Co se stalo zajímavého ...

O filmech, co se natáčely v Jetřichovicích či jeho okolí

V hlavní roli Jetřichovice, Vysoká Lípa, Rynartice, Všemily a okolí (převzato z České silnice)

Saša Rašilov jako oficiál Tříška.

Poprvé si zdejší příroda "zahrála" v roce 1949 ve filmu režiséra Josefa Macha "Rodinné trampoty oficiála Tříšky". Starší generace si jistě pamatuje na představitele hlavní role Sašu Rašilova i jeho partnery Jarmilu Kurandovou, Rudolfa Hrušinského, paní Kreuzmanovou, Karla Effu a další. Film byl motivován snahou přispět k osídlování pohraničí, které bylo po odsunu Němců místy téměř vylidněno. Možná měl být i jakousi výzvou, aby města pomáhala vesnici. Oficiál Tříška je referentem bytového úřadu v Praze. Je zavalen nekonečnou administrativou a neodbytnými návštěvami žadatelů o byt. Veškerá jeho činnost ho nesmírně rozčiluje, vyčerpává a tak se rozhodne s celou rodinou odjet na venkov, kde se mu tak zalíbí, že tam zůstanou. Některé scény, zejména okouzlující příroda, jsou natáčeny v okolí Jetřichovic (znalci poznají stráň u "křížku" nad koupalištěm odkud rodina Tříškových jede starým obrněným pásovým vozem, či záběry na Jetřichovice, kde byli ubytováni...).

Dalším filmem, pro jehož některé přírodní scény bylo vyhledáno romantické okolí Jetřichovic, byla v roce 1951 natáčená "Pyšná princezna." Bořivoj Zeman jí připravoval dlouho jako adaptaci pohádky Boženy Němcové "Potrestaná pýcha". Film dostal na MFF v Karlových Varech cenu za film pro děti a stal se naším divácky nejúspěšnějším filmem všech dob. Natáčelo se mj. u České silnice, kde byl postaven vlastně poslední milíř na dřevěné uhlí. Jak bývá zvykem, kompars byl sestavován z místních. V houfu povykujících a radujících se dětí skotačil i dnešní důchodce z České Kamenice, pan Bedřich Páša. Vzpomíná jak je "na place", tj. uprostřed lesa, před filmováním líčili a oblékali do různých dobových kostýmů, jak o přestávkách dostávaly svačiny a jak celé to prostředí, často se opakující scény, filmařská technika, ruch a pokřiky režiséra a jeho pomocníků byly vzrušující. S úsměvem vypráví o promítání filmu v kině v České Kamenici. S napětím sledoval souvislý děj filmu zvědavý, zda se vůbec pozná. Když se na plátně objevil, maminka, která tam seděla s ním na celé kino zvolala: "Hele, tam je náš Béďa!"

První prozaická práce jednoho z prvních chalupářů v Rynarticích, režiséra Jiřího Hanibala, byla novela "Když pláče les". V roce 1975 ji vydalo nakladatelství Čs. Spisovatel. Novela je o tom, jak její hlavní postava, lesní dělník Franta, poznává, že hlavní věcí mezi lidmi zůstane vždy vzájemné porozumění a otevřené srdce, ve všedních i výjimečných situacích. Autor vzpomíná, jak před napsáním této knihy chodil se Štefanem Mochlárem nějaký čas po lese, aby se seznámil s prací lesníků a dřevorubců. Když se pak v roce 1983 rozhodl natočit podle této novely film "Láska s vůní pryskyřice", vybral si pro něj okolí Jetřichovic. Napsal nám o tom: "Tato krajina je mi blízká a mám pocit, že jí důvěrně znám. Nejsem sám, kdo k ní z filmařů přilnul. Občas sem zajede kameraman Josef Vaniš i kostýmní návrhářka Marta Kaplerová. Hlavní roli ve filmu hrál Vlado Müller, otec zpěváka Richarda Müllera. Jeho partnerkou byla Věra Galatíková a Mahulena Bočanová. Dále hrála ve filmu celá řada známých herců: Petr Kostka, Marek Vašut, Václav Sloup, Ilja Racek, Jan Skopeček, Láďa Frej, Libuše Geprtová. Samozřejmě, že si ve filmu jako kompars zahráli i jetřichovičtí občané, pro které to bylo jistě příjemným vytržením z šedi všedních dnů. Celý štáb byl ubytován v nynějším hotelu Bellevue a všichni tam byli náramně spokojeni. Vedoucím byl tehdy pan Němeček. Jeho paní byla menší, trochu při těle. Občas si na svou váhu postěžovala a Vlado Müller, milovník dobrého vína, jídla, zpěvu a žen, jí dokázal potěšit, když řekl svou krásnou slovenštinou: "Nič si z toho nierobte paní Němečková. Viete, čo sa u nás vraví ? Aj veľká riť vie očariť." To bylo pro milou paní pohlazení po duši. Od té doby dostával Vlado větší či alespoň lepší porce masa. Škoda, že i tento báječný člověk tak brzy uzavřel účty svého života."

