Černá smrt

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Česká Kamenice

Psal se rok, který byl zaznamenán jako nejnešťastnější z nešťastných: země, sklíčená neustálými různicemi, rozbroji a válkou, nemohla už ze sebe vydat téměř ničeho, neboť nebylo možno řádně sklidit s polí a luk, ani je znovu vzdělat a osít. A tak rozprchlí vesničané, kteří se konečně vrátili do svých domovů, neměli co do úst strčit, natož aby mohli mírnit vzrůstající hlad a strádání zubožených a vypleněných měst. Po celé zemi nastal hladomor, jemuž nebylo obdoby: na kost vyzáblí zoufalci plížili se krajem jako přízrak a houfně obléhali obydlí několika málo šťastlivců, kteří se ještě mohli alespoň občas trochu najíst. Zdivočelé lidské trosky vrhaly se na domovy bohatších a rvaly jim z ohnišť hrnce. Jako dravci hltali nešťastníci všechno, co se jim zdálo ještě k snědku: strašlivý hlad krotili kůrou stromů, trávou i mršinami zvířat, ba dokonce docházelo i k vraždám a lidojedství, jehož hrůznost se bránila ruka pamětníků vypsat. Bez přestání hrčely umrlčí vozy, sbírající mrtvoly, po tisících byli mrtví metáni do obrovských jam za městy a stovky šílenců vrhaly se do společných hrobů, aby unikly nemilosrdným spárům vleklé smrti. Hlad a mor zachvátil i Českou Kamenici. Příšera černé smrti obcházela kvetoucí město, obehnané zdmi, příkopy a valy, a kosila své oběti jako žitné klasy. Zpočátku pálili Kameničtí jalovcovou chvoj, ve dne v noci, protože věřili, že dým z jalovce morové povětří rozhání, ale pak už nebylo nikoho, kdo by je pálil, a nikoho, kdo by pochovával mrtvé. Z celé Kamenice zbyla jen stará výměnkářka, když zakopala pod jablůňkou poslední ze čtyř vnoučátek a na hrobeček zasadila dřevěný kříž, usedla k peci a očima, které už nemohly vydat ani slzu, hleděla do zdí. Bylo ticho, jen poloslepý pes s vysedlými žebry a opelichaným krkem přeběhl dvorem a žalostěn zavyl. Náhle stařenka zahlédla, jak se kolem oken mihl stín. Vtom zaskřípaly dveře a ve dveřích stála černá smrt: hrozivě zacvakala čelistmi, sňala s ramen ztupělou kosu a začala ji horlivě brousit. "To je mi nějakého rámusení," povídala výměnkářka. "To si jdeš pro mne?" Smrtka přikývla. "Však já ti neuteču," smlouvala babička, "copak nevidíš, že jsem beztak jednou nohou v hrobě?" Černá smrt nechala broušení, zachřestila kostmi a upřela na výměnkářku prázdné oční důlky. "Nemohu tady jen tak nechat ta boží hovádka, měj přeci rozum a počkej ještě nějaký čas!" Smrtka zašermovala vyschlými hnáty, přehodila si kosu přes záda, otočila se a harašila přes dvůr. Výměnkářka vstala, stoupla si k oknu a dívala se, jak se černá smrt bere rozjetou vozovkou do středu města. "Jen si běž, stejně už tam nemáš co na práci!" vzdychla si babička, nadrobila do vody kočkám a psovi kůrky plesnivého chleba a pak se zašla podívat do chlívka, jestli jediná koza, která jí zbyla, je ještě naživu. Byla. Jak uviděla výměnkářku, škubla řetězem, zasvítila skleněnýma očima a radostně zamečela. "Neboj se stará, však se z toho s pomocí boží nějak dostaneme!" chlácholila ji na oplátku babka. Nastlala koze do žlabu pár hrstí zatuchlého sena, ze zvyku obešla dvůr a šla si sednout na lavičku pod košatou lípou. Přebírala se v růženci a mezi každým desátkem se ohlédla po vyhladovělé havěti: dvě vychrtlé kočky vylizovaly pilně růžovými jazýčky misku a starý vlčák opodál čekal, co mu nechají. Šly dny, jeden jako druhý, ale stařenka se statečně držela. A jednoho pošmourného rána spatřila, jak po vymleté vozovce, co se táhla kolem její chalupy ke kostelu, drkotá žebřiňák, naložený všelijakým haraburdím a pruhovanými peřinami. Na voze seděla hubeňoučká, průsvitná žena v požehnaném stavu, vyzáblou herku, která sotva nohama pletla, přidržoval za ohlávku ustaraný, mladý ještě, ale úplně již šedivý muž. "Božínku!" zaradovala se babička, "první vlaštovičky! Sem pojďte, lidičky, ke mně!" Usadili se v stařenčině chalupě a chovali výměnkářku jako v bavlnce. Když se mladé hospodyni narodil hošíček, byla už staruška jako věchýtek, a když dítě začalo běhat, zaťukala na okno zubatá. "Jen pojď má milá," zvala ji stařenka, "teď už s tebou půjdu ráda. Dočkala jsem se... Moje rodná Kamenice zase žije..." Šťastně se usmála, ruce pokorně zkřížila přes prsa a s pohledem na dvůr, kde mezi kropenatými slípkami se batolilo dítě, odešla tichounce za těmi, kteří ji předešli.

