Historie kraje

Začalo to pazourkem

- o historii osídlení Labských pískovců (převzato z České silnice, autor: Václav Sojka)

Nejstarší nálezy - doklady o osídlení kraje - pocházejí z doby mezolitu, jsou tedy asi 10 tisíc let staré. Většinou jsou to pazourkové nástroje a úštěpky, nalézané pod převisy, v hloubkách okolo 1 metru. Dodnes byly objeveny čtyři takové mezolitické sídlištní lokality. Lidé střední doby kamenné žili v malých tlupách do 30 jedinců a živili se lovem a sběrem lesních plodů. Když v okolí svého tábořiště částečně vylovili zvěř, přesunuli se dál. Tehdejší přírůstky obyvatel byly v podstatě nulové, protože matky nemohly při přesunech po loveckých stezkách unést více než 1 dítě. Další stopy pravěkého osídlení pocházejí až z doby bronzové, kdy zdejší krajinu osídlil lid lužické kultury a v době asi 1500 až 700 let před naším letopočtem lidé zřejmě poprvé významněji mění zdejší krajinu a přírodu, protože potřebují nový prostor. Ten byl získáván kácením, častěji však vypalováním lesů. Slované přicházejí v průběhu 6.století našeho letopočtu, kdy osídlovali údolí říček Chřibská Kamenice a Kamenice a kdy odlesnili okolí dnešních obcí Chřibská, Srbská Kamenice, Všemily, Oleška, Česká Kamenice. Vzhled území se začíná radikálně měnit ve 13. století, při kolonizaci převážně německým obyvatelstvem. Začíná výroba dřevěného uhlí, v lesních smolárnách se taví smola. Nejstarší smolárna pochází z poloviny 13. století, nejmladší pracovaly ještě ve dvacátém. Dodnes bylo nalezeno kolem 50 míst bývalých smoláren. Ve středověku se smola používala k impregnaci dřeva, vysmolování lodí a sudů, výrobě mazadel (kolomazi), později při výrobě zápalných věnců k použití ve válečných dobách. Objevují se i první lesní sklárny, jejichž podíl na odlesnění dalších částí území nebyl zanedbatelný. Středověká sklárna spotřebovala obrovské množství dřeva na otop do pecí, v nichž teplota překračovala 1000 stupňů Celsia. Další dřevo bylo spotřebováno při výrobě potaše. Uvádí se, že k výrobě 1 kg potaše bylo zapotřebí plavit 200 kg dřevěného popela. Kolonizace kraje se dále rozvíjí ve 14. a 15. století, kdy se rozrůstají vesnice, počet obyvatel stoupá a vznikají téměř všechny zdejší hrady. Nové vsi jsou zakládány i po třicetileté válce - Kyjov, Vlčí hora, Sněžná, rozvíjí se textilní výroba. Po druhé světové válce opouští drtivá většina německého obyvatelstva tento kraj, který šest století ovlivňovala. Současný počet obyvatel dosahuje místy dokonce jen 1/10 předválečného stavu (např. Rynartice...).

 

O slovanském osídlení (převzato z České silnice, autor: Hanuš Härtel)

Ze čtyř vesnic tvořících obec Jetřichovice je nejstarší Vysoká Lípa. Vznikla ve 13. století a původní obyvatelé byli Slované náležející ke kmenovému společenství západoslovanských Srbů. Zbytkem tohoto kdysi velkého společenství jsou dnešní Lužičtí Srbové. Srbský kmen Milčanů sídlil také v tzv. župě Záhvozd na území Severních Čech. Tento historicky srbský prostor můžeme vymezit přibližně touto linií dnešních obcí: Hřensko - Benešov - Štětí - Labe - Čelákovice - Dubá (tento úzký jazyk je území srbských Pšovanů) - Český Dub - Nova Paka - pramen Labe. K těmto nejstarším srbským osadám v našem okolí patří např. Chřibská, Doubice, Kamenice (od konce středověku Česká), Srbská Kamenice, Všemily aj. V písemných pramenech se objevuje Vysoká Lípa poprvé roku 1387. Slovanský název vsi se udržuje v listinném materiálu až do 17. století (poté už německý HohenLeipa).

 

Šlechtické rody na Jetřichovicku (převzato z České silnice)

Šlechta patřila dlouhou dobu k hybným silám evropské společnosti. Řídila osudy lidí, zemí a států. 19.století jí zbavilo politických výsad, 1. Republika titulů a části majetku a éra komunismu zbytku. Nyní jsme svědky toho, že spolu s demokracií a tržním hospodářstvím se do Čech zase vrátila. Ze školy víme, že historie české šlechty je součástí historie českých zemí. Nárokovaná majetková a politická práva šlechtických rodů byla předmětem neustálých sporů a střetávání s panovnickou mocí. Již na konci 13.století se šlechta diferencuje. Vzniká vyšší šlechta - páni a nižší šlechta - rytíři, zemani, vladykové. Vznikají také erbovní znamení, která mají být svědectvím o urozenosti a výlučnosti rodu i jeho stavovské příslušnosti. Mezi prvními aristokraty v české zemi nacházíme i šlechtické rody, které ovládaly území kolem Jetřichovic. Jejich rodiny se rozvětvovaly v četném příbuzenstvu, jež získávalo další majetek a sídla. V průběhu staletí se postavení šlechty v českých zemích měnilo, měnila se i její úloha v dějinách národa i státu. Některé významné rody mizí, jiné se vynořují z bezvýznamnosti. Některé náhle chudnou, jiné bohatnou. Porážka na Bílé hoře znamenala pro českou protestantskou šlechtu katastrofu. Její významní představitelé byli popraveni, další byli ze země vypovězeni nebo sami odešli a jejich majetek byl většinou zkonfiskován a rozdán císařským generálům a cizí šlechtě. Změnila její situaci i rozdělení na dva stavy. Byly vytlačeny i staré tituly a zavedeny tituly svobodných pánů, baronů, hrabat, vévodů a knížat používané v jiných zemích. Domácí a přistěhovalá, stará i nová šlechta pak usilovala o začlenění mezi říšskou šlechtu. Aristokracii netvoří jen genealogie a slavná či neslavná minulost. Věky prožité na výsluní a v bohatství a po staletí cílená výchova, zanechaly na příslušnících šlechtických rodů nesmazatelné stopy. Užitečné plody však přinesl nashromážděný majetek, výchova i postupně formovaný vztah k zemi, k jejím obyvatelům i ke státu, začasté až v dalších generacích a ne od všech rodů.

Původně náleželo území Českokamenicka a Benešovska k děčínské kastelánii, od níž se kolem poloviny 13.století oddělilo, aby se na něm začalo formovat feudální dominium mocného šlechtického rozrodu Markvarticů. Jeho členové, spravující děčínský hradský okrsek, založili hrad Ostrý u Benešova nad Ploučnicí, který se po roce 1283 stal centrem právně již zajištěného a konsolidujícího se ostrovského panství. Darováním majetku králem Václavem II. Markvarticovi Janu I. z Michalovic, přešlo tehdy zboží definitivně z královské držby do držby feudálních šlechtických rodů. Jetřichovice, Všemily a Rynartice patřily k panství Českokamenickému. Vysoká Lípa pak k panství Bynovec. Českokamenické panství se jako samostatná správní a hospodářská jednotka vyvinulo až v 16. století.

  1. Páni z Michalovic
  2. Erb pánů z Michalovic.

    Erb Jana z Michalovic.

    Je jméno dvou starých šlechtických rodů - panského, jenž byl jednou z mnoha větví Markvarticů, a vladyckého, který pocházel od žateckých měšťanů. Všichni Markvarticové měli ve znaku lva. Páni z Michalovic měli stříbrného lva v červeném poli a stříbrnočerný štít. Jan I. z Michalovic - nejznámější člen tohoto rodu a jeho nástupci, začali z většiny neosídlené území postupně kolonizovat a hospodářsky využívat. Rušná kolonizační činnost Michaloviců, prováděná z Ostrého, znamenala vznik řady vesnic, ale i budování hradů jako opěrných bodů kolonizačního úsilí. Na okraji tohoto kolonizovaného území byl někdy ve 14. století založen severovýchodně nad dnešními Jetřichovicemi skalní hrad Falkenštejn, který vedle správní funkce plnil i úkoly strážní, nalézaje se nedaleko České stezky. Tato významná středověká komunikace (doložená v 1.polovině 13. století) vedla z Budyšína napříč pustým pohraničním hvozdem do Čech a procházela územím pozdějších vsí Vysoká Lípa, Jetřichovice a Všemily. Michalovici, exponovaný v politickém životě země, zejména v panské koalici proti králi Václavu IV., zastával v zemi silné postavení. K tomu bylo zapotřebí konsolidovaného majetku. Ten se však nepodařilo udržet a tak Michalovici jsou nuceni ustupovat tlaku hohenštejnských Berků z Dubé, kteří od nich do roku 1410 postupně získali celé Benešovsko a Českokamenicko.

  3. Berkové z Dubé
  4. Erb Berků z Dubé.

    Je jméno staré české panské rodiny, která pocházela z rozrodu Ronovců. Předkové se objevují již začátkem 13. století. Erb má ve zlatém štítu dvě černé ostrve čili sukovité větve. Toto erbovní znamení Ronoviců pochází od německého pojmenování ostrve - Ronn. Berkové z Dubé se od ostatních lišili jen klenotem, jímž byly na počátku 14.století samotné ostrve, o něco později nosili někteří příslušníci rodu na přílbě pannu, držící ostrve, ale už koncem 14.století se jako klenot ustálil pár složených zlatých orlích křídel, na něž byly položeny zkřížené ostrve. Za prapředka Berků je považován Častolov ze Žitavy, který měl čtyři syny, z nichž Chval je předkem pánů z Lipé. Rod požíval velkou vážnost mezi českou šlechtou. Hynek (1249-1306) se stal ke konci života pražským purkrabím a také další jeho příslušníci zaujímali během doby významné úřady. Po Bílé hoře někteří emigrují a jejich majetek je konfiskován. Berkové z Dubé vymírají v 18.století. Pouze potomci emigrantů žili dále ve Švédsku, později v Německu. Berkové byli linií rozvětveného rozrodu pánů z Dubé a Lipé, kteří drželi řadu panství ve Šluknovském výběžku, na českolipsku a v nynějším Sasku - Hohenstein - Wildenstein. V roce 1406 se Hynkovi Berkovi z Dubé dostalo českokamenické zboží. Když v roce 1417 zemřel, vytvořil Beneš, jeden z jeho synů z Vysoké Lípy a jejího nejbližšího okolí samostatný statek. Jeho centrum mohl být skalní hrad Šaunštejn (Šauštejn), vybudovaný na počátku 15. století poblíž odbočky z České stezky ke hřenské krčmě a k Labi. Když Berkové z Dubé roku 1431 zastavili Šaunštejn s Vysokou Lípou a okolím Janu Vartenberkovi, stal se Šaunštejn výpadním stanovištěm loupeživých výprav proti lužickému Šestiměstí. Vartenberkové a Berkové, tehdy dva nejmocnější rody v této části severních Čech, byli střídavě spojenci a nepřátelé a jejich boje s drobnou šlechtou, se sousedními saskými knížaty a s mocným svazem lužických měst (tzv. Šestiměstím) zvyšovaly po skončení husitských válek neklid v kraji a uvolňovaly cestu násilí. Protože Vartenberkové usilovali o připojení i jiných berkovských statků k Děčínu, vznikly spory o Tolštejn a jeho příslušenství. Když spor v letech 1456-1465 vrcholil, byly Všemily, Jetřichovice a Rynartice uváděny spolu s dalšími vesnicemi českokamenického panství jako příslušenství hradu Tolštejna.

  5. Vartenberkové
  6. Erb Vartenberků - verze s převozníkem na koruně je ve znaku od konce 14.století - na obrázku dnešní znak města Česká Kamenice.

    Erb Beneše z Vartemberka.

    Též z Vartenberka je jméno staré panské české rodiny, která pocházela z velkého rozrodu Markvarticů. V erbu měla zlatě a černě štípený štít, který byl obtočen zelenou saní (Na obrázku je erb děčínské linie Vartenberků, která se koncem 14.století odlišila od ostatních linií klenotem: loďkou s převozníkem či veslařem, v 15.století to byla dívka s veslem v rukou. Čeněk z Vartenberka dostal od císaře Zikmunda Lucenburského uherský dračí řád, jehož odznak - zelená saň - se pak obtáčel kolem štítu.). Markvart z Března založil po roce 1268 nedaleko Mimoně hrad Stráž neboli Vartenberk. Jeho syn Beneš zvaný Velký byl otcem čtyř synů, kteří založili mj. i rodovou větev děčínskou. Ta žila nejdéle, ale netěšila se nejlepší pověsti. Poslední Ota Jindřich (+1625), "hlava divoká a života rozmařilého" se zúčastnil stavovského povstání, ale byl omilostněn a zakoupil statek Markvartice, kde "dřel poddané nelítostně, až od nich byl zavražděn". Jeho bratr Jan Jiří ztratil po porážce na Bílé hoře všechny své statky, zemřel v Sasku po roce 1630 a tím rod z Vartenberků vymřel. Zikmund Vartenberk i jeho synové Jan, spravující Kamenici, hrad Ostrý a Tolštejn a Jindřich, pán Děčína, loupili v lužickém Šestiměstí až na ně města poslala svá vojska. Ta vypálila Kamenici, dobyla Tolštejn a izolovala Falkenštejn. Pro zadluženost museli Vartenberkové své panství - jeden z největších majetkových komplexů v severních Čechách - prodat. Stalo se roku 1511 a to Mikuláši Trčkovi z Lípy. Po krátkém období jeho držby přešel majetek roku 1515 na saské Salhauseny. Když si tito dělili roku 1522 majetek, dostalo se Českokamenicko benešovskému Bedřichu Salhausenovi. V roce 1535 však přešlo jako věno jeho dcery Anny do rukou Prokopa Vartenberka Novozámeckého, zatímco Vysoká Lípa zůstala součástí benešovského panství. Teprve tehdy se Kamenice stala samostatným panstvím, které zůstalo v držbě Vartenberků do roku 1614. Jeden z posledních držitelů Zikmund zemřel v roce 1608 a je pochován v Kamenici. Jeho bratr Jan pak, opět pro dluhy prodal Kamenici Radslavu st. Vchynskému ze Vchynic, příslušníku do té doby nevýznamného rytířského rodu.

  7. Kinští (Vchynští)
  8. Erb Kinských v podobě po obdržení titulu říšských knížat.

    Jsou staročeský vladycký rod pocházející snad z počátku 13.století, kdy se ještě nazývali Vchynští ze Vchynic a Tetova podle tvrze a vesnice u Lovosic. Psali se tak až do začátku třicetileté války. V erbu mají tři stříbrné vlčí zuby ve štítu červené barvy, na přílbě dvě orlí křídla, červené a stříbrné. V 15.a 16.století se však objevovaly např. zlaté zuby v poli černém, vybíhající někdy nikoli z levého okraje štítu, nýbrž zdola, anebo i zhora. V nejstarších dobách bývali klenotem buvolí rohy. Když Kinští dosáhli v 18.století titulu říšského knížete mohli si na štít postavit knížecí korunu. Jako jiné rody i Vchynští se rozdělili na několik větví. Výrazněji se prosadili až ve druhé polovině 16.století. Radslav nashromáždil svým politickým kariérismem a dravou hospodářskou politikou velký majetek, tvořený mimo České Kamenice také panstvími Tolštejn, Teplice, Benešov atd. Postavil se na stranu stavů a musel později emigrovat. Po Radslavově bezdětné smrti zdědil zdejší majetek v roce 1616 jeho synovec Vilém Vchynský ze Vchynic, který se mohl z emigrace vrátit, ale byl roku 1634 s Valdštejnem v Chebu zavražděn. Vilémův majetek byl zkonfiskován a rozdělen, českokamenické panství se však nakonec podařilo udržet v rodě Vchynských (Kinských) obrácených na katolickou víru a povýšených roku 1628 do hraběcího stavu. (Roku 1628 zde bylo potlačeno protestantství zavedené za Prokopa z Vartenberku a jeho ženy Anny ze Sahlhausenu. Protestanti měli na vybranou: přejít na katolickou víru nebo se vystěhovat. Hodně jich emigrovalo do Saska.) Rokem 1634 skončilo více než třistaleté období, v němž se majetkoprávní, správní i hospodářský vývoj Českokamenicka, Benešovska i Děčínska často prolínaly. Vlastníkem českokamenického panství se stal roku 1635 Vilémův synovec Jan Oktavián hrabě Kinský (1612-1676), praotec všech pozdějších Kinských. Po něm zdědil majetek syn Václav Norbert Oktavián (1642-1719), v letech 1706-1711 nejvyšší kancléř, který vydatně podporoval rozvoj řemesel a obchodu v Čechách - na českokamenickém panství konkrétně sklářství, plátenictví a dřevozpracující výrobu - a stal se vlastním zakladatelem hospodářské moci rodu. Protože zemědělská výroba nebyla na zdejším panství rentabilní (dvorové hospodaření), Kinský ji omezil, dvory rozparceloval a na jejich pozemcích založil dominikální vesnice (např. Rynartice). Za jeho potomků - po roce 1848 - byla zrušena feudální práva a majetek šlechty byl zkrácen. Ve 30.letech 19.století se Kinští začali starat o zpřístupnění přírodních krás na panství a o jejich propagaci. Rudolf Kinský nechal od roku 1832 zvelebovat cesty a ochranné příbytky, stavět stezky, lávky a mosty, čímž začal systematicky zpřístupňovat Jetřichovicko. V roce 1852 nechala Vilémína Kinská zpřístupnit hrad Falkenštejn. Na Mariánskou skálu, Vilemíninu stěnu a Rudolfův kámen (skalní útvary byly pojmenovány po členech rodu Kinských) byly zřízeny schody a na jejich vrcholech stavbičky - altán,strážní objekt. Po roce 1918 pozbyly platnosti šlechtické tituly a byla provedena první pozemková reforma. Až do roku 1945 zde Kinští drží velkostatek.