"Film "Útěk s Cézarem"", pokračuje pan režisér ve vyprávění "jsem natočil podle svého vlastního scénáře o 6 let později - v roce 1989. Osou filmu je sžívání malého chlapce s mladou ženou, kterou si přivedl jeho otec, a kterou dlouho odmítá přijmout jako svou novou matku. Rodící se vztah je silně ovlivňován ženinou antipatií k chlapcovu milovanému psu Cézarovi. Chtěl jsem vytvořit jakýsi "pandán" ke svému staršímu filmu "Dědeček, Kylián a já" z roku 1966, za kterého jsem dostal na festivalu v Benátkách Zlatého lva. S odstupem času musím říci, že se mi nepodařilo ve filmu vše tak, jak jsem chtěl. Ukázalo se totiž, co znamená silná herecká osobnost, kterou byl v Dědečkovi Rudolf Deyl ml. Nicméně si myslím, že se mi podařilo v tomto filmu využít ještě lépe jetřichovickou krajinu. Figuruje v něm mj. i chalupa pana Wágnera v Rynarticích, která si jako jedna z mála zachovala původní nenarušený vzhled. Kameramanem filmu byl Jiří Macák, představitelem hlavní role byl Matouš Soukenka, jehož tatínkem - lesníkem byl Zdeněk Žák. Také tento film vznikal za spolupráce místních obyvatel, z nichž někteří se objevili i na filmovém plátně. Film se odehrává částečně v zimě. Ten rok však zde nebyl sníh a tak jsme museli za ním dojíždět denně až do Josefova Dolu v Krkonoších. Od natáčení obou filmů uběhlo již hodně vody, ale já na natáčení v Jetřichovicích moc rád vzpomínám.

Za kým se asi dobývá Ilja Racek ?

Dále to byla detektivka "Vražedné pochybnosti" z roku 1978. V lese, blízko hotelu Vyhlídka, je nalezena zabitá desetiletá dívenka. Hlavním podezřelým se stává duševně nevyrovnaný Milan Pešek, který je na útěku před přehnanou péčí starostlivého bratra Josefa, jemuž je od malička vštěpována představa, že sourozenci mají držet pohromadě. Případ brutální vraždy vyšetřuje kapitán Koloušek. Bratrovi se snaží pomoci Josef a pátrá na vlastní pěst. Dobře Milana zná a ví, že není ani blázen, ani nebezpečný. Kdo je tedy vrah ? Napínavé kriminální drama natočil v roce 1978 podle scénáře Miloše Makovce a Pavla Hajného režisér Ivo Toman. Hlavní roli psychicky nevyrovnaného muže ztělesnil Miroslav Macháček, roli kriminalisty Josef Vinklář, dále hráli Slávka Budínová a Ilja Racek. Ve filmu se opakuje pravidelně scéna (odehrávající se v zatáčce pod skalou "U louže" mezi Všemily a Jetřichovicemi), ve které čeká místní myslivec na poštovní doručovatelku, která tudy jezdí kolem. V jedné scéně jí ukazuje nádherného hřiba, kterého měl najít v lese. Houbu ovšem před natáčením filmaři sháněli po okolních chatách u zdejších houbařů, přičemž dlouho nemohli žádnou najít. Tuto příhodu nám vyprávěla paní Maršálová.