Přípitek na rozloučenou

(POVĚST) zdroj: kniha Pověsti z Českokamenicka - sepsal Oldřich Lichtenberg, 1958, oblast: Česká Kamenice, Janská

Když se onoho zamlženého jitra blížila Adamova rodina k západní bráně kamenické, nechal starý klíčník Norbert rozhánění hus, za smečkou hladových psů hodil klackem a smutně se zahleděl na příchozí: šli s bradou na hrudi, obtěžkáni ranci, a Adamova snacha nesla v náručí jednoročního chlapečka. "Sbohem, Norberte," řekl zdušeným hlasem otec Adam a stiskl starci ruku. "Nebe vás ochraňuj, Adame," polkl namáhavě klíčník a ohlédl se přes rameno po strážném: stál opodál, obrácen ke všeum hubenými zády, a dělal, že má napilno. "I ruku podat se bojí..." usmál se Adam. "Toho si nevšímej," zašeptal Norbert, "a neklesej na mysli: všechno pomine, vrátíte se..." "Dej Bůh...," pravil Adam a vyšel za svými z městských bran. A matné letní slunce je provázelo a všichni, s kterými tu od narození žili, šli jim po boku: soukeník Havel i jeho zakřiknutá žena, kostnatý sklář se svými třemi syny, pláteník s plátenicí, už léta nahlodanou suchou nemocí, věčně ustrašený, shrbený písař, který se narovná leda na smrtelné posteli, břichatý krčmář s očkama zalitýma sádlem a bambulovitým nosem prokvetlým modrými žilkami. Se všemi v duchu Adam rozmlouval, i s křivohubou babkou, co od rána do večera postávala na náměstí a jedovatila, i s panem Václavem, který s nimi přijímal pod obojí a teď na všecko zapomněl a neděli co neděli postává u sv. Jakuba pod kruchtou a kroutí zbožně očima jako svíčková bába. Všichni mi odpusťte, jestli jsem vám kdy něčím ublížil, prosil je Adam, kdoví, jestli se s vámi ještě někdy shledám. A před očima mu přecházeli jeden za druhým, nejbližší sousedé, měšťané z náměstí, pyšní a namyšlení, řemeslníčci, zmoření a utrmácení neustálým shonem, všichni mu táhli hlavou, i stařičkého písmáka Vojtěcha viděl, skloněného nad tlustou kronikou města, odevšad na něj zíraly uštvané a zbědované tváře chudých i těch, kteří odešli před ním. Buďte sbohem, loučil se Adam se všemi, kterým nemohl stisknout ruku, se všemi, kteří se báli, aby je někdo neviděl u dveří ancikrista... Jedno sluníčko nad námi svítí, po jedné loďce a do jednoho moře všichni plujeme, a domluvit se nelze, myslel si Adam. Ve jménu jednoho Pána po sobě házíme blátem, sočíme na sebe jako zvěř, žluč plijeme a nenávistí se zalykáme. Proč to, můj Bože, vždyť i ta pravda je jen jedna...

Slunce stálo vysoko, když Adamova rodina, jedna z posledních exulantů českokamenických stanula na výšině mezi Dolní Kamenicí a Jánskou. "Tady si odpočineme..." řekl starý Adam, opřel se o prastarou lípu a zahleděl se do kamenického údolí: tiché a pokojné prostíralo se pod nimi jako sváteční stůl. Nikdo se neubránil dojetí: ženy se hlasitě rozvzlykaly a Adamova snacha přivinula k sobě zoufalé dítě. Adam, přemáhaje slzy, vyňal z uzlu starobylou sklenku, nalil slabého domácího vína, pozvedl ji a chvějícím se hlasem pravil: "Napijme se... na rozloučenou... Jen Bůh ví, jak je mi těžko, a jen on ví, že opouštím domov se srdcem plným úzkosti, neboť ani teď ještě si nejsem jist, jdeme-li správnou cestou... Všichni smočili rty, Adam vzal sklenku a rozbil ji o zbrázděný kmen lípy: "Jestliže jsme se rozhodli nesprávně, kéž dostaneme znamení právě na tomto stromě !" Pak se zvedli, sestoupili s výšiny a brali se dál, do Sas... Desátého dne strhla se nad Českou Kamenicí prudká bouře, přehnala se kamenickým údolím a o půlnoci udeřil do stařičké lípy mezi Dolní Kamenicí a Jánskou blesk a rozpoltil ji. Zpráva, že staletá lípa uschla, se donesla až do Saska. Bez meškání opustil otec Adam, se svou rodinou saský dům, v němž hojnosti bylo dost, ale klidu a spokojenosti málo, a vrátil se i se všemi domů. Když pak se nachýlil čas, který mu byl vyměřen, dal se vetchý a bělovlasý Adam naposledy vyvést na výšinu, kde kdysi kvetla krásná lípa. "Tak je to dobře," usmíval se a slábnoucím zrakem přehlížel požehnaný kraj. "Domov má člověk jen jeden... A kdo jej opustí, bude opuštěn..."