  9. Clary-Aldringen

Je jméno rakousko-českého rodu, který k nám přišel v období třicetileté války. Aldringenové čtvrtili dvě černá vlčí železa, prostrčená korunkou ve zlatém poli se třemi zlatými hvězdami v modrém poli. Claryové měli čtvrcený štít, tři modré šindele ve zlatém poli a stříbrnou, šikmo položenou věž v modrém poli. Při spojení erbů (1666) tvořila pole Aldringenů horní polovinu štítu, pole Claryů polovinu dolní, mezi ně byl položen červený pruh a zlatý srdeční štítek s říšským orlem, na jehož hrudi byl rakouský štítek s písmenem F. Klenoty byly tři: ruka držící vlčí železa s korunkou (Aldringenové), ruka držící zlatý praporek s modrými šindely a modry praporek se třemi hvězdami (Claryové) a černý říšský orel. František Clary přibyl do Čech s císařským vojskem. Na Žatecku si zakoupil po Bílé hoře konfiskované statky. Mladší syn Jeroným se oženil s dcerou polního maršálka Jana z Aldringen, obdržel panství Teplice a přijal erb a titul hrabat z Aldringen. Po konfiskaci majetku Viléma Vchynského se roku 1634 dostalo benešovské panství, tedy i Vysoká Lípa, generálu Janu z Aldringenu, v jehož rodě (od roku 1644 Clary-Aldringenové) majetek již zůstal. Trvalo ještě půl století, než se vesnice benešovského panství mohly začlenit do pevného územního a správně stabilizovaného celku, jímž se stalo na počátku 18. století clary-aldringenovské panství Bynovec. Jako velkostatek Bynovec zůstal tento majetek v jejich rukou do roku 1945.

 

Poslední šlechtické rody, které působily v našem regionu - Kinští a Clary-Aldringenové - se neztotožnily s ČSR vzniklou v roce 1918. V druhé půli třicátých let dokonce podporovali henleinovské hnutí a jeho snahy o připojení pohraničí - Sudet k Německé říši. Chlumecká (česká) větev Kinských se naopak neodnárodnila a získala proto v restitucích svůj majetek nazpět. Dlužno dodat, že žijí občanským životem a se svými zaměstnanci se pečlivě starají o lesy, půdu a rybníky na svém hospodářství.

  

Historie ve světle výstavby skalních hradů na území Českého Švýcarska

1. Z nejstarších dob

Je výhodné, chceme-li řádně porozumět nesnadné problematice tesaných hrádků Českosaského Švýcarska, uvědomit si alespoň velice stručně vývoj tohoto koutu a jeho okolí v době od začátku našeho letopočtu, t.j. od doby prvních historických zpráv.

Staneme-li na vrchu Spravedlnost, vypínajícím se těsně nad Doubicí, pochopíme snadno, proč se ve zhořeleckých účtech hovoří často o cestě přes pohoří: vrchy jižně od Chřibské působí dojmem souvislého pásma a Růžový vrch na západě uzavírá jako strážce stolové vrchy Děčínska. Toto území bylo opravdu styčným bodem mezi Čechami a Lužicí.

Odedávna se vývoj obou zemí ubíral podobnými cestami. Po éře keltské, jez zanechala na sebe památku v latinském názvu Čech (Bohemia) a ve jménech hlavních řek, především blízké Jizery, hostily naše kraje na počátku nové éry několik kmenů germánských. Ačkoliv historie o tom mlčí, možno se slušnou jistotou předpokládat, že jejich jádro opustilo území Lužice i Čech a že tu zůstala jen slabá vrstva keltskogermánských usedlíků. Mezi ně se vsunují nové houfy obyvatelstva slovanského původu.

Naši předkové nepřišli tedy do liduprázdné země, jak rádi líčí staří kronikáři a pověsti. Poměr nových obyvatel k pozůstalým nebyl stejný. Většinou podle svědectví nálezů žily obě strany v mírové koexistenci a země byla z velké části slavizována. Uvádí-li francký Fredegar a jeho současník Prokopius Caesarejský, že Slované přišli do Čech kolem poloviny 6.století, není třeba to brát doslova. Slované přicházeli již dříve nárazově a v etapách. V udanou dobu byli už převládajícím prvkem v zemi. Do Lužice přišli Slované o něco dříve.

Krásná, leč jen romantická je představa praotce Čecha jako vůdce nového lidu. Lidé, kteří vytvořili později kmeny, patřili k nejrůznějším slovanským skupinám, i když rozdíly mezi nimi nemohly být velké. Na tomto území se uplatňovala skupina srbská, jež mocně překračovala dnešní hranice Čech, někteří dokonce tvrdí, že Polomené hory (jižně od České Lípy ke Kokořínu, hlavně tzv. Kummerské pohoří poblíže Máchova jezera) byly osídleny srbským obyvatelstvem, ba počítají i mělnické Pšovany k Srbům. To je věc velmi odvážná a neprokazatelná v takovém časovém odstupu. Uvěřitelnější se zdá, že se tu Srbové stýkali s příbuzným kmenem Lemuzů - navzdory tomu, že někteří historikové jim tu sídla upírají, a to proti znění zakládací listiny pražského biskupství (je totiž dochována jen v pozdějším opise), která při vyjmenovávání oblastí podle kmenů uvádí Lemuze až za Litoměřici. Až V.V.Tomek začal podezírat pisatele tohoto dokladu z nepořádku a dodnes chtějí někteří badatelé tento malý kmen v pravém slova smyslu vtěsnat do značně zalidněného prostoru západně od Labe. Většina uvážlivých historiků je hledá na východ od Labe, až už blíže k Mimoni, či dále od ní.

A je zcela jisté, že oba české severní výběžky byly původně součástí Lužice, respektive tzv. Záhvozdí, zatímco české Žitavsko se mezi ně vkliňovalo. Bylo odedávna pod správou diecése pražské, tedy součástí Čech. Ještě lužický kronikář J.Guben (zvaný podle rodiště Gubinu na rozhraní Lužice a Slezska) jmenuje mezi českými městy, která husité nedobyli, na prvním místě Žitavu. Naproti tomu Záhvozdí, jehož podstatnou částí byl výběžek Frýdlantský a území severně od něho, patřilo k diecézi míšeňské, právě tak jako vikariát v Hanšpachu (dnešní Lipová).

Do jaké míry byly zbytky původního obyvatelstva slavizovány, bylo mezi historiky sporné. Jde o jednu z nejtěžších historických otázek, jež byla vždy řešena z nacionalistického hlediska. Všechny důkazy jsou nepřímé a jde nakonec o věc víry. Podle Palackého nebylo prý v 9.-11.století v českých zemích Němce leč hosta. Bretholz, který českou zemi upřímně miloval, považuje Němce za trvalé usedlé, protože není zpráv o odchodu Markomanů a Kvádů. Právě pro nedostatek zpráv, který sám není důkazem, nelze tu otázku ani nejpečlivějším bádáním jazykozpytným a archeologickým rozřešit s nezvratnou jistotou.

Od konce 11.století začíná pak působit kolonizace, jíž se dosídlují mnohé řídce zalidněné krajiny, tedy i úseky poblíž naší neurbární končiny. Mluvívá se o kolonizaci vnitřní (slovanské) a vnější (německé). Také tento hmatatelný fakt byl pro nedostatek přímých zpráv rozličně vykládán a možno říci, že podle logických úvah má každý směr - s výjimkou obou německých extrémností (Bretholz: Němci sem nešli jako kolonisté, neboť žádná zpráva to nezaznamenala, A.Bachmann: Němci přicházeli především jako "kulturtrégři") - má v sobě kousek pravdy. Není naším úkolem se touto otázkou podrobně zabývat, tím méně do ní polemicky zasahovat, můžeme však s uspokojením konstatovat, že nejnovější badatelé dospěli nakonec jen k málo odlišným závěrům od těch, proti kterým brojili, tedy od významného díla Šimákova.

Je však krajně nutné, abychom upozornili na dvě zásadní okolnosti: 1. Proti faktu, že německá kolonizace v Čechách byla neorganizovaná, ač leckde vydatně překrývá domácí kolonizaci českou (ta se na severu ukázala občas slabou), nalézáme severně od Čech záměrnou regermanizaci. 2. Vedle německého patriciátu se v mocných lužických městech udržela jen slabá vrstva slovanské chudiny. To je totiž rozhodující pro další vývoj.

Připočteme k tomu i zápolení panovnických rodů. Český stát se výrazně formoval za tří Boleslavů (10.století), posledních Přemyslovců (koncem 13.století) a prvních Lucemburků (1.polovina 14.století): podobně se na severu tvoří marka míšeňská (biskupství, pak od roku 1089 léno rodu Vettinů), z níž roku 1123 založil stát Konrád Vettinský. Od 15.století se Vettinové jako kurfiřti stávají nebezpečím pro naše země.

Třikrát se pokoušejí Čechové připoutat k sobě příbuzné srbské kmeny. V roce 984 se stává Boleslav II. dokonce přechodně pánem Míšně. Je však vypuzen a markrabě Eckhard dobývá nejen území Daleminců (kolem Lipska), ale koncem 10.století i Milčanska (střed Budyšín). Nakrátko tu vládne polský kníže Boleslav Chrabrý, když však byli Poláci vyhnáni z Prahy roku 1002, postupují česká a německá vojska za Jaromíra a Oldřicha velmi obtížnými cestami (tedy asi naším územím) do Milčanska, jež je připojeno k Čechám. Později bylo znovu uděleno Vratislavu II., ale ten je dává v 2.polovině 11.století věnem zeti Viprechtovi Grojčanskému, jenž tu začíná s germanizací. Václav I. posílil český vliv na severu podporou známého kláštera Údolí Panny Marie a připojil jej v době hraničních sporů (1223-1241) k Žitavsku. Spory tu zakončuje listina, vydaná roku 1241 na českém Königsteině, jež popisuje hranice Míšně, Čech, Záhvozdí a Milčanska, pozdější Horní Lužice. Je důležitá pro poznání obydlených i neobydlených končin - hranice šla většinou po řekách, potocích a kopcích, proto jmen osad a měst je poskrovnu.

Od Krušnohoří hranice sledovala řeku Kotlavu (Gottleuba) k Labi, pak se vracela na nejdolnější Křínici od níž však odbočila prudce na severozápad, takže Honštejn a část dnešního Šluknovského výběžku patřily k Čechám, vybočovala směrem na sever od Žitavy a odtud zamířila k výběžku Frýdlantskému (Záhvozdí). Milčansko přešlo brzy na to na dlouhý čas k Braniborsku.

2. Pronikání na sever

Přemysl Otakar II., panovník energický, ctižádostivý i nadaný, začal záhy po nástupu na český trůn v roce 1253 prosazovat vlastní státnický program, kromě mocenské expanze patřily k němu i změny domácích poměrů. S tím souvisela jak soustavná podpora německé kolonizace, tak i zásahy do organizace státu a do majetkových poměrů šlechty.

Takový zásah provedl král i na severním pomezí Čech. Roku 1253 byly odstoupeny Braniborsku Budyšínsko a Zhořelecko (věno Boženy, dcery Václava I.) a bylo třeba zajistit nyní otevřenou severní hranici země. Jak se zdá, chtěl král v Žitavsku (tam patřilo i okolí Rumburka a Krásné Lípy), Frýdlantsku a přilehlém kraji zřídit po důkladné kolonizaci soustavu drobných branných manství, vyňatou z běžné zemské správy, asi jako tomu bylo na Loketsku či v okolí královského hradu Bezdězu.

Tento úmysl nebyl proveden zcela, uskutečnilo se z něho přebudování Žitavy na významné město při dosavadním hradě (jeho okolí patřilo tehdy ještě přímo k Čechám) a např. na Frýdlantsku již asi vznikla skutečně i soustava drobných vesnických lén. V každém případě však zabral už král pro své plány největší část Žitavska (snad jen mimo hrady Ojvín a Krásný Buk) a dědiční kasteláni žitavští, Ronovci erbu ostrve, se v roce 1263 naposledy podpisují podle žitavského hradu. Museli vzít zavděk náhradou , k níž se nepochybně v blízkosti nejlépe hodila krajina západně odsud, kolonizací málo dotčená: pozdější Honštejnsko až k říčce Polici (Polenz v SRN) a Šluknovsko. Po stu letech objevují se aspoň obě tato území současně v rukou Berků z Dubé, potomků žitavských pánů. Jim nutno tedy především připsat kolonizaci západní poloviny šluknovského výběžku a prvý zájem na opevněných stavbách v něm (jižní hranici panství tvořila ze značné části říčka Křínice a na jeho půdě tedy vznikly hrádky Vlčí a Brtnický).

Podobně tomu bylo mezi Děčínem a Chřibskou. Markvartici, kasteláni děčínští a předkové všech rodů s erbem lvice, postavili ještě okolo poloviny 13.století hrad Ostrý (Šarfenštejn, u Benešova nad Ploučnicí), ale i oni musili odstoupit Děčínsko i s Ostrým králi. Ten intenzivní kolonizací doplnil dosavadní osídlení zčásti snad ještě srbské i dřívější kolonizací Markvarticů (jejich jména nesou Benešov a Markvartice). Tato činnost pokračovala i za Jana z Michalovic, potomka někdejších držitelů (po něm snad i jména Jonsbach, Jonsdorf), kterému kraj patřící k Ostrému v roce 1283 vrátil král Václav II. Přitom nešlo jen o akt spravedlnosti, ale spíše o snahu mladého krále - vlastně jeho rádců - udržet pro sebe vlivného a statečného pána, věrného už Přemyslu Otakarovi II. Navíc měl Jan, současně držitel jihočeského Velešína, být nápomocen proti ctižádostivým snahám Záviše z Falkenštejna a Vítkovců. Závišova strana se však zanedlouho ve vnitřní politice prosadila a několik let podstatně ovlivňovala královo počínání.

Proto se asi pan Jan zprvu veřejně neexponoval a věnoval se spíše zajištění a hospodářskému upevnění svých držav. K nim patřilo i území od Vysoké Lípy po Chřibskou a na severu ke Křínici, tedy místa, kde vznikly hrady Šaunštejn, Falkenštejn, Chřibský a Kyjovský. V roce 1287 disponoval Jan dokonce i vesnicí Schlegel v Žitavsku blízko Varnsdorfu, což svědčí o značném rozšíření jeho moci. Janovi (zemřel asi roku 1306) či nejpozději jeho synu Benešovi (v listinách jmenován asi do roku 1322) třeba také připisovat podíl na kolonizaci postupující porůznu po Labi do Míšeňska (zejména když největší část této země držel v letech 1289-1304 král Václav II.). Z výsledků této činnosti zbyly potomkům michalovického rodu ještě v roce 1361 hrady Alt-Rathen a Neu-Rathen severně od Kongigsteinu.