 

Vyprávění pana režiséra Jiřího Hanibala (z roku 1992) (převzato z České silnice)

To, že jsem natočil v Jetřichovicích dva filmy, není samozřejmě náhoda. Od roku 1963 má totiž v Rynarticích chalupu, takže budu pomalu nejstarším usedlíkem. Když se tak člověk ohlédne zpátky, nestačí se divit, jakými proměnami - a to k lepšímu - ta osada prošla. Než o tom jsem psát nechtěl, vrátím se k tomu filmování. Znalost krajiny člověku při naší práci samozřejmě pomáhá - nejen krajiny, hlavně lidí.

Nechce se ani věřit, že to bylo už v roce 1983, co jsme přijeli do Jetřichovic natáčet "Lásku s vůní pryskyřice" Procházím v duchu znovu ta místa, kde jsme pracovali: od Rynartické chaloupky pana Knoblocha, přes všemilskou kapličku až k té ohradě nad Jetřichovicemi, kde měl Marek Vašut krotit divokého koně. Bylo tehdy úmorné vedro. Nejen lidem, ale i tomu dobráckému koníkovi, kterého mi přivedli "na plac" místo divokého oře. Stál v horku se svěšenou hlavou, odháněl mouchy a vypadalo to spíš tak, že by měl krotit kůň Vašuta než Vašut koně. Marek se snažil, trhal uzdou, my kolem pokřikovali, dráždili koně, ale ten se k ničemu neměl. Až když mu nakonec dali pod sedlo jakési skobky či co, nervózně začal přešlapovat, pak se rázně postavil na zadní, Marek se neudržel a svalil se do trávy. To bylo to, co jsme potřebovali. Scéna byla zachráněna. Byl nejvyšší čas, už se mě pomalu začalo zmocňovat zoufalství...

To při natáčení "Útěku s Cézarem" byla situace právě opačná. Musím nejdříve prozradit, že Matouš Soukenka, představitel hlavního hrdiny, byl chlapec poněkud bázlivý. A tak jsme mu pro scénu, kdy má spadnou z koně, dali důkladný výcvik, aby se přestal bát zvířat. A hlavně jsme za něj opatřili dubla - výborného dětského jezdce, který měl za něj samotný pád předvést. Tuto scénu jsme si z pochopitelných důvodů nechali až nakonec natáčení. Hned ráno, jak přivedli koně, jsme vysadili Matouše do sedla, aby si zvykl. Bylo jaro a vedle cesty se začínala zelenat čerstvá travička. Který kůň by tomu odolal ?! A tak náhle - Hup přes příkop! - a Matouš ? Hup na zem! Začalo mi být jasné, že tohle natáčení nebude jednoduché a rozhodl jsem se nahradit Matouše v co největším množství záběrů. Přivedli jsme koně s dublem na louku ve Všemilech. "Tak ukaž co umíš!" řekl jsem chlapci. Ten se vyhoupl pyšně do sedla. "Mám to pustit ?" zeptal se kameraman. "Pro jistotu," přikývl jsem. V tu chvíli mě zřejmě osvítil duch svatý! Kluk jel skvěle, přešel z klusu do cvalu a tu koník z jakési bujné radosti vyhodil zadkem a dubl se - stejně jako Matouš - snesl k zemi. Byl to nádherný pád a bylo mi jasné, že po druhé nic takového už nenatočíme. Pohlédl jsem ke kameře, odkud se na mě spokojeně usmíval švenkr (=kameraman). "A je to v kufru!" Bylo to.

Přiznám se, že natáčení se zvířaty nemám rád. Asi chápete proč! Ale přesto se mi vždycky nějaké do scénáře připlete...

 

Rodinné trampoty oficiála Tříšky

Výroba

Rok výroby

Délka

Barva

Typ filmu

Premiéra

ČR

1949

98 min

černobílý

komedie

1.12.1949

Režie Josef Mach
Hrají Saša Rašilov [I.] .... Tříška, Jarmila Kurandová .... Tříšková, Ludmila Vostrčilová .... Božka, Rudolf Hrušínský [II.] .... Odon, Alena Kreuzmannová .... Slávka, Antonín Šůra .... Jirka, Stanislav Fišer .... Jůlinek, Felix le Breux .... Veleba, Robert Vrchota .... Vrána, J. O. Martin .... předseda MNV, Karel Effa .... sedlák, Josef Kotapiš, František Marek, Viktor Očásek, Jan W. Speerger, Josef Šulc, Richard Záhorský, Josef Kemr
Scénář Ivan Osvald
Kamera Jan Roth
Střih Josef Dobřichovský
Hudba Julius Kalaš
Zvuk Josef Vlček
Vedoucí výroby Jaroslav Niklas
Výrobce Československý státní film

Poznámka Postava oficiála Tříšky se umístila v anketě "Hrdina filmového úsměvu tisíciletí" na 62.-70.místě.
 