Sto stříbrných

(POVĚST) zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), oblast: Jánská

V pozdních nočních hodinách vracel se domů markvartický povozník: seděl na kozlíku jako nedoříznutý houser a každou chvíli hlasitě zavzdychal. "Pěkně jsem dostal po gatích, jen co je pravda," říkal si. "Ta moje baba bude do stropu skákat, až jí ukážu kapsy. Sám čert mi napískal, abych k těm nešťastným kartám sedal ..." Když zabočil na cestu, vedoucí z Jánské k Rabštejnu, uviděl jít před sebou rozedraného žebráka se splasklou mošinkou: opíral se o sukovici a levou nohu za sebou táhl jako přišlápnutý chrobák. "Hej, počkej, starý, svezu tě," zastavil povozník, "kam máš vlastně namířeno ?" "Tam co ty," zahuhňal stařík a podivuhodně hbitě se vydrápal na vůz. Povozník si pomyslel: dělám čím dál, tím líp. Žena mi oči vyškrábe, až jí místo peněz přivedu na nocleh tady toho darmožrouta, ale co s dědkem ? Vypadá, jako by šváby louskal... No, v nejhorším mu ustelu v kozím chlívku... "Hele, kolik bys potřeboval, aby ti ta tvoje dračice nehrála bandurskou ?" ozval se zčistajasna žebrák. Copak je ten dědula vševědoucí ? Povozník se na něho vyjeveně ohlédl a zůstal jako z brku vyražený: místo otrhaného šmatlavce sedí na voze mladé čertisko s růžky sotva palec dlouhými, s mohutným skobovitým nosem a s řídkou kozí bradkou. V bezchlupých prackách drží obřadně svitek pergamenu a za štětinatým uchem má zastrčeno husí brčko. Strachu z něj jde právě tolik, co by vrabec unesl na ocásku. Po pravdě řečeno, povozník má co dělat, aby nevyprskl: namouduši, s takovým čertovským houdětem se ještě nesetkal ! Tváří se však, jako by nic pozoruhodného neviděl ani neslyšel, a povídá rozšafně: "Kolik bych potřeboval ? Inu, to bych si musel nejdřív trochu v hlavě sesumírovat... Tak dejme tomu deset tolarů, ty by to spravily, alespoň myslím..." "Jenom ? Můžeš mít desetkrát víc !" sváděl ho čertík. "Můžeš mít sto stříbrných tolarů, a hned, povídám !" "Ale neříkej," diví se naoko povozník, "jakpak to ?" "Jakpakto jakpakto," mektá nakvašeně čertisko a mává povozníkovi před nosem pergamenem, "tadyhle se mi podepíšeš, a máš sto dukátů v kapse, no !" Povozník nepustí z kostrbaté cesty oči ani na vteřinu. Najednou povolí opratě a řekne: "Jenomže to ti mohu věřit a taky nemusím, víš ? Co když náhodou podepíšu, a ty mi pak s tolary upláchneš ?" Čertisko pohoršeně zavřeštilo: "My držíme slovo, ty ! Odjakživa !" A za chvíli mírňounce: "Tak co, povozníku - podepíšeš, řekni ?" "Neřekl jsem přeci, že ne," říká povozník - a vtom ucítil, jak mu pravá kapsa ztěžkla a táhne dolů. Spokojeně se ušklíbl, práskl do koní, vůz strhl doleva a vzápětí zastavil. "Co stavíš zrovna tady, člověče," ošívá se čert, "popojeď kousek !" "Nevím proč," dělá hloupého povozník, "tady je přeci nejpříhodnější místo !" Seskočí z vozu, překročí mělký příkop a opře se zády o obílený podstavec kříže: "Tak polez zčerstva, podepíšu ti to !" Ale čertisko dřepí jako přilepené, šije sebou a zlobně koulí očima: "Popojeď, slyšíš ?" "Nač by ?" směje se povozník a nenápadně potěžkává pravou kapsu, "je tu přece líp vidět a navíc si tady mohu to tvé slavné lejstro pořádně rozložit ! Tak pojď a nezdržuj !" "Však nebudu !" zasípal čert a než se povozník nadál, koně zafrkali, třeskli kopyty a vyrazili. Vůz zběsile zarachotil, zpod kol vyletěly snopy modrých jisker a za chviličku viděl už oněmělý povozník jenom ohnivý bič, zuřivě práskající nad mizejícím spřežením...

Za svítání spatřili sekáči z Jánské, jak u křížku na cestě, co vede k Rabštejnu, sedí markvartický povozník, pochichtává se, jako by měl švába na mozku, a z pravé kapsy neustále loví nové a nové kousky rezatého železa. A nedaleko na louce leží na padrť rozbitý povoz a místo koní vězí v ohlávkách dva chcíplí kocouři.

 

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.