Michalovici vytvořili tedy už na konci 13. a na počátku 14.století ze svého severočeského panství konsolidovaný blok, spolehlivě uzavírající cestu do země a schopný nejen prosperity, ale i expanze (tu zadržela zřejmě ztráta Míšně po smrti Václava II.). Navíc osvědčili se často i ve službách králových (Tak např. pan Jan se také proslavil kolem roku 1295 sérií turnajů při své cestě do Paříže, opěvované německým básníkem Jindřichem z Freiberka. Zdá se, že přitom pan Jan kromě dobré propagační práce také připravil králi styky s francouzským dvorem.).

Janu Lucemburskému dopomáhal v roce 1310 na trůn i Jindřich z Lipé, potomek žitavských Ronovců, a obdržel odměnou Žitavsko zpět, v roce 1319 je však směnil - včetně Ojvína a Krásného Buku - s králem za statky na Moravě. Král Jan totiž tehdy Žitavsko naléhavě potřeboval k vykoupení nároků slezského knížete Jindřicha Javorského na Budyšínsko ve sporu o braniborské dědictví. Jindřich Javorský obdržel pak z onoho dědictví k Žitavsku i Zhořelecko. Zdá se však, že území patřící ke Krásnému Buku král už předtím přenechal pánům z Vartenberka. Za nich převzal úlohu starého hradu nový Tolštejn. Z něho Vartenberkové ovládali potom kraj kolem Krásné Lípy a Rumburka po většinu 14.století, hradu Krásného Buku však už dlouho neužili. Jindřich Javorský vydal sice roku 1337 postupně králi své državy v Horní Lužici, ale snažil se i potom své nároky zachovat, ještě v roce 1337 dobyla lužická města pod jeho velením Tolštejn a 15.října 1339 i Krásný Buk. Vítanou záminkou k tomu dala loupeživost Vartenberků a jejich hejtmanů. Hrad Krásný Buk tehdy asi zanikl - je to poslední zpráva o něm (hrad stával na pahorku - dnes porostlým bukovým lesem - nad pravým břehem Křínice, hned za stejnojmennou osadou, která vznikla z jeho podhradí, přístup vedl z plošiny na severu dvojím či trojím valem ke hlubokému kruhovému příkopu a přes něj - jistě po zvedacím mostě - na pahorek nesoucí vnitřní hrad: dřevěný palác a okrouhlou, rovněž dřevěnou věž, jejíž zděný spodek je dosud zachován).

Na zdejších složitých záležitostech krále Jana byli pravidelně účastni jak Beneš z Michalovic, tak později jeho syn Jan řečený Správný, který se zde zřejmě angažoval také nyní, jeho manové 9.listopadu roku 1343 na oplátku dobyli na Lužičanech hrad Ojvín. Je pravděpodobné, že při podobných příležitostech Michalovicům dobře posloužily Šaunštejn, Falkenštejn, ale zejména Chřibský i Kyjovský hrad, jež byly doslova výpadními branami do Lužice. Všechny zajišťovaly také kontrolu důležitých cest od Labe k Žitavě či k Budyšínu a neztratily tedy význam ani teď, kdy už pány z Michalovic nečekaly nové zisky v saském předpolí.

Tam zamířily zatím plány císaře Karla IV. Jak vážně byly prosazovány, ukazují jeho postupné pozdější zisky severně od Čech: Braniborsko, Dolní Lužice, slezská knížectví, množství drobných držav v Míšni a v ostatním Sasku. Karel pracoval soustavně: již v roce 1343 k ochraně cest do Lužice osadil svou posádkou hrad Milštejn nad Cvikovem, na nejdůležitější cestě do Žitavy dal postavit roku 1357 hrad Karlsfried. K jeho taktice patřila i podpora svazu lužických měst - tzv. Šestiměstí.

Proto platil Karlův zájem i pánům z Michalovic, po smrti Jana Správného (1354) osvědčil tento zájem sirotku Petrovi. Snad i kvůli němu zajel v roce 1357 do severních Čech a dopomohl mu hlavně v morovém roce 1361 povolením dědické smlouvy k majetku jihočeské větve michalovického rodu. Nebylo to bez výhod ani pro císaře. Petr vykoupil tehdy Karlův souhlas tím, že své dosud neomezené vlastnictví k oběma hradům v Rathenu a současně i k městu Úštěku proměnil na léno přijaté od české koruny. To byl vztah závislejší a současně (pokud jde o Rathen) lépe vyjadřoval navenek svrchovanost Karlovu v daném území (Snaha po zdůraznění české suverenity nad državami v saském předpolí vedla Karla k tomu, že v zákoníku Majestas Carolina (1348-1355) - třebas opět odvolán - svým nástupcům pod klatbou zakázal zcizit či zastavit Königstein a Perno, což platilo jinak jen o předních hradech a městech - také o Žitavě). Petr zůstal pak jeho oblíbencem a v jeho službách zemřel, málo více než dvacetiletý, v létě 1368 při druhé Karlově císařské jízdě do Říma. Z jeho dětí, jimž byl do roku 1378 poručníkem Karlův mistr královské komory a finanční expert, Lužičan Těma z Koldic, známe jen Jana. Těma rozmnožil ještě o něco svěřencovy statky, ale pozdější samostatné počínání Janovo bylo již vzdáleno tradici jeho otců i intencím právě zemřelého císaře.

Lépe se dařilo zatím dále na severu Ronovcům. I když je těžké rekonstruovat, co se dělo na Šluknovsku a Honštejnsku po zásazích Přemysla Otakara II., je jisto, že panství bylo usilovně kolonizováno a upevňováno. Tento proces proběhl za několika generací, počínaje Hynkem (Jindřichem, Hajmanem), posledním držitelem Žitavy. Řady jeho nástupců není snadno rozlišit - měli v oblibě jméno Hynek (zhruba od počátku 14.století s příjmením Berka z Dubé) a i týž zemský úřad nejvyššího purkrabí po sobě postupně přebírali.

Mezi prvními výsledky jejich díla znají dějiny zejména Šluknov, podle nějž označují zápisy z roku 1281 původ budyšínského měšťana Rüdigera, osada tedy tehdy již nějakou dobu stála. Pro založení či aspoň zvelebení městečka a pozdějšího města Ronovci svědčí i znak, který od nich Šluknov převzal. Týž znak Berků z Dubé nese na druhé straně hranic staré hornické město Neustadt, právě v souvislosti s ním je v listinách z roku 1333 prvně jmenován hrad Honštejn jako centrum tamního panství (také nejstarší známá pečeť rumburská - ovšem až asi z konce 14.století - vykazuje zkřížené ostrve).

Jak se zdá, drželi Berkové Honštejnsko a Šluknovsko až do poloviny 14.století jako vlastnictví neomezované lenním vztahem ke králi. Kolonizace byla tam už dokončena a tak jsou kromě Šluknova a starých, ještě srbských Rožan v roce 1346 doloženy v církevních matrikách jako farní osady také mimo jiné Království, Císařský, Jiříkov, Lipová, Velký Šenov, Lobendava, zejména pak Mikulášovice a k Lipové přifařené Brtníky, jež leží nejblíže hrádkům Vlčímu a Brtnickému. Území s Rumburkem a Krásnou Lípou drželi tehdy ještě Vartenberkové jako příslušenství Tolštejna.

Tehdy se začal i zde projevovat císařův zájem o severní pohraničí a kraje za ním. Berkové osvědčili v pustině svou podnikavost a houževnatost a jejich pevný Honštejn byl hodně předsunut do Míšeňska, kam také upíral Karel IV. své naděje na rozšíření lucemburské říše (tím byl asi císař také veden, když se v roce 1376 postaral o jmenování českého pána Jana z Jenštejna - pozdějšího arcibiskupa pražského - biskupem míšeňským, což nebyl pouze duchovní hodnostář, ale významný feudál, který se energicky prosazoval vedle markrabat míšeňských). Bylo třeba poskytnout pánům záštitu proti zpětnému tlaku z Míšně, utvrdit suverenitu české koruny nad jejich půdou (v severovýchodním sousedství byly již od 7.dubna 1348 nově a pevně uspořádány svazky Zhořelecka a Budyšínska s českou korunou) a současně je těsněji zavázat vůči sobě. Tou dobou vrcholil přechod ze staré formy dědičného a neomezeného pozemkového vlastnictví na složitou soustavu lenních vztahů, a právě forma udělení léna se pro císařovy úmysly nejlépe hodila. Když proto udělil 16.srpna 1353 Hynku Berkovi lénem Honštejn se vším, co k němu patřilo, šlo zřejmě jen o takovou proměnu dosavadního faktického stavu, jaká odpovídala politické nutnosti i současnému stadiu vývoje feudální společnosti. Akt měl působit i navenek. Byla k němu dokonce zvolena doba, kdy se u císařského dvora zdržoval kurfiřt a říšský arcimaršálek, saský vévoda Rudolf, jeden ze svědků uvedených v listině.

První lenní držitel honštejnsko-šluknovského panství zemřel v roce 1361, za jeho děti převzal léno strýc - poručník a po nějakém čase ujal se statků na dobu téměř padesáti let další Hynek Berka. Kromě rostoucího majetku ve vnitrozemí prosazoval se záhy i vůči Vartenberkům, v roce 1370 držel již Rumburk, zhruba od konce 14.století i Tolštejn, Krásnou Lípu, Varnsdorf a snad i některé vsi východně odtud za dnešní hranicí.

Se vzrůstajícím významem měst, jejich řemesel i obchodu, nabývala stále větší důležitosti i síť obchodních cest a jejich bezpečnost. Tomu odpovídala řada opatření Karla IV., a podobná prováděl nepochybně na svém území i pan Hynek. Jeho državou vedla řada důležitých cest: ve směru západovýchodním zejména "solná stezka" ze Saska a Míšně přes Neustadt na Šluknov, Rumburk a do Lužice, Žitavska či do českého vnitrozemí, a dále stará "česká solná stezka" z Míšně přes Honštejn a Sebnitz na Mikulášovice, Šluknov a Rumburk opět se spojením do všech stran, zejména také z Mikulášovic k Tolštejnu přes Brtníky. Ve směru severojižním je důležitá zejména tzv. Česká cesta, probíhající z Mikulášovic přes Hinter-Hermsdorf (SRN) opět na českou půdu pánů z Michalovic u Zadních Jetřichovic na Křínici. Pak umožňovala spojení buď pod Šaunštejnem k labským překladištím zboží (Děčín či snad již Hřensko), anebo pod ochranou Falkenštejna na Českokamenicko a buď do vnitrozemí, či tzv. lužickou stezkou ke Chřibské, Tolštejnu a Žitavě.

Staré cesty z Děčína přes Chřibskou - buď k Tolštejnu s připojením na stezku Budyšín-Praha, nebo přes dnešní Doubici do západního okolí Krásné Lípy, Brtníků a k sasko-lužickým magistrálám - ovlivnily asi již dříve volbu polohy pro hrady Chřibský a Kyjovský. Podobně tomu bylo jistě i při stavbě Vlčího a Brtnického hrádku, když se cesty pro zkrácení trasy nebezpečně přiblížily nepřehlednému pískovcovému terénu, či jej dokonce od Brtníků ke Kyjovu přetínaly.

Také skalní krajinu v dnešním cípu SRN mezi Bad Schandau a Hinter-Hermsdorftem oživovalo mnoho komunikací, měly spojit Šluknovsko s překladišti zboží na Labi. A právě zde se objevuje v pískovcových skalách řada hradů, dobře srovnatelných s našimi šesti skalními hrady, doplňovaly se k společnému účelu. Jsou to Nový a Starý Wildenstein, Reischenstein, Falkenstein, Frienstein, Winterstein, Rabenstein, Arnstein a na vyvřelých vrších, jež prorazily křídovou tabuli, ještě Heienberg a Rabenberg. Soustava satelitních hrádků pak pokračuje k Honštejnu: Schönberg, Schwarzberg, Mühlberg, Frindsberg, Wartenberg, na západ od Honštejna patřil k němu přechodně i Hockstein, opět na pískovci.

Jména většiny těchto hradů uvádějí listiny až v 15.století. Výjimku tvoří už v roce 1372 Schwarzenberg při obranném paktu Karla IV. a Václava IV. s míšeňskými markrabaty, k paktu byli přibráni i Berkové a přitom opět demonstrováno, že jejich Honštejn i Schwarzenberg patří k české koruně. Winterstein pak se uvádí prvně v roce 1379 jako hrad královský, byl zřejmě pozůstatkem někdejších přímých práv králových v kraji.

Nebylo ovšem důvodu, aby se vznik všech ostatních hradů na berkovském území příliš opozdil. Utvoření celé pevnostní soustavy od Honštejna po Vlčí Horu spadá podle všeho naopak nejpozději do doby posledně uvedeného pana Hynka, ne-li do doby dřívější. Celý záměr - ve výsledku velkorysý - nelze ovšem chápat jako jednorázovou akci, stavby vznikaly jistě postupně, někdy možná po sobě svou funkci navzájem přebíraly - v případě změny směru cest či nějaké pohromy apod.

Berkové nebyli ovšem ani nezištnými strážci hranic, ani romantickými rytíři. Branná soustava, jež se dobře hodila i k záměrům císaře Karla, sloužila především hospodářské prosperitě a bezpečnosti kraje a tedy i jeho majitele. Pan Hynek hospodařil nepochybně prozíravě a neměl marně před očima vzor Karlův. Tak např. Rumburk pod ním v roce 1390 svým solným trhem nepříjemně konkuroval lužickým městům a i pozdější listinné zpráv ukazují na Hynkovo působení alespoň nepřímo: Mezi povinnostmi poddaných na Honštejnsku bylo i poskytování potahů k dopravě zboží od Labe, kde bylo vyloženo z lodí, usedlíci z Postelwitz byli dokonce povinni i k plavecké službě s čluny na Labi. A je-li z doby krátce po smrti Hynka poprvé doložena sklářská huť v doubickém hvozdu, přičteme její zřízení právem spíš jemu, než některému z jeho slabých a marnotratných synů. Také zlaté doly v Neustadtu asi ještě pracovaly, alespoň na počátku jeho éry, a přítomnost horníků v kraji i v nedaleké Míšni mohla podnítit hledání dalších nalezišť, ne-li i těžbu, která je v pozdějších dobách doložena v řadě míst.

Své záměry neuskutečňoval pan Hynek pouze sám, na hradech a vesnických tvrzích a dvorech měl hejtmany, fojty a jiné úředníky z rodin drobných leníků. Jejich jména se od počátku 15.století, od kdy je více zpráv, stále opakují a tak víme, že jistě i dříve panu Hynkovi sloužili Kieslingové, Luttitzi, Maxenové a Knoblochové, občas i někdo z Kyawů. Mezi nimi bylo by asi třeba hledat ty, kdo veleli kdysi i na Vlčím či Brtnickém hrádku.

Svou moc a váhu hospodářskou nezískal asi pan Hynek vždycky příliš ohleduplně (v roce 1391 se soudil i se švagrovou Eliškou o část jejího věna), ale pomohla mu přesto i k významné pozici politické, zejména za slabé a nepokojné vlády Václava IV. Od roku 1393 byl mezi předními členy panské jednoty, sjednané proti králi. Roku 1397 se stal na deset let zemským fojtem v Dolní Lužici (tehdy asi také začalo sporem o hrad Ronov u Žitavy nepřátelství Berků s lužickým Šestiměstím). Jen s nepatrným přerušením byl pan Hynek přes dvacet let (1396-1417) nejvyšším zemským sudím a po určitém sblížení s králem v roce 1405 též královým poprávcem (=vysokým úředníkem se soudní a policejní pravomocí) pro litoměřický kraj (to vše vyžadovalo častý pobyt v rodovém domě v Praze, v místech dnešní Městské knihovny na Starém Městě, některé listiny nasvědčují, že jej pan Hynek v letech 1406-1408 obnovil či přestavěl).

Tou dobou dosahovalo už úsilí pana Hynka, založené ještě na tradicích a metodách doby Karlovy, téměř úplně svých výsledků: dosáhlo jich zcela získáním blízkých statků michalovického rodu v letech 1405-1408. K tomu přispěl nepochybně i sám pan Jan z Michalovic, již zmíněný syn Petrův. Správy svého majetku se ujal sotva šestnáctiletý. Za dva roky (1380) se oženil s Magdalenou, dcerou svého někdejšího poručníka a pomocníka císařova Těmy z Koldic, a podle rad jeho i jiných zkušených přátel (k těm patřil hlavně Kunát Kaplíř ze Sulevic, hejtman na Ostrém z let 1373-1380, jemuž podléhali bezpochyby i velitelé menších hradů, a Jeniš z Vodic, Kaplířův nástupce) asi také zprvu hospodařil.