Pyšná princezna

Pohádka všech českých pohádek.

Výroba

Rok výroby

Délka

Barva

Typ filmu

Premiéra

ČSR

1952

94min (87min TV)

černobílý

pohádka

IX.1952

Princezna Krasomila a král Miroslav. Princezna Krasomila a zpívající květina.

Režie Bořivoj Zeman

Hrají Alena Vránová .... princezna Krasomila, Vladimír Ráž .... král Miroslav, Stanislav Neumann .... starý král, Mária Sýkorová .... Krasomilina chůva, Jaroslav Seník .... Jakub - ministr Miroslava, Miloš Kopecký .... kancléř, Oldřich Dědek .... ceremoniář, Karel Effa .... strážce pokladu, Gustav Heverle .... Vítek, Josef Hlinomaz .... výběrčí daní, Luděk Mandaus .... hlásný u Miroslava, Bohuslav Čáp .... švec, Otomar Korbelář .... hospodář, Jarmila Kurandová .... hospodyně, Jana Werichová .... Madlenka, Vladimír Bejval .... Ivánek, František Hanus .... uhlíř, Nita Romanečová .... uhlířova žena, Terezie Brzková .... mlynářka, František Kovářík .... mlynář, Branko Koreň .... mleč, Miloš Nesvadba .... princ ze Země zacházejícího slunce

Námět Božena Němcová .... pohádka Potrestaná pýcha, Henryk Bloch .... podle pohádky B. Němcové, Oldřich Kautský .... podle pohádky B. Němcové
Scénář
Bořivoj Zeman, Henryk Bloch, Oldřich Kautský
Kamera Jan Roth

Střih J. Dobřichovský
Hudba Dalibor C. Vačkář, František Hrubín .... texty písní
Zvuk Milan Novotný
Architekt Jan Pacák
Kostýmy Jan Kropáček
Vedoucí výroby Jan Sinnreich
Výrobce Československý státní film Praha

Poznámka Alena Vránová (* 1932) se v době prvního uvedení filmu v kinech jmenovala ještě Alena Kohoutová. Zatím nepřekonaný (a nepřekonatelný) snímek z hlediska návštěvnosti v českých a slovenských kinech. Celkem přilákala pohádka do kin rekordních 8 222 695 diváků !!!

Útěk s Cézarem

Táta, máma, kluk a pes. Jak se hledali, až se našli.

Výroba

Rok výroby

Délka

Barva

Typ filmu

Premiéra

ČSR

1989

82min

barevný

dětský

VI. 1990

Režie Jiří Hanibal
Hrají Matouš Soukenka....Radek, Zdeněk Žák....Knap, Zuzana Schulzová....Lenka, Jiří Samek....děda, Anna Ferencová....babička, Adriana Demartini....Míla, Jakub Zdeněk .... Honza, Gabriela Wilhelmová .... Mojžíšová, Karel Koloušek .... Šmejkal, Bára Srncová .... Máňa, Ladislav Potměšil, Jaroslava Brousková, Vanda Švarcová
Námět Jiří Hanibal
Scénář Jiří Hanibal
Kamera Jiří Macák
Střih Josef Valušiak
Hudba Jiří Bažant
Zvuk Jiří Hora
Architekt Jaromír Švarc
Kostýmy Marta Kaplerová
Vedoucí výroby Petr Čapek
Výrobce Filmové studio Barrandov
Poznámka Pracovní název - Jdu hledat Labe.

 

Rainer Maria Rilke v Jetřichovicích (převzato z České silnice, autor: Karel Stein)

Rainer Maria Rilke.