Vlivu Janových rádců lze přičíst i privilegium z roku 1380 pro českokamenické měšťany k založení městské soudní knihy, spojené s rozšířením jejich práv. Takové dobrodiní se ovšem vyplatilo i pánovi zvýšením dávek, jež město odvádělo. Dohled na správu města náležel dědičnému fojtovi, městská kniha zná jako prvého Mikeše Hockackera, který se hned v roce 1381 sám zodpovídal ze zabití. Putoval prý za pokáním do Říma a pouť do Cách zůstal ještě dlužen. Do Říma se chystal znovu v roce 1389, takže měl asi opět něco na svědomí. Na důvěře jeho pána mu to asi neubralo, protože se stal po Jenišovi z Vodic hejtmanem, a to v letech 1386-1398 na Ostrém, v letech 1395 až 1396 a 1401 na Falkenštejně. Před koncem svého života (asi 1401 až 1402) ještě Mikeš zaopatřil syny: Mates se stal na panství hejtmanem, druzí dva se střídali jako městští fojti.

Jan z Michalovic asi na takové hospodaření spíše doplácel a poddaní jistě také. Ale panu Janovi bylo těžko pomoci. Neopíral se o své staré přátele, lidi formované ještě působením císaře Karla (Kaplíře čekaly od roku 1382 vysoké zemské úřady, Těma z Koldic zemřel v roce 1383 a o Jenišovi není na panství po roce 1382 zpráv), a sám hospodařil nevalně. Již v roce 1387 prodal Velešín v marné snaze vyplatit z dluhů Úštěk. Bez prospěchu a pouze nakrátko se domohl fojtství v Budyšíně a purkrabství v Domažlicích. Od roku 1393 pak hledá štěstí v řadách panské jednoty, aby těžil z odboje proti králi Václavu IV. V roce 1397 byl na Karlštejně mezi vrahy rádců králových a přispěl k obojímu královu zajetí v letech 1394 i 1402.

Stále horší tíseň dohnala pana Jana, který nepřestal nikdy být odkázán především na chudnoucí výnosy naturálního hospodářství, aby pokračoval v prodeji statků. Prozíravější soused, honštejnský Hynek Berka, který dovedl lépe využít rozvoje obchodu a řemesel i počátků peněžního hospodářství svých měst, čekal už jistě na příležitost a kupoval (nebo snad jen přebíral na úhradu dluhů). Prvá byla na řadě Kamenice spolu s hradem Fredevaldem a s Chřibskou, tedy kraj, kde stály Šaunštejn, Falkenštejn a Chřibský i Kyjovský hrad. V kamenické knize se totiž 17.února 1406 objevuje nový, už berkovský hejtman na Fredevaldě Zikmund ze Slibovic a hned zlikvidují hockackerovskou hegemonii ve městě: Mikšův syn Hanes toho dne naposledy vystupuje jako fojt. Současně nacházíme mezi radními prvně jednoho z Knoblochů, kteří byli Hynkovými lidmi. Že byla převzata i Chřibská s okolím, ukazuje např. výkon tamního podacího práva panem Hynkem 26.dubna 1406.

Hrad Ostrý s Benešovem snažil se asi Jan z Michalovic přece jen udržet, ještě 3.června 1406 totiž jeho matka a manželka jednají jeho jménem o jakýchsi dávkách pro kostel v Benešově. I zde se stal však Hynek Berka brzy pánem, protože na Ostrém už 17.března 1409 také poroučí hejtman Zikmund a v Benešově 20.dubna téhož roku potvrzuje pan Hynek tamnímu kostelu jakýsi dar ještě Janův. Šest hradů v pohraničních skalách dostalo se tedy nyní do jediných rukou v komplexu zahrnujícím s výjimkou blízkého okolí Děčína celé dnešní Českosaské Švýcarsko na východ od Labe a šluknovský výběžek. Moc honštejnské větve Berků z Dubé vyvrcholila.

3. Ústup ze slávy

Nepokojná doba krále Václava IV., vnitropoliticky poznamenaná na jedné straně panským odbojem a na druhé přípravou a vznikem husitského hnutí, byla v každém případě obdobím postupného úpadku královské moci. Tak se projevila i na nejsevernějším pomezí Čech. Míšeňští markrabí (později se stali už vévody saskými a kurfiřty), kteří několikrát sotva udrželi své postavení proti expanzi z Čech, mohli proto krátce před rokem 1400 přejít do politické a pak i vojenské ofenzívy proti vazalům českého krále (např. pánům z Donína na levém břehu Labe) i přímo proti korunním statkům (Jako spojenci české panské jednoty a Ruprechta Falckého, Václavova soupeře v boji o císařskou korunu, vtrhli dokonce v roce 1410 hluboko do Čech). V roce 1408 drželi už Perno, Wehlen a zejména Königstein i s jejich okolím. V dosažení dnešních státních hranic i v dalším pronikání bránilo jim v Českosaském Švýcarsku už jen honštejnské panství starého Hynka Berky z Dubé.

Tak takhle nějak mohli vypadat synové pana Hynka Berky.

Pan Hynek mohl být asi těžko na pochybách, že další nápor bude platit jeho državám. Jeho situace byla o to obtížnější, že i na severu a východě mu vyrostl hospodářsky silný soupeř se značným potenciálem vojenským - aliance šesti hornolužických měst. A právě tehdy - v roce 1410 - se nedávno dobudované obrovské panství honštejnských Berků dělí mezi pět synů pana Hynka. Starý velmož však ještě některá vrchnostenská práva, hlavně právo patronátní (to je doloženo v Krásné Lípě roku 1413, v Benešově roku 1416, v Kamenici roku 1416 a 1419, naposledy snad v Rumburku 23.května 1419, pak už asi dlouho nežil). Nešlo tedy v roce 1410 o dělení mezi jeho dědice, ale podle všeho o další promyšlený krok, jímž chtěl pan Hynek zabránit sporům a během času pod svým dohledem upevnit hospodářství jednotlivých synů.

Hranice podílů tehdy utvořených rozhodly i o vlastnictví šesti skalních hradů a lze je zhruba rekonstruovat podle pozdějších listin i soudních svědectví, zapsaných ve dvorských deskách.

Hynek mladší (dva z bratří byli Hynkové, což nebylo tehdy - a zvláště u Berků - nic divného) dostal tehdy s hradem Honštejnem a západní částí panství k němu dosud patřícího také podíl na Šluknovsku, mimo jiné Hinterhermsdorf (dnes SRN), Mikulášovice a Brtníky. Jeho hranice proti dílu bratra Jana na Tolštejně a Hynka staršího na Ostrém šla přitom od Kyjova po proudu Křínice, připadly tedy bezpochyby Hynkovi mladšímu Vlčí i Brtnický hrádek.

Díl Jana na Tolštejně zabíral ještě Krásnou Lípu i Krásný Buk a odtud byl ohraničen Křínicí zhruba až po tzv. Českou cestu u Zadních Jetřichovic. Odtud na jih patřil Janovi kraj východně od čáry Jetřichovice-Srbská Kamenice, ale jižněji ještě i Žandov (na Ploučnici). Do jeho podílu tedy patřil kromě hradu Fredevaldu i Falkenštejn, Chřibský a Kyjovský hrad.

Podíl Hynka staršího na Ostrém se táhl mezi dílem Janovým a vartenberským Děčínskem, od Benešova na Ploučnicí na sever až ke dnešní státní hranici mezi Křínicí a Labem, zabíral tedy i Šaunštejn.

Na podílu Jindřichově se stal sídelním hradem Nový Vildštejn a panství (patřící dříve k Honštejnu) sestávalo z dnešního cípu Německa zhruba východně od čáry Neustadt-Sebnitz-Bad Schandau. Kromě toho připadla Jindřichovi řada osad na Šluknovsku (Šluknov samotný a některá jiná místa měl však napůl s honštejnským bratrem). Do Jindřichova dílu tedy patřily skalní hrady na saské straně hranic.

Podíl pátého bratra Beneše tvořil saský Rathen s okolím, a ten už do blízkosti námi zkoumaného území nezasahoval, i když ovšem sousedil s podílem honštejnským.

To vše může být pouze obraz velmi hrubý, protože ve skutečnosti zahrnoval každý majetek také tříšť podílů a práv na jiných statcích a panství byla obvykle prostoupena drobnými enklávami rytířů, nižších leníků či přechodných zástavních držitelů atd. Přesto je však nápadné, že jedině na Šluknovsku nebylo při tomto dělení zásadou utvoření kompaktního celku, nýbrž že bylo panství rozděleno po jednotlivých osadách a často bylo založeno i spoluvlastnictví na polovinu. To lze těžko vysvětlit jinak, než důsledným respektováním staré příslušnosti Šluknovska k Honštejnsku, s nímž bylo kdysi společně získáno a k jehož rozděleným polovinám bylo proto přikázáno. Opak zásady zde uplatněné se projevil u zboží kdysi michalovického: obě jeho části (t.j. jednak okolí Kamenice a Chřibské, jednak příslušenství Ostrého a Benešova), protože byly získány postupně a nesdílely již svůj osud ani při pozdějším dělení.

Synové starého pana Hynka začali samostatně vystupovat právě na prahu husitských válek, jako jejich otec (v roce 1415 byl starý pan Hynek mezi zakladateli katolické panské jednoty) přidrželi se strany pod jednou a císaře Zikmunda. Přesto však se zdá, že při návštěvách husitských vojsk v jejich kraji utrpěli většinu jen více strachu než škody. Dochovala se totiž řada zpráv o jejich žádostech o pomoc lužického Šestiměstí i o společných poradách. Vzdor tomu nenarazili husité při žádném tažení probíhajícím v blízkosti na skutečně vážný odpor, hlavně snad díky bleskové rychlosti svých pohybů. Tak tomu bylo koncem roku 1422, kdy Hynek starší ztratil na čas Benešov, v květnu 1423, kdy padla Kamenice, při vpádu do Lužice, vedoucím snad od Kamenice okolím Chřibské v říjnu 1425, i při dalším tažení proti Lužici, namířeném přes Rumburk a Jiříkov, v červnu 1429. Zdá se, že se přitom husité příliš nezdržovali neužitečným obléháním hradů. Ty proto bez drastických válečných scén spíše plnily funkci zpravodajskou a jejich hejtmané či purkrabí informovali na všechny strany katolické pány i lužická města o pohybech husitských vojsk.

Tolik je jisto, že si pět bratří Berků nedělalo asi přílišné starosti o osud země či víry a spíše využívali nepřehledné situace k vyrovnávání účtů se svými sousedy na všech stranách - s Vartenberky, saskými kurfiřty, hlavně však s hornolužickými městy, na obranu víry se přitom rádo zapomnělo. Tak např. v červnu 1423 krylo Šestiměstí svými oddíly proti husitům Rumburk, ale vzápětí je ve zhořeleckých radních účtech hořká poznámka, že se "dobří čeští páni s husity smířili" (arci ne na dlouho).

Tak měli ustaraní měšťané škodu i z vlastních spojenců, a ne malou. Jindřich Berka, syn vildštejnského pána, který se po smrti bezdětného strýce Jana (1426) asi podělil s příbuznými a dostal Českokamenicko, vpadl např. do Lužice koncem léta 1427. I v dalších letech loupili tam často berkovští hejtmané a leníci (např. Pancíř ze Smojna, Blekta z Outěchovic, Kieselingové, Luttitzové, Knoblochové) pod záminkami dosti průhlednými. Jako východiska přitom jistě dobře využili šesti skalních hradů - někdy je to doloženo listinami (hodně podobných zpráv obsahují protokoly z výslechů na právu útrpném - při mučení).

Pak už sporů stále přibývalo a pro Berky z Dubé ustoupily momenty náboženské zcela do pozadí před primitivně uplatňovanými zájmy majetkovými. Snad kromě Hynka ml. na Honštejně byli nevalnými hospodáři (navíc bylo těžko hospodařit za války a obecného nedostatku i při ochromeném obchodě), a tak už v roce 1428 Jindřich odstoupil (asi pro dluhy) někdejší Janův podíl na Českokamenicku děčínskému pánu Zikmundu z Vartenberka. Také Hynek starší před rokem 1433 zastavil Ostrý s Benešovem Heníkovi z Valdštejna (pranic panu Hynkovi nevadilo, že na Benešově už bylo předtím zajištěno věno jeho ženy Jitky z Hazmburka, ovšem Heníka z Valdštejna to pak stálo v roce 1437 prohraný proces s jejím synem), ale ještě dříve odtrhl a Vartenberkům zastavil severní cíp svého panství při dnešní státní hranici.

Chudnoucím pánům se proto stále lépe hodil snadný zisk z kořisti u sousedů a stále raději vyvolávali spory. Dlouhé nepřátelství mezi lužickými městy a děčínskými pány pro ukvapenou popravu Jana mladšího z Vartenberka na Ralsku, k níž došlo před vánocemi 1433, vedlo k více než desetileté válce, do níž se porůznu zapletli ne vždy bez naděje na zisk i saští sousedé, kurfiřt Bedřich Mírný a míšeňský biskup. Berkové měnili přitom leckdy spojence, často z donucení: jednou přísahali Sasům proti Zikmundovi z Vartenberka (který kupil zradu na zradu), jindy byli na jeho straně proti Šestiměstí a kurfiřtovi, vždy však - v čemž arci nebyli sami - si hleděli kořisti, z Lužice hnali obvykle s sebou stáda dobytka. Jen v dobách tísně se rozpomněli ještě na poslání svých předchůdců a na vyšší zájmy, jež dopomohly kdysi jejich rodu k těmto končinám.

Tak v roce 1441 stěžují si Berkové na všechny strany na spojenectví lužických měst se saským kurfiřtem, které má "cizímu knížeti napomoci, nám a české koruně odebrat hrady Tolštejn, Vildštejn a Arnstein".

Tehdy už byli na scéně vnukové starého pan Hynka: po jeho vildštejnském synu Jindřichovi převzali totiž panství vildštejnské s polovinou Šluknovska někdy mezi lety 1426 a 1436 synové jeho bratra Beneše (který zatím ztratil Rathen), totiž Hynek, Beneš (Beneš přišel o život, když bratři nakrátko opanovali a při odvetné výpravě vévody Bedřicha v roce 1439 opět ztratili kdysi otcův Rathen) a Albrecht. Změny nastalé v průběhu let, za neustálých zmatků a bojů všech proti všem, nelze už dnes v úplnosti rekonstruovat, ale na jejich konci - po mnoha slavnostních, ale nedodržených mnohostranných smírech (díky jedné z těchto mírových smluv známe i cenu jednoho ze skalních hradů - Arnstein byl v roce 1437 oceněn na 500 kop grošů) vystupuje v listinách od roku 1443 jen Albrecht jako jediný držitel panství vildštejnského (s polovinou Šluknovska) a od roku 1444 majitel tolštejnského zboží. K tomu připojil - možná nepříliš oprávněně - na úkor pánů z Vartenberka kraj s Chřibskou a Českou Kamenicí či alespoň některé jeho části.

Nájezdy a loupeže ovšem po celou dobu pokračovaly, dokonce nyní s rozvětvenou sítí zvědů a přechovávačů (tuto pomoc poskytovali např. krčmáři v Sebnitz a v Schirgiswalde). Berkové byli stále nepříjemnějšími sousedy, zejména jako spojenci divokých synů Zikmunda z Vartenberka.

Tento věrolomný pán odpykal totiž roku 1438 neustálé změny praporu v jindřichohradecké hladomorně (král Albrecht ho dal zatknout při obléhání Tábora pro udání ze zrady a svěřil ho k potrestání Menhartovi z Hradce) a jeho synové, zejména Jindřich, se odškodňovali za jeho smrt kde se dalo, hlavně v Lužici.

Lužičtí si ovšem také pomáhali zbraní. V roce 1440 podnikli velké tažení, zasahující od Sloupu u Nového Boru (odkud je napadal Mikeš Pancíř) přes Žandov a Českou Kamenici až na Děčínsko. Kamenický hrad museli z těchto důvodů dobývat po dvou letech znovu, o mnoha drobnějších akcích ani nemluvě.