Pražský rodák, básník Rainer Maria Rilke žil v letech 1875 - 1926. Ovlivnil svou formálně dokonalou a filozoficky hlubokou lyrikou a prozaickou tvorbou německou meziválečnou literaturu. Stranil se veřejného života a za své životní poslání pokládal básnickou tvorbu. V básních vydaných mj. ve sbírkách Kniha hodiny, Nové básně, Orfeovy sonety nacházel harmonický soulad mezi uměním a lidskou existencí, ale vyslovil i neklid moderního člověka.

Historické pohlednice mají své osobité kouzlo. Narazíme-li však na starý pohled z místa, které je nám důvěrně známé, může nás to doslova fascinovat. Mám doma po tatínkovi sadu starých pohledů nalepených na kartonu. Fotil je farář z Prysku na prahu našeho století. Pan farář Fiřtík nebyl jen prvním Čechem ve vsi, byl tam i nositelem pokroku: vlastnil první fotoaparát. Na jednom ze svých pohledů zachytil vstup do jetřichovické fary. Shodou okolností jsem našel k romantické fotografii pozoruhodný, milý text. Je to vylíčení návštěvy na faře, která se udála o něco dříve. Když pražský básník R.M. Rilke navštívil Jetřichovice, psal se rok 1892. Po nádherných dnech, které strávil ve skalách, začalo pršet a Rilke se proto rozhodl vychutnat tento den jiným způsobem a navštívit jetřichovickou faru. Sám o tom vypravuje : "Pana faráře, mladšího člověka s výraznými a přátelskými rysy, jsem zastihl při práci na zahrádce. Těšilo mě pozorovat s jakou něhou a pochopením pečoval o svoje květinky. Slaboulinkým dával k opoře tyčku, rozbujelé umravňoval provázkem a nůžkami. Později mě zavedl do svého domu. Jeho pracovna, ložnice i ostatní místnosti svědčily o mírném blahobytu a nadměrné pořádkumilovnosti. Jen roztěkaný kanárek a kukačkové hodiny rušily tichou domácnost. Když jsem procházel vysmýčenou předsíní, otevřely se dveře do kuchyně a hospodyně, hezké, červenolící děvče, mě přátelsky přivítalo rázným pozdravením. Od kuchyňských dveří se linula vůně rozličných jídel, která tam klokotala na plotně... Idylická pohoda, to je vzpomínka, která mi na jetřichovickou faru zůstala."

V jiné části jeho prózy se můžeme dočíst o popisu Jetřichovicka, které na něj udělalo nemalý dojem: "Chci Tě milý čtenáři doprovodit do kraje, kde mohutní skalní obři vystrkují svá šedivá gigantická temena z tmavého jedlového lesa a louky poseté květinami se snivě rozvalují kolem šeptajícího potůčku. Zde v údolí leží, ověnčeny tmavými lesy, roztomilé Jetřichovice, se svým bílým kostelem a zpola dřevěnými, zpola kamennými domky. Kolkolem vábí tisíce cest do nitra tajuplné divočiny. Jak často jsem vystupoval stezkou na Mariinu skálu, k jejímu strmému a věžovitému kuželu, jak častokrát jsem stanul na temeni Falkenštejna, kde lze ještě zříti zbytky komnaty, v jejímž chladném stínu po urputných bojích nacházel spočinutí snad i známý Hynek z Dubé. Vše tam zve ku sladkému, bezstarostnému spočinutí - i ještě dnes. Dlouhé rokliny s mechovými polštáři a koberci vřesu, vyhlížejí jako fialové polštáře, stromy tvoří nádherný baldachýn a vysoké vějíře kapradiní tu ovívají blaženým chládkem. I prostřeno zde bývá: borůvky a jiné plody, které les dává, jsou tu v hojnosti. Zvláště za deštivých časů, kdy nemožno konati delší vycházky, je příjemné sbírat tyto malé sladké plody, neboť koruny vzrostlého lesa tvoří takřka nepropustnou střechu, pod jejíž klenbou je možné se celé hodiny nerušeně věnovat této činnosti."