Ze saské strany tehdy nastoupili jako prostředek ke zjednání pokoje - a také k likvidaci českého panství v saském předpolí - peníze. Po vyjednávání, které nebylo asi snadné, získal kurfiřt Bedřich v roce 1443 zatím aspoň od Hynka Berky (strýce Albrechtova) panství honštejnské s podílem na Šluknovsku, a to výměnou za Mühlberg níže na Labi v Sasku a za doplatek. Na Mühlbergu pan Hynek, izolován v cizím prostředí, nemohl překážet. Jak vévodovi na smlouvě záleželo, ukazuje ta okolnost, že se zaručil dát náhradu, kdyby byl Mühlberg od svých původních držitelů vyplacen (vévoda ho nabyl zástavou), naproti tomu pan Hynek neměl ručit v případě, kdyby český král nebo stavové chtěli napadnout odstoupení Honštejna saskému panovníkovi.

Také lužická města hodila na váhu měšec a roku 1442 koupila od Jana z Vartenberka na Blansku hrady Karlsfried a Winterstein (odlišný od Wintersteinu na vildštejnském panství) na hranicích nad Jablonným , které ohrožovaly blízkou Žitavu, a co nejrychleji je rozbořila. Více se však od Vartenberků a jejich přátel po dobrém dosáhnout nedalo, a tak roku 1444 přinesl vyvrcholení: devět tisíc mužů lužického vojska vyzbrojeného i děly vpadlo v květnu na vartenberská panství a plenilo od Děčína a Českolipska na východ až k Českému Dubu a na jih až k Úštěku. Přitom padla řada hradů a tvrzí, vypáleny zejména Kamenice i Žandov. Ač tentokráte útok neplatil přímo Albrechtu Berkovi, lze těžko pochybovat, že by byl tímto tažením příliš ušetřen: jeho statky byly na cestě z Lužice k Děčínu a staré vroubky měl u lužických měst tak jako tak.

Při tom nezůstalo: loupeže se opakovaly a to vyvolalo v druhé polovině září 1444 nové tažení ze dvou stran: z Lužice i z Čech, kde se k vojsku landfrídu litoměřického pod Jakoubkem z Vřesovic připojili Pražané vyzbrojení děly a různými válečnými stroji. Tak širokou účast nutno bezpochyby přičíst také ohroženému zájmu českých měst na obchodních stycích s Lužicí a Míšní, a tedy i na bezpečnosti cest. Energický zásah měl úspěch: Děčínský hrad byl vážně ohrožen, snad i zapálen, a dobyt Jivník, o jehož identitě s některým ze šesti skalních hradů na pomezí není však dodnes jistoty.

Mír sjednaný koncem roku 1444 v Litoměřicích se nedotýkal ovšem potyček Albrechta Berky s Šestiměstím: ty pokračovaly naopak ještě v roce 1450. Zato však jednal s Albrechtem nejpozději od roku 1446 saský kurfiřt o získání vildštejnského panství, za něž nabízel polovinu Šluknovska nabytou předtím s Honštejnem.

Pan Albrecht nabízel asi původně také Šaunštejn s okolím, ale ten byl už dávno zastaven Vartenberkům a zástava snad propadla. A tak získal kurfiřt smlouvou z dubna 1451 Vildštejn, vesnice v jeho okolí a skalnatou krajinu až k Brtnickému potoku (ale ovšem i polovinu Neustadtu), Albrecht pak měl nyní Šluknovsko úplně celé a k němu doplatek 760 kop grošů. Česko-saská hranice mezi Labem a Šluknovem tím dosáhla v podstatě dnešní podoby.

Pan Albrecht byl by nyní mohl možná klidně hospodařit stále ještě na velkém majetku, táhnoucím se z Českokamenicka až za Varnsdorf na jedné a za Lipovou na druhé straně, ale tomu zabránily další nepokoje. Příčinu k nim zavdaly nejasně vytyčené hranice podílů z roku 1410, což dříve mezi Berky navzájem nepadalo tolik na váhu. Hlavní spor byl, zdá se, o pruh lesů mezi Brtnickým potokem a Bělou, která od té doby na západ od Brtníků tvoří státní hranici. Právě z tohoto průběhu hranice plyne, že tehdy pan Albrecht proti saskému vévodovi prosadil svou, ač se podle některých listin nezdál být příliš v právu. Spory, za nichž Albrecht vypověděl v roce 1454 kurfiřtovi spojeneckou smlouvu z roku 1446 (stejně oběma porušovanou), trvaly ještě v roce 1456. To však bylo nadlouho naposled, co se přiblížily nám známé události Brtnickému a Vlčímu hrádku.

Panu Albrechtovi však nastávaly zatím horší starosti. Za zemského správcování Jiřího z Poděbrad se obnovoval pořádek v pozemkové držbě. V letech 1420 až 1453 s krátkou výjimkou se neprováděly zápisy ve veřejných knihách, jež osvědčovaly vlastnictví k statkům, a mnohý majetek byl v té pohnuté době nabyt nezákonně. Proto i Albrecht musil požádat o potvrzení statků pocházejících z někdejšího podílu strýce Jana, t.j. rozsáhlé krajiny od Tolštejna přes Českokamenicko po Žandov. Dosáhl sice v roce 1457 jejich potvrzení ještě od krále Ladislava Pohrobka, ale veřejné vyhlášení této listiny vyvolalo bouři námitek. Nejzávažnější vznesli Vartenberkové, kteří se domáhali na podkladě listiny, vydané Albrechtovým bratrancem Jindřichem v roce 1428, celého zmíněného území kromě Tolštejna s blízkým okolím. Ve sporné krajině stály Chřibský i Kyjovský hrad, tehdy asi již pusté, sklářská huť v doubickém hvozdu i Falkenštejn.

Pan Albrecht vedl ve sporu řadu svědků - někdejších úředníků a leníků svého děda, starého pana Hynka. Tak vypovídali v Praze a dochovali tím leckterou podrobnost Zikmund, Henrich i Nikl Knoblochové, Kašpar ze Žebnice, Jurgl Koprcz i Mikeš ze Žebnice, řečený "dobrý Mikeš", který byl purkrabím na Tolštejně "mnoho let a to až do svého oženěnie".

Přesto však se proces vyvíjel pro pana Albrechta nedobře a ten, protože prapříčinu hledal (dosti správně) u Jiřího z Poděbrad, odmítl králi přísahat věrnost a odpadl od něho v roce 1462 při sporu Jiříkově s papežem. V roce 1463 byl proto Albrecht v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla i statků a na králův rozkaz dobyt Tolštejn. Pan Albrecht se pak necítil bezpečný jinde než pod ochranou papežského legáta ve Vratislavi, kde ze sebe dělal mučedníka pro víru. Dosáhl tím aspoň toho, že se jeho případem - ovšem bezvýsledně - zabýval i papež a císař Bedřich III. Sporné statky i ostatní propadlý Albrechtův majetek přikázal potom král Jiří jeho odpůrcům, a tak se v držení kraje uvázali od roku 1464 páni z Vartenberka.

Nedlouho předtím, v roce 1459, uzavřel král Jiří v Chebu se saskými vévody smlouvu, podle které vrátili Sasové některé své zisky na území vlastních Čech (zejména Most a hrad Osek s Duchcovem), jichž se dříve zmocnili. Naproti tomu jim však byla potvrzena držba mnoha českých lén v saském předpolí (mezi nimi i Honštejn, Vildštejn a Rathen). Tím byly definitivně likvidovány snahy některých Přemyslovců i Lucemburka Karla IV. o udržení a rozšíření českých držav v saském předpolí.

Úloha honštejnských Berků z Dubé byla tedy odsouzením a exilem pana Albrechta definitivně dohrána krátce poté, co chebskou smlouvou odeznělo jejich historické poslání. Také všech šest "tajemných hradů" bylo již asi v troskách, stejně jako tomu bylo podle zápisků kteréhosi honštejnského úředníka už v roce 1456 se skalními hrady na saské straně hranic. Nad zříceninami ve spleti skal se nadlouho rozhostilo ticho.

4. Dlouhé mlčení

Likvidace panství Berků přinesla jen krátkodobý prospěch Vartenberkům. Králi Jiřímu byla slabou náplastí na nezdar jednání jeho rádce Mariniho o protitureckou koalici s vyloučením papeže. Střetnutí s ním musel očekávat pro neproveditelnost své korunovační přísahy, jíž se papeži zavázal k jednotnosti s církví, zvláště když se vnitřní náboženské poměry stále přiostřovaly. A když vstoupil na scénu dalším muž přímočaré důslednosti, jaká bývá znakem lidí přísně zásadových nebo myšlenkově nepružných, papež Pavel II., octl se český stát přes pokoj vykoupený od saských sousedů po roce 1466 v smrtelném nebezpečí. Odpadají Lužice a větší díl Slezska, je ztracena převážná část Moravy a v Čechách se schyluje k boji s jednotou katolických pánů. I když k rozhodnému střetnutí s uherským králem Matyášem nedošlo, přesto všechny země nesmírně trpěly pustošivou válkou. Král Jiří se v Čechách (a v části Moravy, kde měl podobného protivníka Hynka z Bítova na Cornštejně, jako v Čechách Albrechta Berku) sice udržel,leč nemohl nepoznat, že sen o založení panovnického rodu mizí v nenávratnu. Proto přes lákavé nabídky Matyášovy setrval při ujednání, že jeho nástupcem se stane polský Vladislav Jagellonský, a tak zachránil jednotu českého státu.

A znovu vzplály boje mezi Vartenberky a Šestiměstím. Roku 1467 bylo popleněno Kamenicko při výpravě Lužičanů proti sesazenému fojtovi Benešovi Kolovratovi a Cardovi Úštěckému. Česká šlechta oplácí roku 1468 vpádem a pleněním území východně od Nisy v Poříčí, ale o kořist účastníci přišli. Lužické síly zajaly poblíž Tolštejna vyzvědače a donutily ho dát českému vojsku znamení, že cesta je bezpečná. Pak bezstarostné oddíly pobily a kořist jim odňaly. Padl tu i bojovný člen rodiny Luticů a namále měl i další vartenberský man, Kryštof Hermsdorf. Rok nato obléhali Žitavští Tolštejn a byli na nejlepší cestě se ho zmocnit, když se náhle objevily před Žitavou sbory králova syna Hynka a připravily slabým žitavským silám u městského mlýna krutou porážku, aniž jim mohli oblehatelé přispět na pomoc. Přesto již v únoru roku 1470 je Tolštejn v moci Žitavských, avšak byl Vartenberkům vrácen, když dali v Budyšíně záruku klidného chování. Za těchto bojů vzala za své jedlovská sklárna poblíže železniční stanice i se vsí Glasendorf. O doubické sklárně se zmínka neděje, ale sotva ušla svému osudu. Ve svém živlu se ocitl Velfl z Varnsdorfu, byl povýšen králem na hejtmana kladského a v této roli pracoval polem ve Slezsku - zavládly krutější poměry, než které král Jiří na začátku své vlády napravoval. Škoda, že Albrecht Berka nenašel lepší poměr k svému králi v době jeho tísně, byl by ušetřil jemu i sobě mnoho trpkostí.

Papežský legát trval neústupně na vrácení Tolštejnska Berkům, a když Kryštof a Zikmund Vartenberkové odmítli, že prý je právem zdědili po otci (Jan umřel už v roce dobytí Tolštejna v 1464), byl uvalen na kraj interdikt (zákaz bohoslužeb) a pokračovalo se v něm důsledně i za saského panství. Byl sice několikrát sistován (pozastaven, naposledy roku 1512), leč zrušen, zdá se, nebyl. Albrecht Berka se pak ucházel aspoň o místo hejtmana na Tolštejně, když saský kurfiřt rovněž neposlechl výzvy legáta a panství nevracel původnímu majiteli. Marně sliboval Albrecht v žádosti, že povznese hospodářství využitím jemu známých ložisek, z nichž částečně již dříve asi těžil.

Draví Vartenberkové nebyli totiž dobrými hospodáři a jejich panství na Tolštejně nepřetrvalo dlouho po smrti krále Jiřího (1471). Zadlužili se nákladnými stavbami a cestováním (Kryštof putoval do Říma a do Španěl) - a zase sehrály roli groše saských vévodů. Přes úmluvy s Jiřím Poděbradským mělo Tolštejnsko sledovat osud Honštejnska a Vildštejnska a stát se součástí Saska. Sněm však a král Vladislav tuto koupi neuznali a saský hejtman Rechenberg tu měl nepříjemnou pozici. Od roku 1485 se tu koupí usazuje rod saských Schleinitzů a saský kurfiřt obnovuje vlastně někdejší panství Albrechtovo tím, že jim uděluje i Honštejnsko. Avšak noví páni byli přijati do české šlechty a přeorientovali se na Prahu. Tyto dalekosáhlé změny po půlstoletí zbrojného nebezpečí z Čech ještě prohloubily odcizování Lužice. Přesto ještě přes sto let setrvala při české koruně, až roku 1635 byla nenávratně ztracena.

Vartenberkové odcházejí i z Děčína, panství koupí roku 1511 Mikuláš Trčka z Lípy, ale nelíbí se mu v našich končinách pro loupežení na cestách a mnoho Němců, proto po čtyřech letech prodává rozsáhlé panství mocnému rodu saských Salhausenů. Tak je i tu brána vnikání němectví do Čech otevřena dokořán, zvláště po vystoupení Martina Luthera (1517). Utrakvisté spěli neodvratně k zániku a Lutherovým prohlášením sympatií pro Husa se usnadnilo pronikání německého luteránství do Čech.

Přehledně uveďme další vývoj severní části našeho kraje. Schleinitzové jdou tu ve šlépějích Albrechta Berky, dolují u Šluknova měď, mezi Brtníky a Sněžnou zinek a olovo. Jiří u starých štol v Křížovém vrchu založí hornické městečko Jiřetí pod Jedlovou v očekávání hojného zisku stříbra. Ale dolování není výnosné, Schleinitzové se zadlužují a po roce 1580 odprodávají po částech svou zemičku, jejímž základem byl Šluknovský výběžek, až konečně mizejí. Roku 1607 se tu zakupuje mocný Radslav ze Vchynic a Tetova (Kinský), a když získal roku 1614 od Salhausenů i Benešov nad Ploučnicí a od Vartenberků Kamenici (v Děčíně se drží Bünauové), zdá se, že se obnovuje panství pana Hynka Berky. Avšak roku 1634 je Radslavův dědic Vilém v Chebu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn a rozsáhlý nový majetek je rozdán a rozprodán. Na sever od Křínice vidíme dvě větve Mansfeldů. Benešov jako díl Teplic dostává říšský maršál Aldringen. Horlivý katolík Jan Oktavián Kinský dostal od císaře zmenšené panství kamenické, k němuž znovu připojeny Nassendorf a Hely (což je asi název vznikajícího nového Kyjova). Křínice se stává opět na dlouhou dobu hranicí panství. O hrádky se nikdo nestará a užívají jich leda nekalé živly.

Na severu je Šluknov oddělen od Rumburka, pak se dělí a zase sjednocují panství Šluknov a Lipová. Rody přicházejí a odcházejí, zanechávajíce na sebe různé památky: Liechtensteinové rumburskou Loretu, Slavatové vzpomínku na nejmírnější selskou rebelii, krutě potlačenou císařskou komisí roku 1680. Poslední Vartenberk Ota Jindřich hyne roku 1625 rukou selskou na nevýznamném Červeném dvoře v Markvarticích pro útisk především náboženský.

V Lipové se na delší dobu usazují Salmové a jeden z nich, František, si v letech 1770-1774 postavil v blízkosti severních hrádků lovecký zámeček. Nazval jej Šternberk podle dívčího jména své manželky. Tato blízkost a současně špatná znalost tvrzí asi způsobily, že se leckde čte a drží domněnka, že toto letní sídlo bylo postaveno na místě a z trosek staršího hradu. Ač se nezachovaly stavební plány a dokumenty, víme, že se z hrádků našeho typu stavět nedalo. Ale i lesní mapy z let 1736-1737 vyvracejí onu domněnku, protože městiště Šternberka je na nich volné, ačkoliv stejné mapy velmi dobře zaznamenaly stopy Brtnického a Vlčího hrádku.

Tak se připravuje aspoň nová připomínka obou berkovských hrádků. Zakletí je však nezbavil žádný pohádkový princ, nýbrž prostý lesní inženýr František Fuss, jenž vstoupil do služeb Salmů 350 let po zkáze těchto hrádků. Přišel roku 1792 a hned roku 1793 vydává milé cestopisné dílko. Cestoval z Prahy přes Tursko do Velvar dostavníkem, pak do Litoměřic. Tam se rozhodoval, zda má cestovat po vodě, jel však raději povozem Čtrnáctihořím do Děčína. Tu již volbu neměl, ale nelitoval toho pro krásu krajiny, pokračoval lodí do Žandavy (Bad Schandau) a odtud povozem do Šluknovského výběžku.

Jakmile se na svém působišti dozvěděl o hrádcích, umínil si je prozkoumat. Poněvadž Brtnický hrádek byl tehdy špatně přístupný, prozkoumal hrádek Vlčí a celkem dobře jej popsal. Usoudil však pro zdánlivě malé rozměry (a také proto, že nepátral v kulturní vrstvě, tehdy lehce přístupné), že byl útočištěm jednotlivci ve válečných dobách. Nicméně nazval na mapě z roku 1805 část příslušného polesí Pustým zámkem. Půdorys zakreslil již nesprávně, ale naznačil v něm obličej, asi si všiml vyrytého obličeje na západní straně vytesaného čtyřhranu. Tak je vlastně Fuss prvním zpravodajem a iniciátorem v pátrání po minulosti hrádků. Správně též pochopil, že zpráva o těchto dvou zbytcích přiměla topografa J.Schallera, aby sem umístil Horní Karlštejn "s horským zámkem" a Dolní Karlštejn, zatímco oba Karlštejny jsou, jak Fuss podle Müllera nebo Erbera domníval na panství Kamenice.

Byl návštěvou hrádku zklamán, ježto nic nevypátral. Jeho knížka je však zajímavá i jinak, neboť si všímá mnoha věcí: života obyvatel, jejich poměru k vrchnosti, jež v nedělní odpoledne byla přístupnější k prostým lidem. Romanticky už autor líčí dojmy po západu slunce na vrcholu Vlčí hory a dumá v duchu doby o životě na vzdálených hvězdách, kam se snad uchylují duše po smrti.

Toto dílko staré dnes téměř dvě století ukázalo po dlouhé době na naše pamětníky slavných i osudných dob. Inspirovalo asi F.A.Hebra a další badatele - žel, ani dnes o těchto místech nepodáváme naprosto zaručené zprávy, nýbrž jsme v předcházejících kapitolách rozvinuli soubor rozumných, o nutné souvislosti opřených domněnek.

Těm konečně odpovídá i skutečnost, že se na Děčínsku vyskytují ještě další tajemné hrady, avšak žádný z nich, třeba stojí v neurbární krajině obdobného rázu, nemá charakteristické vlastnosti našich tesaných opevnění. Připomeňme jenom turisticky velice vděčný Lidenschloss poblíže Bělé (Děčín X), kde tápeme v nejistotách od útočištného hradiště malé srbské skupiny (zda ji tvořili lidé od Sornzigu /kraj Oschatz mezi Lipskem a Míšní/, kde je dodnes poustka či pomístní jméno Lide ? Sornzig jest ještě roku 1625 označován jako "villa sclavica" /slovanská ves/) přes manský hrad Vartenberků k loveckému přístřeší z doby Bünauů.

 

O bitvě pod Studencem

Lužické hory se na svém západním konci příkře svažují do Labských pískovců. Jako poslední v řadě se tu zvedá rozložitý vrchol Studence, zvaný též Studený vrch.

Vrch Studenec.

Pruská pěchota.

Bylo to za války sedmileté, za panování Marie Terezie. Ujala se vlády už jako mladá, čehož se okolní země snažily využít, chtějíc si rozdělit země rakouské, české a uherské. Zvláště tehdejší pruský král Friedrich II., zvaný Veliký, usiloval o získání Slezska. V dubnu 1757 vpadl se svou stodvacetitisícovou armádou třemi proudy do Čech a u Štěrbohol (u Prahy) porazil rakouské vojsko. Část poražené armády se stáhla za hradby Prahy, která začala být obléhána. Počátkem června zahájili Prusové třítýdenní bombardování města, které hladovělo a strádalo. Na pomoc Praze se vydal rakouský rezervní armádní sbor, který zformoval maršál Daun. Pruský král však chtěl zabránit Daunovi v dalším postupu na Prahu a vyrazil mu naproti. Obě vojska se střetla v krvavé bitvě u Kolína. Zde Prusové utrpěli těžkou porážku, vzdali se naděje na dobytí Prahy a začali z Čech ustupovat. Král se s velkou částí vojska uchýlil do Litoměřic a odevzdal velení svému bratru princi Augustu Vilémovi. Vítězný maršál Daun pronásledoval pruská vojska, která vyklízela jednu pozici za druhou. Část armády prchala pod princovým velením z Mladé Boleslavi do České Lípy. kde se vlivem nemístného optimismu usadila asi na dva týdny. Poté, co 15. července došlo ke střetnutí u Jablonného v Podještědí, se Prusové vzdali města a ztratili tím klíčovou pozici umožňující jejich ústup do Žitavy horským sedlem pod Hvozdem. Tak se dali na úprk z České Lípy do Žitavy oklikou přes Horní Libchavu, Volfartice a Kerhartice.

Voják z období sedmileté války při střelbě z křesadlové pušky vzor 1752.

Uherský generál András Hadik na obraze z roku 1783.

Pěchota rakouského vojska však Prusy předstihla u České Kamenice a obsadila svahy Studence. Pruská armáda se 18. července pokusila projít v noci s množstvím zavazadel a zásob přes Horní kamenici a Lísku do Chřibské. Protože byla mimořádně tmavá noc, svítili si lucernami a pochodněmi na cestu. Osvětlený noční průvod v průsmyku nad Lískou napadly ze tří stran jednotky generála Becka. Po urputných bojích, které trvaly i následující den, Prusové pochopili, že s těžkými zásobami není možné projít. Zničeno bylo mnoho zavazadel, munice a pontonů. Ztráty v řadách pruského vojska byly nadobyčej veliké. I Rakušané zaznamenali 72 mrtvých a 94 raněných. Neméně krvavé boje se odehrály před obcí Studený. Čtyři sbory generála Hadika zde s osmi děly obsadily návrší kolem cesty a 19. července navečer zaútočily na procházející Prusy. Přitom ukořistily 46 vozů se zavazadly, municí a 184 koní. Poté, co Prusům dorazily posily, došlo k protiútoku, který však Kleefeldovy sbory odrazily. Za ranního rozbřesku byla kořist s velkými obtížemi odvezena. Rakušané napočítali 164 mrtvých a 264 zraněných. Prusové měli 486 padlých, 135 zajatých a 423 zběhů. Generál Beck, bez svého oblíbeného koně, který byl v bitvě také zabit, pak s částí vojska odjel k Tolštejnu, další část armády rozbila své ležení v Jiřetíně pod Jedlovou. Boje kolem Studence skončily 21. července. Že byly velmi těžké, dokládají dobové záznamy, ve kterých se hovoří o kupách mrtvol. Následujícího dne - na sv. Maří Magdalénu - byli mrtví pohřbeni. Místu u Studeného, kde byly dlouho vidět zarostlé pahorky hrobů, se ještě do roku 1945 říkalo Čakrtovy hroby ("Tchakerts Gräber"). Nejvíc mrtvých bylo pohřbeno na lesní mýtině, kde byla později při budování silnice z České Kamenice do Chřibské postavena hájovna. Nad hroby vojáků připevnili na buk kříž a místu se začalo říkat "U Křížového Buku" ("Bei der Kreuzbuche"). Později, když buk pokáceli, vyměnili i kříž. Kolemjdoucí před ním smekali, i když většinou již neměli o příčině zřízení kříže ponětí. Tato tradice obměňování kříže přetrvala do dnešních časů. Naposled jej po roce 1980 vyměnil Jiří Marek z Děčína. Když bývalá hájovna dostala nového majitele, postavili po roce 1995 při silnici jiný vysoký dřevěný kříž z trámů.

Těžké boje sedmileté války dodnes připomínají pod Studencem dva kamenné pomníky. Nechal je postavit v letech 1903 a 1906 vysloužilý důstojník Eduard Lehmann z Chřibské. Pomník z roku 1906 stojí při rozcestí v sedle mezi Javorkem a Zlatým vrchem. Vytesal jej českokamenický sochař Julius Hermann. Po druhé světové válce byl několikrát rozvalen a znovu postaven (naposledy v r. 1984), proto je velmi otlučen. Na podstavci jsou zkřížené šavle, věnčené dubem a vavřínem. Nad komolým jehlanem byla bílá holubička míru s dubovým listem a na přední straně se dá přečíst německý nápis tohoto znění: "K uctění památky padlých udatných rakouských a pruských válečníků, kteří tu ve věrném plnění povinností ve dnech 18. až 21. července 1757 padli hrdinnou smrtí za císaře, krále a vlast. Bůh dejž jim věčný mír."

Další pomníky, postavené Eduardem Lehmannem, stojí na severozápadním úpatí Studence po pravé straně silnice, asi 350 m za obcí Studený směrem do Kunratic, kde dříve bývaly vidět uvedené hromadné hroby. Jsou opět pískovcové a stojí vedle sebe. Na pravém, silně zvětralém, jsou zobrazeny zkřížené šavle věnčené dubem a vavřínem, a na soklu je obtížně čitelný nápis: "Zbudováno 23. srpna 1903 Eduardem Lehmannem." Levý pomník má tvar štíhlého komolého jehlanu. Oba byly po poslední válce shozeny, takže se přerazily na několik kusů. Později byly opět sestaveny. V roce 1997 se podařilo levý pomník nahradit přesnou replikou, jelikož originál již nebyl opravitelný. Na jeho čelní straně byl obnoven nápis: "Na paměť zde pochovaných rakouských a pruských vojáků, kteří padli v boji 19. a 20. července 1757. Bůh dejž jim věčný mír."

Nápisy na pomnících u Lísky i u Studeného hlásají úctu a mír všem padlým, bez rozdílu toho, na čí straně stáli. Jak krásná a hluboce lidská myšlenka! Dává nám předtuchu jasné budoucnosti každého člověka - totiž jistotu smrti, ve které si budeme všichni naprosto rovni.

(převzato z webových stránek Lužické hory www.natur.cz/~kuhn/index.html)

 

Léta páně 1864

- ze záznamu pátera Hoentschela uloženého ve věži kostela Sv. Jana Nepomuckého v Jetřichovicích (převzato z České silnice)

V roce 1748 postihl Jetřichovice krutý zvířecí mor. Vypráví se o tom v dokumentu z roku 1789. V roce 1756, počátkem sedmileté války, byl tento kraj sužován prušáky. V roce 1771 postihl Čechy velký hladomor. Po hladomoru následovaly těžké nemoci. Císař Josef, spoluvladař své matky císařovny Marie Terezie, cestuje po zemi a pomáhá lidu. Velká strádání postihla Jetřichovice a Rynartice během dědičně války mezi Rakouskem a Pruskem. V roce 1778 stanula nepřátelská pruská armáda v České Kamenici. Přitáhla 31. Července a zůstala do 9. Srpna. 4 dny drancovalo 8 tisíc nepřátelských vojáků Jetřichovice a ničili všechno co jim přišlo do cesty. Sebrali zvířata, obilí, potraviny, domácí a hospodářské náčiní. Nešťastným obyvatelům nezůstalo zachováno ani to, co ukryli v okolních stržích a jeskyních. Toto drancování a ničení mělo za následek ztrátu na majetku v hodnotě přibližně 18 tisíc zlatých, jak za celou obec na litoměřickém okrese pod přísahou potvrdil sedlák Eliáš Fiedler. V Rynarticích byl vojáky podpálen obytný dům patřící Dallwitzům. Po posledních pruských přepadech cestuje císař Josef II. skrze naše kraje, aby se na vlastní oči přesvědčil, jakým skoro nepochopitelným způsobem, se pruské oddíly dostaly do našich krajin. Císař prošel i Jetřichovicemi, zdržel se zde asi půl hodiny a nakonec věnoval obci 12 dukátů. V roce 1770 bylo zavedeno číslování obytných domů, které bylo v roce 1780 vylepšeno. Od dávných dob byli představenými obce rychtáři - obecní soudci, v jejichž pravomoci bylo udržovat stabilitu obce, být po ruce panským úředníkům a řešit menší spory mezi místními občany. Obecní rychtáři - soudci - byli jmenováni panským úřadem, nejeden z nich byl však dědičným rychtářem, ojediněle i tzv. dědičným a výplatním rychtářem. Panstvo udělilo většině obecních rychtářů privilegia svobodně vařit pivo, provozovat řeznictví s právem porážet dobytek, péct chleba atd. V Jetřichovicích se zachovala dvě jména dědičných rychtářů. Tito byli: Johan Christof Michel (č. 59) a jeho syn Josef. V době svého působení nechal Johan Christof postavit na počest sv. Jana z Nepomuku kapli. Tato se stala základem dnešního kostela. V roce 1778 se začalo s další výstavbou kostela, která pokračovala i další dva roky. Po smrti Johana Christofa Michela zdědil pozemky a úřad jeho syn Josef, který byl posledním dědičným rychtářem v Jetřichovicích. Mezi dalšími následoval Johann Kny, po něm na plných 13 let Paul Heinrich Bleicher z č. 24. V době jeho působení byl postaven úsek silnice skrz tzv. "Frauenloch" směrem na Rynartice. V roce 1842 postihlo zdejší kraj velké sucho. Vyschly i vydatně zásobené studny, ba dokonce i větší potoky. Roky 1846 a 47 byly roky nouze a strádání. Obzvláště chudina trpěla hladem. Lidé se živili odpadky, houbami apod. Dokonce i někteří bohatí zastavovali svůj majetek a zadlužovali se. Pro chudé se vařila a rozdávala tzv. Frankfurtská polévka. Roky 1848 -50 byly dobré pro podnikatele, zemědělce a řemeslníky. Rozvíjel se obchod, rostl obrat. Chyběly však pracovní síly a drobné peníze, které byly, stejně jako stříbro a měď sbírány a pečlivě uschovávány. Přijetím nové ústavy dostala země i obec novou podobu. 6 září 1850 začala volbou starosty obce a obecní rady nová organizace správy obce. Starostou obce byl zvolen Franz Fiedler z č. 35. Byl to horlivý, svědomitý a pro novodobé vymoženosti otevřený člověk. Funkce, kterou zastával, byla daleko obsáhlejší než v době, kdy obec spravovali rychtáři. V bytě starosty byla zřízena kancelář, staré listiny a všechny úřední spisy a doklady byly řazeny a ukládány, byly zavedeny úřední knihy a protokoly. Pravidelně se konaly schůze rady a o usneseních rozhodovala většina. Starosta Fiedler začal zvelebovat obec (1852-54). Na nový chodník před kostelem se sebralo mezi lidem. Za 130 zlatých byla vybudována obecní silnice. Se svým spolupracovníkem P.Lóselem se snažil získat 300 zlatých na kostelní hodiny. Na počest sňatku císaře Franze Josefa s Alžbětou, vévodkyní bavorskou byly 24.dubna 1854 vysázeny na "Schulkreuze" slavnostně lípy. V roce 1858 byla dokončena silnice na Vysokou Lípu. V roce 1857 začíná působit v obci a okolí okresní lékař chudých. První byl Wenzel Knorr, následuje Ludwig Salus a po něm Carl Starch. V roce 1881 byla dokončena silnice do Hřenska a tím byly naše obce spojené s Labem. V únoru 1862 byly tak hojné dešťové srážky, že místní potok vystoupil ze břehů a zaplavil silnici. Většina domů ve Všemilech byla pod vodou. Ceny obilí byly nízké, úroda dobrá. Vzhledem k nedostatku bavlny (občanská válka v Americe) byly nízké výdělky dělníků v okolních fabrikách. V zimě roku 1862-63 nenapadl žádný sníh. V únoru vládly letní teploty a to se projevilo nepříznivě na včelstvech. Na jaře 1863 přišla zima, která trvala až do léta. Mnoho včelstev uhynulo, úroda byla průměrná. V roce 1864 byla zima neklidná, jaro a léto chladné a deštivé. Úroda sice nebyla poničena, ale velmi těžce se svážela a byla jen průměrná.