 

Runcimanova mise (převzato z Chřibského zpravodaje, autor: J. Navrátil, září 1998)

13. srpna 1938 přivítal na loveckém zámečku Balzhütte, dnes Na Tokáni, kníže Ferdinand Kinský viskonta Waltera Runcimana s doprovodem. Bohatý anglický rejdař, člen konzervativní strany, někdejší ministr britské vlády, měl zprostředkovat jednání mezi sudetskými Němci a československou vládou. Kníže U.F. Kinský z České Kamenice vlastnil v okolí několik tisíc hektarů lesa a tak jeho personál měl dokonalý přehled o dislokaci vojenských jednotek povolaných k obraně státu. Kinský byl šéfem štábu SdP (Sudetendeutsch Partei), Henleinovy strany, který připravoval lordův pobyt. Chtěl vytěžit co nejvíce k prosazení záměrů SpD, tj. připojení našeho pohraničí k Německu. Na setkání s Runcimanem přijeli na Tokáň hrabě Khuen z jižní Moravy, kníže Alois Clary-Aldringen z Teplic, hrabě Ledebour z Kostomlat, hrabě Westphalen a kníže Hohenlohe z Červeného hrádku. V neděli 14. srpna, při návratu z mše v Krásné Lípě, byla pro britské hosty zorganizována návštěva v několika nuzných obydlích Němců v Horní Chřibské a v Krásném poli, kde byla ukazována bída a nepořádek a vina za to, byla dávána Čechům. Po obědě přivedl na Tokáň Českokamenický starosta několik desítek Němců, kteří si podle scénáře Spd vyvolali lorda a hlasitým křikem ho vyzývali: "Milý lorde osvoboď nás od zlých Čechů" apod. Následující den odjela celá společnost na zámeček do Vysoké Lípy, kde jako hosté Claryho oslavili hned troje narozeniny: paní Aldringenové, pana Kinského a Westphalena. Na předmnichovských rozhovorech na Tokáni přijal Runciman pozvání Maxe Egona Hohenlohe k setkání s Henleinem na Červeném hrádku u Chomutova. Zde pak Henlein zakreslil na mapě ta území, kterých se Československo mělo vzdát ...

 

Císař Josef II. v Jetřichovicích (převzato z České silnice)

Josef II.

Jak zaznamenal jetřichovický učitel Christián Anton Grüssel, navštívil 21. Září 1779 císař Josef II. Jetřichovice. Zdržel se zde asi půl hodiny a věnoval obci 12 dukátů. Ve stejné době mimo jiné vystoupal na vrchol Jedlové, z které pak obdivoval široký výhled do kraje.

 

 

 

František Ferdinand na návštěvě "Ferdinandovi soutěsky"

František Ferdinand de Este se svou manželkou hraběnkou Žofií Chotkovou a dětmi.

František Ferdinad de Este.

V letech 1877 - 78 zřídil Ignác Fiedler z č. 148 v Srbské Kamenici na Kamenickém potoce jízdu lodičkou od svého domu až k "Údolnímu mlýnu". Jízda na částečně rychle proudící vodě úzkou roklí s příkrými skalami kolem, je pro každého přítele přírody zážitkem a nikdo se nesmí divit, že tuto jízdu lodičkou výletníci rádi podnikali. V roce 1889, 4.června, byla tato jízda lodičkou navštívena rakouským následníkem trůnu arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Jemu na počest byla soutěska pojmenována Ferdinandovou. Soutěska vytváří jedinečné spojení bohatých krás Českého Švýcarska, naší malé domoviny. Domek zakladatele tohoto podnikání byl současně stanicí lodiček i hostincem. V roce 1926 postavil jeho zeť Franz Füller na místě chátrajícího stavení moderně zařízenou restauraci Zur Kahnfahrt (K přívozu) s pronajímatelnými pokoji pro hosty.

(převzato ze Srbsko-kamenické kroniky)

 

Cesta Hanse Christiana Andersena do Českého Švýcarska

Portrét Hanse Christiana Andersena od C.A.Jensena z roku 1838.

Věhlasný dánský pohádkář Hans Christian Andersen byl známý svou cestovatelskou vášní, díky níž procestoval velkou část Evropy. V roce 1831 se rozhodl zamířit i do Česko-Saského Švýcarska. Z Kodaně vyrazil 16.května 1831 a jeho cesta vedla přes Hamburk, Halle, Lipsko, Míšeň a Drážďany, kam dorazil 2.6.1831. Dny 6.-8.června si vyhradil pro výlet do Česko-Saského Švýcarska, 8.června dorazil na Velký Winterberg, odkud překročil hranice do Čech, pokračoval přes Pravčickou bránu do Hřenska, odkud se podél Labe vydal zpět do Drážďan. Zde pobyl ještě 2 dny a poté se vydal na zpáteční cestu do Dánska, do Kodaně dorazil 24.června.