 

O "nové škole" ve Vysoké Lí (převzato z České silnice - úryvek z kroniky Vysoké Lípy)

Léta páně1839. Na školské poměry působily některé okolnosti nepříznivě. Mnozí chudí rodiče potřebují své děti často k pracím doma. Pak schází některým potřebný oděv v krutých zimách, zde dlouho trvajících. Mnoho rodičů posílá své děti v létě pásti dobytek. Tyto nedostatky daly by se ovšem odstranit, kdyby lidé svůj dobytek společně pásli. Největším nedostatkem je však stará, neúčelná školní budova, která je nejen úplně shnilá, ale i příliš malá. Také školní lavice jsou velmi špatné a hodně rozbité. Dočasný školní katecheta pan František Svoboda, kooperátor v Jetřichovicích, jakož i učitel Franz Hieke, pociťují denně tyto nedostatky... Rychtář Joseph Kessler z č.p. 39 chtěl proto ještě tohoto roku provést nutnou přestavbu školy a podal dne 23. března žádost u obce u milostivé vrchnosti, aby povolila potřebný stavební materiál. S důvěrou může proto obec doufat, že všechny nedostatky podle možností budou odstraněny. Tento úkol ovšem je teď obtížnější tím, že obecní les je již moc prosvětlen a proto je výtěžek z dříví a smůly o mnohem menší než v letech dřívějších... Dne 23. července 1839 vrátila nám milostivá vrchnost žádost stran výstavby školy s rozhodnutím, že bude možná až po dostavění nové školy v Růžové...

Stalo se léta páně 1842. Dne 4. května bylo počato s bouráním staré školní budovy. Dne 18. května položili základní kámen k nové škole. Stavbu dokončili ještě téhož roku. Milostivá vrchnost přispěla k stavbě 100 zlatými. Dříví se kácelo v obecním lese. Cihly pálil Andreas Richter č.p. 28 na svém pozemku a žádal za tisíc kusů 22 zlatých vídeňské měny. Ostatní náklady platila obec. Práce s ručním potahem vykonali obecní chalupníci zdarma... Dne 29. září byla škola slavnostně zasvěcena ... Dne 3. října bylo první vyučování.

 

Pašeráci (převzato z České silnice)

Z různých archívních záznamů se můžeme dočíst, jak v minulém století i začátkem tohoto "pracovali" na tomto území pašeráci. Ostatně v dnešní době, kdy právem bědujeme nad úpadkem morálky a rozvojem různých druhů trestné činnosti, se pašeráctví opět provozuje. Samozřejmě má dnes jiné formy, modernější. A.Paudler ve své knize "Nová hřebenová cesta" z roku 1904 píše o pašerácích z minulého století.

...Pašeráci překračovali hranice ve skupinách až po třech, pěti i sedmi stovkách mužů ! Většinou až u Huntířova se rozptýlili do menších skupinek, v nichž pak mířili domů. Tak putovali po místy velice nebezpečných a obtížných stezkách dlouhé míle od hranice do vnitrozemí, až více nebo méně šťastně dorazili k cíli. "Kdybyste po cestě, po níž musíme chodit v nejtemnější noci, měli jít za bílého dne zvolali byste: Žádné peníze mi nestojí za to, abych si na této cestě zlámal nohy a vaz." To prohlásil jeden z těch, který to zažil. Jiný muž, kterého také zlákala odměna nesrovnatelně větší než jeho normální mzda, vyprávěl: "Byla to zlá noc. Pronásledovatelé nám byli pořád na stopě. Bylo velice chladno a my museli třikrát přebrodit Kamenici. Jeden by z toho mohl mít smrt. Udělal jsem to jen jedinkrát a už nikdy v životě to nebudu opakovat. A skutečně jsem už nikdy nic nepašoval. Snažil jsem se vydělat na chléb jiným způsobem." A.Paudler také ve svém vyprávění z roku 1904 připomíná, že "z Jetřichovic lze dojít nádherným údolím Jetřichovické Bělé do Dolského mlýna. Hned na začátku této soutěsky stojí Blechův dům, jenž je údajně nejstarším stavením v Jetřichovicích, a také pila. V její blízkosti stojí dům, jehož obyvatelé poskytovali před 70-80 lety útulek pašerákům. To ale trvalo jen do té doby, co jeden muž z hraniční stráže navázal milostný vztah s dcerou majitele domu. Pak byl s ubytováním konec..."

A ještě připomeňme, co 1.srpna 1889 vyprávěl jetřichovický horský vůdce Johan Knobloch: "V roce 1829 vypuklo v Rumburku povstání proti celníkům, kteří pronásledovali pašeráky schované ve větrném mlýně na Strážném vrchu. Spousta lidí celníky obklíčila v kasárnách v Hrnčířské ulici za to, že jeden z nich zastřelil syna mlynářky, pěkného mladíka. Kasárna byla přepadena, z oken vyházeno množství zařízení. Nakonec ale byli útočníci zahnáni, mnozí uvězněni a ve vězení zemřeli..."

 

BEJVÁVALO... - ze vzpomínek pana Wernera Hieke, Jetřichovického rodáka narozeného roku 1924.

... aneb popis jednoho běžného roku z počátku třicátých let...

1. část - Konec školního roku

Koncem června jsme dostávali vysvědčení. Na pěkné, jsme byli náležitě hrdí. Znamenalo to, že postupujeme do vyšší třídy nebo, že můžeme po prázdninách nastoupit do jiné školy. Koncem června, začátkem července přicházeli do vsi první hosté - "letňáci" (také "lufťáci"). Byli to většinou každým rokem stejní lidé a ubytovávali se tedy ve stejných domácnostech. K nám jezdili hosté z Berlína, Drážďan a dalších saských a pruských velkoměst. Poměry v té době byly dost podobné těm dnešním. Přechod hranic nedělal potíže a ceny byly na české straně příznivější než v Německu, kde už bylo některé zboží nedostatkové - např. rum, máslo aj. České pivo chutnalo i tenkrát a bylo velmi levné. Bylo tedy více důvodů - vedle čarokrásné krajiny - trávit u nás dovolenou. Pronajímali jsme tři pokoje, které jsme mimo sezónu užívali jako ložnice. Před sezónou jsme je vyklidili a upravili pro hosty. Pokoje byly čisté, ale bez jakéhokoliv přepychu. Pronajímání pokojů hostům z jiné země mělo pro nás i ten význam, že jsme stykem s nimi získávali širší přehled o světě, poznávali jsme poněkud odlišný životní styl, přestávali jsme být uzavřeni a omezení jako obyvatelé srovnatelných vesnic, kterým se cestovní ruch vyhýbal. Předpokladem k tomu byla ovšem stejná řeč. Domluvili jsme se bez tlumočníků.

Nám dětem se nabízela možnost vydělat si nějakou korunku za různé službičky - donesení kufru, vysvětlení a ukázání cesty apod. Za doprovod na výletě, jakousi průvodcovskou službu, jsme už dostali 1-2 koruny, na Doláku, na Tokáni jsme dostali i limonádu nebo buřta. Příjezd hostů se velmi lišil od dnešního. Přivážely je kočáry z Hřenska nebo z Mezné Louky. Teprve později jezdil autobus a když si jeden muž koupil osobní auto, zavedl taxislužbu. Automobil na vsi, to byl pro nás děti zážitek. Neumíte si představit, jaký byl tenkrát v obci klid. Jednou něco zavrčelo ve vzduchu - podívali jsme se a uviděli malé letadlo, kterým létal hrabě Kinský, kterému patřily lesy kolem Tokáně. Tyto lesy byly jeho velkou zálibou. Nechal zde vysadit kamzíky a na Tokáni postavit rozlehlé sruby pro své hosty. Nepamatuji se, že bych jako dítě kamzíky viděl. Byli velmi plaší. To platilo také o tetřevech, jelenech i srnčí. Část lesů patřila sedlákům, jejichž myslivecký spolek pořádal podzimní hony na zajíce. V tu dobu jsme byli drženi doma, abychom náhodou nevběhli myslivcům do rány.

Vedle mysliveckého a jiných spolků, působil zde také Horský spolek, jehož úkolem bylo stavět a udržovat turistické cesty a vůbec podporovat všechno co pomáhalo turistickému ruchu. Můj otec byl dlouhá léta předsedou tohoto spolku, takže jsem od malička poznával, co taková činnost spolku obnáší. V zimě jsme malovali nové a opravovali staré směrovky, opravovali jsme i schody a žebříky do skal a také lavičky - nejdříve jen ze seříznutých latí - ty však rychle chátraly.

Německým hostům se zde samozřejmě líbila česká kuchyně, zejména české koláče, tzv. Klekselnkuchen. Ty byly s tvarohem a rozinkami, s mákem a džemem. Ke snídani jsme nosili od pekaře čerstvé rohlíky. Když pak přišly na stůl i zmíněné koláče, dosahovala spokojenost hostů vrcholu. Pro hosty se také kupovala pravá zrnková káva, která byla pro nás cenově nedostupná. My pili jenom meltu.

2.část - Letní prázdniny

Milíř na výrobu dřevěného uhlí.

Jako děti jsme běhaly celé léto bosi, což se nám líbilo. Dvůr našeho souseda Langbauera, byl pro nás večerním dětským hřištěm. Bylo nás, dětí stejného a podobného věku, dostatek k nejrůznějším hrám. Rády jsme chodily do okolních lesů, slézaly stromy i skály, stavěly si různé hrady, houpaly se na větvích, stavěly si různé skrýše. Jako děti v každé době, jsme si vytvářely různé party. Zpravidla jsme se dělily na "horňáky" a "dolňáky". Hranice mezi naším územím byla sice neviditelná, ale zvědové obou stran pozorně sledovali, zda protější strana nepostavila nový "hrad", aby mohl být zbořen. Z kůry borovic jsme si vyřezávaly lodičky, z čerstvého dřeva pak píšťalky. Kapesní nůž byl veledůležitým nástrojem, který měl snad každý kluk. Buď si ho koupil za vydělané peníze, nebo ho dostal jako dárek. Na potoce jsme stavěly přehrady, z děr na louce vyháněly zelené koníky a jinou havěť. Nejoblíbenějším místem našich radovánek byl Donsberg (dnešní Čedičový vrch) a Kilbstein. Měli jsme tam jakousi jeskyni, která vznikla vykopáváním písku na stavby. Bylo tam i minijezírko, spíš velká louže, do kterého jsem jednou spadl, ale i když jsem neuměl plavat, dostal jsem se ven. Na Donsbergu byl čedičový lom a už z dálky bylo slyšet kameníka. Lámal se tam také kámen na cesty. Ve vsi byli i další řemeslníci. Nemohly jsme se dost vynadívat na kováře, když koval koně. V údolí před Falkenštejnem byl uhlíř, byl zde truhlář i švec a každý byl něčím zajímavý. K letní činnosti patřil také sběr malin, ostružin a borůvek - těch jsem nanosil domů litry. Maminka pekla borůvkové koláče a nabízela je letním hostům k odpolední kávě. Byla to pochoutka, kterou milovali. Děti sedláků musely samozřejmě pomáhat při práci rodičům. Pomáhaly jsme také při práci rodičům. Pomáhaly jsme také při obdělávání zeleninových zahrádek, které nechyběly téměř u žádného domu. Vypěstovaná zelenina nesloužila jen vlastní domácnosti, ale čerstvá se nabízela do hotelů a penzionů. Dovolená v dnešním slova smyslu nepřicházela v úvahu, nevím o nikom ze známých, že by v létě odjížděl. Nikde totiž nebylo tak krásně jako zde. 

3.část - Velké prádlo a znovu do školy

Zúčastňovali jsme se také praní prádla, což nebyla až tak běžná věc, jak by se zdálo. Když byl "prací den", museli jsme nanosit vodu do prádelny, která musela být v každém domě. U nás jsme vodu nosili ze studně hluboké asi 30 m. Pamatuji se, že jsem do ní jednou také sestoupil po žebříkách, které byly spojeny, aby se dosáhlo až na dno. Dodnes cítím úzkost šachty, vlhkost a tmu. Voda se nalila do velkého hrnce - "prádeláku" - nasypal se do ní prací prášek a naložilo prádlo. To se vyvařovalo a po vyvaření přendalo do dřevěných necek, které byly důkladným výrobkem šikovného truhláře. V neckách se pak na valše pralo. Když bylo prádlo podle mínění hospodyně čisté, tak se vyždímalo a v koši jsme je odnášeli dolů, k potoku v místech dnešní prodejny skla. Tam bylo jakési "máchadlo", ve kterém se zadržovalo větší množství vody. Zde se prádlo máchalo až bylo zbaveno zbytků mýdla a prášku a voda byla čistá. Prádlo jsme pak vynesli opět nahoru, k domu. Podle počasí se buď rozvěsilo venku nebo v domě, aby uschlo. Za pěkného, slunečného počasí se "plajchovalo". Prádlo se rozložilo na trávník a občas se z konve pokropilo. Takové prádlo pak k velkému uspokojení hospodyněk vonělo čistotou a sluníčkem.

Jeden den, obvykle pátek byl věnován koupání. To se kuchyň, která byla vždy nejteplejším místem v domě, přeměnila na koupelnu. Z prádelny se donesl hrnec - "prádelňák" - teplé vody, ta se nalila do necek kam jsme se postupně posadily my, děti, po nás i rodiče a pořádně se vykoupali. Přes týden jsme se myli pouze ve studené vodě.

A tak uběhli dva měsíce prázdnin, letní hosté začali odjíždět, rána a večery byly stále chladnější a začala zase škola. V Jetřichovické škole byly dvě třídy. V první byly tři vyučovací ročníky, v jednom asi deset dětí, takže celkem 30 žáků. Ve druhé třídě byly ročníky 4-8. Od pátého ročníku dětí ubylo, protože většinou odcházely na měšťanku do České Kamenice a některé na gymnázium do Děčína. Také mne dali rodiče na měšťanku, kam jsem denně dojížděl na kole. Těch 12 km nám ubíhalo rychle. Cestou se připojovaly děti z okolních vesnic a společně jsme všelijak dováděly. Pravda, občas jsme si i natloukly nos, ráno jsme musely brzy vstávat a domů přijížděly dlouho, ale nám to nevadilo. Většina z nás byli chlapci, protože o děvčatech převládalo mínění, že vzdělání ani profesi moc nepotřebují, protože se stejně vdají. Na měšťance v České Kamenici bylo ke 40 % dětí ve třídě místních a ostatních 60 % i více dojíždělo z vesnic. V žádném případě jsme však nebyly horší než městské děti a byly jsme na to náležitě hrdí. Když napadl sníh, tak jsme jezdit nemohly. Rodiče nám sehnali levný "privát", kde jsme bydlely asi tak od prosince od února. Domů jsme jezdily v sobotu po škole a v neděli se zase vracely do Kamenice.

4.část - Obec

V roce 1928 byla obec elektrifikovaná, byly asfaltovány první metry silnice, která byla do té doby štěrková, začalo fungovat pvní taxi, zavedena byla autobusová doprava do České Kamenice. V létě se jezdilo i od Hřenska, odkud se vozili do Jetřichovic němečtí turisté. Byly také jednotlivé autobusy do Děčína, ale ten byl pro nás příliš daleko. Bylo však dobré, že lidé, kteří si potřebovali něco zařídit nebo koupit, nemuseli do města pěšky. Nepamatuji se, že by se v obci stavělo. Stavení se jen opravovala nebo různě vylepšovala. Na víc lidé neměli peníze. Nově byl postaven - a stavěl se hodně dlouho - jen jeden dům - dnešní sídlo OÚ, ordinace lékaře a Policie ČR. Nepamatuji se také, že by v době, na kterou vzpomínám, v obci hořelo. Lidé byli velmi opatrní, věděli, jakou zkázu by mezi převážně dřevěnými domky způsobil požár. Byli zde samozřejmě hasiči, jejichž náčelníkem byl Langbauer, kteří pilně cvičili. Poplach vyhlašoval trubač, projíždějící obcí na kole. Siréna byla až později. Na nádraží se chodilo do Rybniště nebo do Českokamenické nové vsi. První vlaky jsem viděl u mého strýce, který v Nové vsi, přímo u tratě, bydlel. Vidět okolo projíždějící vlak, to byl pro mne zážitek!

Pošta chodila ráno i odpoledne. První telefon byl naproti dnešnímu "Dřeváku". Jako kluk jsem nemohl pochopit jak je možné mluvit s někým na dálku prostřednictvím drátu a telefonního přístroje. Přišlo také rádio. Byli jsme mezi prvními, kdo ho měli. Pamatuji se, že se skládal z několika samostatných dílů. Vždy v neděli dal otec do okna tlampače, zesílil zvuk, aby i sousedé mohli poslouchat a naladil příslušnou stanici. Poslouchali jsme silný vysílač z Königswusterhausenu, jižně od Berlína. Otec postavil také anténu. Vztyčil dvě dřevěné, asi šestimetrové tyče a natáhl mezi nimi na vzdálenost asi 15-20 metrů drát. Před příchodem bouřky hlasatel oznamoval: "Nezapomeňte prosím, uzemnit anténu !" V obci byl lékař MUDr. Guth, byl zde i zubař. Děti se za pomoci porodní asistentky rodily doma. Do nemocnice, "do špitálu", se chodilo jen výjimečně a ve zcela závažných případech. Když někdo zemřel, byl opatřen doma a v doprovodu pana faráře a ministrantů, v doprovodu rodiny a přátel byl odnesen do kostela a pak na místním hřbitově pohřben. O svátku zemřelých, na Dušičky, byly téměř všechny hroby ozdobeny podzimními květy a chvojím, a zapáleny svíčky, které chráněny před větrem sklenicemi, svítily dlouho do noci. V ty dny, více než jindy bylo zřejmé, že i hřbitov se svými mrtvými, je součástí obce...