 

 

 

Franz Kafka v Českém Švýcarsku

23. a 24. leden strávil známý pražský spisovatel Franz Kafka s Felicií Bauerovou, se kterou se seznámil již 13.srpna 1912 v Podmoklech (Bodenbach, dnes součást Děčína) - týden poté co dokončil práce na "Procesu". Přímo do Českého Švýcarska pak zavítal ve dnech 23. a 24. května, opět ho doprovázela Felície Bauerová, s nimi tu byla ještě Gréta Blochová - s tou si Kafka začal dopisovat v listopadu 1913. V červenci 1915 se Franz Kafka do severních Čech vrátil, aby strávil několik dní v sanatoriu Frankenstein v Rumburku.

 

 

 

 

Letuška se vrátila (převzato z České silnice, doplněno podrobnostmi ze zdrojů na internetu a pořadu ČT "Osudové okamžiky")

V takovém letadle letěli pasažéři osudného letu na pravidelné lince Strockholm-Bělehrad.

Jistě si mnozí z Vás vzpomínají na 26. leden 1972, kdy se na skalnatý svah u Srbskokamenického rybníka zřítily trosky dopravního letadla Douglas DC 9-32 jugoslávské letecké společnosti JAT řízeného kapitánem Ludvíkem Razdruhou, které letělo na pravidelné lince Stockholm - Kodaň - Záhřeb - Bělehrad (let číslo 364). Téměř přesně v 17 hodin toho dne došlo v předním nákladním prostoru letadla, letícího v té chvíli ve výšce okolo 10 tisíc metrů (10 160 m), k výbuchu (spekulovalo se o teroristickém útoku chorvatských Ustašovců, nově se dostala na přetřes možnost zásahu raketami československé protivzdušné obrany - v časopise letectví a kosmonautika 3/97 je tato zmínka: "Odposlechnuto na velitelském stanovišti PVOS Kříženec v roce 1988 od místního letovoda: ...a tu DC-9 v roce 1972 co letěla z Kodaně do Záhřebu jsme sestřelili dvěma raketama. To nevíš, co ? Jednou raketou jsme ji poškodili a druhou raketou jsme ji dorazili, když nouzově klesala. To nebyli ustašovci ..."). Na palubě letadla cestovalo 23 cestujících a 5 členů posádky. Podle očitých svědků katastrofy většina cestujících po výbuchu vypadla z letadla a jejich těla zachránci nacházeli v prostoru obce. Ze všech lidí na palubě letadla se shodou náhod, dá se říci zázrakem, podařilo přežít jediné - tehdy 22 leté letušce Vesně Vulovičové (letadlo se rozlomilo na 2 části a v inkriminovanou dobu Vesna Vulovičová prý dlela na WC nebo připravoval občerstvení - jako jediná v zadní části letadla, která zůstala výbuchem nedotčena). Na místo neštěstí se jako první dostavili Srbskokameničtí hasiči, kteří duchapřítomně, za obtížných podmínek, zahájili záchranné práce. Díky nesmírné obětavosti všech zachránců se podařilo včas objevit a z trosek letadla vyprostit těžce zraněnou letušku (měla zlomené obě nohy a byla ochrnuta od pasu dolů). Od smrti ji patrně zachránil pád zadní části letadla do zasněženého a zalesněného svahu. Zraněná byla rychle přepravena do nemocnice v České Kamenici, kde jí tým lékařů a sester pod vedením primáře MUDr. Randy poskytl první ošetření. Po několika dnech pobytu v České Kamenici byla letuška převezena k dalšímu léčení do střešovické nemocnice v Praze. Její úspěšný boj o život tehdy sledoval celý svět. Celkem byla hospitalizována 17 měsíců, povolání letušky už však vykonávat nemohla a po dalších 20 let pokračovala u společnosti JAT ve výkonu povolání jako členka pozemního personálu.

Vesna Vulovičová v nemocnici po havárii.

V roce 1997, při příležitosti 25. Výročí popsané události, navštívila Vesna Vulovičová místo tragédie. 27.ledna, dvě hodiny před jejím příjezdem do budovy OÚ se začali sjíždět někteří z jejich zachránců - pánové Bruno Henke, Zdeněk Kubík, MUDr. Randa, Mára a také četní zástupci tisku. Po příjezdu se letuška v doprovodu velvyslance SRJ v České republice Djoko Stoičiče přivítala se svými zachránci i se zástupci obcí Srbská a Česká Kamenice a pak odjela k malému pomníčku za obcí, kde položila kytici květů. Spolu s ní uctili památku obětí katastrofy velvyslanec pan Stoičič, vedoucí delegace JAT pan Protič, zástupci obce Srbská Kamenice a paní Lukáčová - starostka České Kamenice. Po bohoslužbě na poctu obětem neštěstí, kterou v kostele sv. Václava sloužil Mgr. Marcel Hrubý, se konalo v restauraci Ve starém krámě přátelské posezení všech účastníků setkání.

 

Objeven první piktogram na Jetřichovicku

(26.6.2000) O víkendu se uskutečnil podrobný průzkum zřejmě prvního piktogramu v obilí v ČR sezóny roku 2000. V bezprostřední blízkosti obce Krásná Lípa (okr. Děčín) se objevila dvě mezikruží o šířce 1,5 m a celkovém průměru 17,1 m. Vznikl zřejmě kolem 16.6.2000, ale vzhledem k terénu nebyl z blízkých komunikací zjistitelný. Byl tak ušetřen pozornosti okolních obyvatel. Agrosymbol objevil pilot sportovního letadla, díky tomu byl téměř neporušen. Obilná stébla byla ohnuta u kořínku k zemi, ale díky tomu, že do něj nevstoupilo mnoho návštěvníků, nebyla zlámána a začala se zvedat směrem vzhůru. Průzkum provedli členové Klubu psychotroniky a UFO, celostátní badatelské organizace, která se zabývá průzkumem anomálních jevů. Tato organizace eviduje již 295 těchto úkazů na území ČR od roku 1993. Členové Klubu provedli celkovou dokumentaci, a odebrali vzorky stébel a zrn. Podle dosavadních výsledků výzkumu je tkáň rostlin porušena zatím dosud neznámým vlivem, který narušuje buněčnou strukturu.

Klub se obrací na všechny občany, piloty sportovních letadel, pracovníky sdělovacích prostředků, aby každý podobný nález aktuálně ohlásili na adresu Klubu psychotroniky a UFO, Borská 19, 320 22 Plzeň, kpufo@atlas.cz - na telefon 019/274356 nebo 0603/702287 - p. Šafařík.

 

Z METEOROLOGICKÉHO ZÁZNAMNÍKU (ze záznamů pan Jana Kafky z let 1987-1997)

Počasí bývá častým tématem našich rozhovorů. Někdy nám je pomáhá i nastartovat. Nezajímavé téma to ovšem není. Tak např. ze záznamníku o počasí, který si vede pan Jan Kafka již 10 let, se dovíme, že např. v roce 1994 bylo v tomto období nejvíce tropických dní, kdy teplota stoupla na +30 stupňů celsia a více - 23. V roce 1987 pak pouze 1. V roce 1989, 16.srpna naměřil teploměr na slunci +45 stupňů celsia. V roce 1994 od 20.července od 1.srpna bylo +36 stupňů celsia. V roce 1997 byli třicetistupňová vedra již 16.-17.května. Dost časté jsou průtrže mračen, někdy i s kroupami - např. 28.5. a 8.7.1988, 1.6., 1.7., 20. a 21.8. 1990. Sedm průtrží přinesl i rok 1996. Dnům, kdy teplota po celý den nevystoupí nad 0 stupňů celsia se říká ledové. V roce 1996 jich bylo naměřeno 57 !!!, zatímco v roce 1987 jen sedm. Prvního sněhu jsme se dočkali 17.října v roce 1994. Nejdéle ležel sníh (v Jetřichovicích) v loňském roce - 101! Nejméně pak v roce 1992 - 22. V roce 1993 bylo 6.-7.ledna silné náledí, které úplně vyřadilo dopravu. 28.ledna 1994 byla vichřice a bouřka a 17.března sněhové metelice, kdy během pěti minut napadlo 10 cm sněhu. V roce 1990 byla 17.listopadu dvouminutová větrná smršť.

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.