5. část - Zima a Vánoce

Sněhu zde bylo vždy tolik, že stačil na sáňkování i lyžování, které však bylo v našich podmínkách teprve v začátcích. První lyže vesnických dětí byly z prken rozebraného sudu. Já patřil k těm výjimkám, které měly lyže opravdové, vzbuzující obdiv ostatních dětí. Bylo nás tak ke dvacítce - dětí kolem deseti let, které jsme zalidňovaly stráň od Donsbergu (dnešní Čedičák - TV zesilovač) téměř až do středu obce. Sjížděly jsme nebojácně přes všechny úvozy a cesty, vybudovaly jsme si i "skokanský můstek" a také jsme často padaly. K sáňkování jsme využívaly silnicí, zejména tu od Rynartic. Byla dost dlouhá a příkrá, ale protože tenkrát nebyla téměř žádná autodoprava, nebylo to až tak nebezpečné. Večer pak přicházeli sáňkovat i dospělí. Když byla zima tuhá a zamrzla voda, chodívaly jsme bruslit na rybník u Starého mlýna a na rybník u Grieselova mlýna (dnes Škola v přírodě - MÚ Praha 5). Zde se také vyřezávaly pilami velké tabule silného ledu a ty se odvážely koňskými povozy do sklepů místních hostinců. Sloužily jako dnešní chladírenská zařízení, protože led ve sklepích vydržel až do léta a chladil nápoje. Někteří sedláci měli velké sáně, před které zapřahali koně. Jízda na takových saních, to byl také vzrušující zážitek. Koně byly využívány v zimě ke stahování poražených stromů z lesa. Když byl sníh poněkud měkčí, stavěly jsme sněhuláky a různé stavby, sváděly bitvy sněhovými koulemi a domů přicházely promáčení, ale šťastní. Velkou událostí byly Vánoce. Vánoční stromek jsme samozřejmě tenkrát nekupovali. Během podzimu jsme si nějaký vyhlédli v lese a ten pak včas uřízli a postavili doma ve světnici. My děti, jsme pod ním nacházely dárky vždy ráno na první vánoční svátek, ne jako dnes, kdy jsou rozdávány na Štědrý večer. Dárky, i když byly malé, nás vždy překvapily a měly jsme z nich radost. To překvapení ovšem až tak velké nebylo, protože jsem věděl co dostanu. U nás to byla vždycky kniha - ročenky, kalendáře apod. Nacházely jsme v nich povídky, hádanky, obrázky a tak jsme za ošklivého počasí a o večerech četly a luštily.

6. část - Masopust

Nebyl dům, kde by nechovali prase. Krmilo se bramborami, které si rodina sama vypěstovala, všelijakými zbytky jídla a odpady z něj. Koncem ledna, začátkem února přišel čas zabíjaček. Pozval se řezník, který vepře zabil, rozdělil maso a vyráběl zabíjačkové dobroty. Ty se pak vařily, z vývaru pak byla polévka, kterou jsme ochutnávali a s výslužkou roznášeli sousedům. Ti se radovali stejně jako my, když zase zabíjeli oni. Maso se zavařovalo do sklenic a ukládalo na sváteční dny. Musím ještě připomenout, že vedle vepřů se v malých hospodářstvích chovaly domácí kozy kvůli mléku pro děti. Kravské mléko měli jen velcí sedláci. Pěstovali se také králíci a nikde nechyběly slepice, aby byla vajíčka. Většinou jsme byli samozásobiteli. V březnu přišel čas masopustu. To mládež připravila veselý maškarní průvod, který o masopustní sobotu prošel na konec obce a zpět, samozřejmě s muzikou a zakončen byl u místních hospod. Tam se pak pilo a tancovalo. Masopustní maškaráda byla příležitostí, aby si i naše rodiče mohli trochu zadovádět. Samozřejmě v příslušných mezích. Vzpomínám si, jak můj otec s chutí připravoval roztodivné masopustní masky, které se velmi líbily. Kapela, která o masopustu vyhrávala, účinkovala samozřejmě i při ostatních příležitostech jako byly různé církevní svátky, procesí, svatby a ovšem také pohřby. Masopustní maškary jsme si dělaly i my děti a také jsme po skupinkách chodily po vsi. Byla to událost, na kterou jsme se dlouho těšily a potom o ní dlouho vyprávěly.

7. část - Velikonoce

Před Velikonocemi chodili chlapci po místních sedlácích a koledovali si o výslužku - dostávali někdy peníze, různé potraviny, nejčastěji však domácí špek. Proto se té koledě říkalo "Speckfechten". Vykoledované peníze se hodily na financování útraty při velikonočním střílení "Osterschiessen". To se konalo po Vzkříšení. Na kopci za kostelem se shromáždila omladina, umístila hmoždíře a v sobotu večer a v neděli ráno střelbou pozdravila zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Mladí kanonýři strávili noc ze soboty na neděli venku u hmoždířů. Že to byla noc veselá, nemusím ani připomínat. My děti jsme se těšily, až k této vzrušující události dorosteme. Pro nás byl hlavním velikonočním svátkem zelený čtvrtek, kdy jsme chodily po sousedech a oslovovaly je, že "přicházíme jenom kvůli pozdravení o Zeleném čtvrtku..." Za toto pozdravení - koledu, jsme dostávali vajíčko, čokoládku, výjimečně i pomeranč, což byla v té době pro nás děti velká zvláštnost. Velký pátek nebyl svátkem, ale pro domácnosti dnem velikonočního úklidu, kdy se gruntovalo a také se připravovaly pokoje pro očekávané "Osternausflugler". Těch přicházelo hodně a tak často došlo i na seníky, ve kterých se nabídlo přenocování, když už jiné možnosti nebyly. Mezi oněmi "Velikonočními výletníky", většinou ze sousedního Saska, bývali často horolezci, které jsme jako děti zvědavě pozorovaly. Pracně vylézali na okolní skály, které jsme my slézaly beze všeho, vyzbrojeni lany, skobami a ostatním horolezeckým příslušenstvím. Pouze na Kočičí skálu jsme se bez nářadí nedostaly - byla příliš příkrá. O velikonoční neděli - Hod Boží velikonoční - býval samozřejmě sváteční oběd. Převážně pečené skopové, kůzlečí nebo jehněčí, zelí a české knedlíky. A až do čtvrtka jsme měly jarní prázdniny.

8.část - Jaro

Koncem dubna si nejeden jinoch vyhledával pro svou milou vhodnou břízku se zelenými lístečky. Posledního dubna jí uřízl, nazdobil pestrobarevnými pentlemi a v noci na 1.máje, zpravidla tajně, jí upevnil k plotu před domem té, na kterou si myslel, ale která o tom často ani nevěděla. Byli odvážlivci, kteří břízku upevnili i na střechu chalupy. Obecní společenství sledovalo s velkou zvědavostí, před kterými staveními se břízky objeví. Květen byl spojen s mnohými církevními svátky. Prvním bylo Nanebevstoupení Páně, kdy chodilo procesí. Pan farář, ministranti a věřící občané obcházeli okolní pole a žehnali je, aby dala dobrou úrodu. V neděli po 16.květnu, svátku patrona obce a kostela sv. Jana Nepomuckého, byl největší jetřichovický svátek, opravdová pouť, ke které patřil, jak bylo zvykem, sváteční oběd a spousta atrakcí. My děti jsme se těšily na řetízkový kolotoč, už poháněný elektromotorem, (do roku 1928 ho klikami roztáčeli silní mládenci), na houpačky - lodičky a na prodejní stánky s nejrůznějšími věcmi. Prodávalo se oblečení, potřebné předměty pro domácnosti a pro nás děti pak vzácná zmrzlina, kyselé okurky, různé cukroví apod. Na tento svátek se sjížděli příbuzní z okolí a ti nás zpravidla obdarovávali nějakou tou korunou na pamlsky. Kapesné, které jsme dostávali od rodičů jsme měli na výdaje spojené se školou ve městě. Dalším svátkem byly Svatodušní svátky. Pamatuji, že na ten den stavěl otec do rohu světnice mladou břízku jako symbol jara. V kostele byly sváteční mše. Deset dní poté se konala Slavnost Těla a krve Páně - Boží tělo, kdy obcí šlo znovu procesí s hudbou a družičkami. V průvodu se nesly monstrance a nad panem farářem nebesa. Problém pořadatelů májových oslav v bývalém režimu - kdo ponese transparenty s předepsanými hesly - připomíná okřídlený výrok českého faráře pana Kozáka, který, čekaje na nosiče nebes při jednom procesí, zvolal: "Copak tu není ani čerta, aby nesl nebesa ?"

Pak už byl před námi červen, s ním konec školního roku a nádherné dva měsíce prázdnin...

 

Stalo se v roce 1938 (převzato z České silnice, autor: dle vyprávění otce zaznamenal Antonín Foret z Varnsdorfu)

Jeden z klasických řopíků z obranné linie předválečného Čsl. opevnění. Mezi bunkry byly průseky, dnes zarostlé, zájemci se mohou vydat po jejich linii.

V létě osudného roku 1938 bylo i v Jetřichovicích cítit zvláštní napětí. V zahradních restauracích a na turistických cestách bylo daleké méně turistů a návštěvníků než obvykle. Několik desítek českých obyvatel, většinou státních zaměstnanců, muselo snášet stále větší nevraživost až otevřené nepřátelství ze strany německých spoluobčanů, se kterými ještě nedávno dobře vycházeli. Do té doby, než se začal ozývat řev vůdce "nového Německa" a projevy jistého učitele tělocviku (Henleina), který v Litoměřicích již v roce 1937 ohlašoval "hodinu osvobození sudetských Němců", naši Němci, jak se jim za předválečné republiky říkalo, neměli vážnější důvody ke stížnostem. Stát poctivě plnil Saint-Germanskou smlouvu o národnostních menšinách z roku 1919. Ani v Jetřichovicích nikdo nenutil Němce mluvit česky. Obecnou školu měli v místě, do měšťanky dojížděli do Č. Kamenice. Německé reálné gymnázium bylo v Děčíně a ve Varnsdorfu. Jako jediná menšina na světě měla i svoje vysoké školy - 1 univerzitu a 2 techniky. Přesto se ze sudetské otázky měl stát mezinárodní problém. Když lord Runciman ukončil svoje jednání a cesty po republice (navštívil i rodinu Kinských na Tokáni) bylo zřejmé, že jeho mise nebyla úspěšná. Teror Němců vůči českému obyvatelstvu se stupňoval a Hitler otevřeně žádal připojení českého pohraničí k Říši.

V pátek 23.září 1938 ve 22.00 nařídil prezident republiky Dr. Eduard Beneš mobilizaci čsl. branné moci. Do neděle 25. září nastoupilo do zbraně celkem 1,25 miliónu mužů. Byla obsazena již vybudovaná pohraniční opevnění. V našem regionu sehrála důležitou úlohu při obraně státní hranice a přilehlého vnitrozemí do hloubky asi 10 km jednotka Stráže Obrany Státu (SOS) z Jetřichovic. Její operační prostor sahal od závěru České silnice v Zadních Jetřichovicích, tehdy romantickém letovisku s hotely a penziony na říčce Křínici, až po Černou bránu. Velitelem jednotky byl recipient Finanční stráže Antonín Foret (1904-1979), zástupce velitele oddělení FS v Jetřichovicích (sídlilo v č.p. 114), který do této funkce nastoupil po předčasně a náhle zemřelém B. Forstovi. Jednotku SOS tvořili příslušníci FS, četnictva a po mobilizaci povolaní záložníci - převážně skláři z Kamenického Šenova. Výzbroj měli kvalitní, tak jako ostatně celá naše armáda. Vedle Nickelovy pistole ČZ ráže 9 mm, měli čsl. opakovací pušky vzor 24 s nově zavedenou ráží 7,92 mm a především proslulé lehké kulomety Bren vzor 26 - výrobek brněnské Zbrojovky. Bedny s municí a zásoby vejčitých ručních granátů představovaly slušnou palebnou sílu. Stanoviště, které někteří muži obývali několik měsíců už od květnové mobilizace, byla v blízkosti dnešní, zeleně značené, turistické cesty ze Zadních Jetřichovic na Panenskou Jedli - jedno v těsné blízkosti České silnice nad hájovnou, druhé asi 1500 m východně od Jankova kopce pod kótou 385 m. Jednoduché sruby byly postaveny ve skále, do níž byly vytesány nápisy VĚRNOU STRÁŽ VLASTI MÁŠ, ČSR a letopočet 1938. K prvnímu střetnutí se zfanatizovanými ordnery, zřejmě z nedalekého Hinterhermsdorfu, došlo den po mobilizaci v sobotu 24. září ráno. Nacisté zničili výbuchem hraniční závoru na České silnici a s několika vozidly pronikli na naše území. Podporoval je kulomet ve skalách na německé straně. Přestřelka trvala od 6.50 do 10.00. Na naší straně byli 3 těžce zranění (průstřely kolena a plic) a podle svědectví účastníků i značně poškozené fasády a střechy budov. Útočníci ale dál na naše území nepronikli. Odhodlaný odpor proti větším i menším útokům pokračoval v našem pohraničí celý další týden. Lidé, připraveni snášet ty největší útrapy obětovaných vojáků prvního sledu, byli náhle rozkazem odvoláni. 1. Října 1938 ve 2 hodiny po půlnoci, začala německá armáda bez boje obsazovat naše území. Den předtím se na tom dohodli tehdejší mocní v bavorském Mnichově...

Strastiplný a ponižující ústup jetřichovické jednotky SOS skončil až 3. října 1938 v obcích mezi Liběchovem a Mělníkem, kde se jich ujali čeští obyvatelé. Tam byl teprve čas myslet na své nejbližší a na majetek, který zanechali v uloupeném pohraničí. V obcích kolem Mělníka mnozí také po násilném vyhnání nalezili svůj druhý domov.

 

Česko-německý dialog (převzato z České silnice)

Je to již několik let co bylo podepsána česko-německá deklarace o usmíření. Nyní již nebrání nic v rozvíjení nových přátelských vztahů. Na minulost by se ovšem zapomínat nikdy nemělo. Protože, ten, kdo se nepoučí z vlastní minulosti, je nucen ji prožívat stále znovu a znovu.

Takže si připomeňme, že na území českého království byli od 13. století povoláváni němečtí osadníci. Zakládali tu své komunity, často iniciovali a spoluvytvářeli významná díla a na základě své ekonomické síly rozšiřovali svůj politický a kulturní vliv. Ten měl po Bílé hoře mocenskou podporu ve všech sférách společnosti a český národ si zachoval svou identitu jen díky hlubokým kořenům udržovaným vzdělanými vlastenci a oživeným romantismem 19. století. Připomeňme si, že až do konce 19. století necítili Sudetští Němci v Rakousko-Uhersku potřebu zdůrazňovat svou národní příslušnost a zpochybňovat i tehdy platné hranice českého státu. Připomeňme si také, že při určování hranic Československa v roce 1918 převládl princip historický nad principem národním. I Čeští Němci se tak stali občany nového českého státu vzniklého v jeho historických hranicích. Sudetští Němci ve styku s českým obyvatelstvem a prostředím, se společnou historií a vzájemně se ovlivňující kulturou, vytvořili zcela svébytnou pospolitost. První republika umožnila svým německým občanům rozvoj školství od základního až po vysoké, i rozvoj kultury - vycházela řada časopisů, novin a knih, hrála tu i německá divadla. Situaci změnila začátkem 30. let hospodářská krize, která postihla zvláště pohraniční oblasti státu a také nástup Hitlera k moci. Ten krize využil k nacionálně-sociální demagogii. V pohraničí získala vliv Henleinova Sudetoněmecká strana, která se jednoznačně orientovala na rozbití ČSR a připojení tzv. Sudet k Říši. Pod vlivem nacistické propagandy byla stále otevřeněji hlásána nenávist k českému demokratickému státu a jeho českým obyvatelům. V roce 1938 pak docházelo k přepadům četnických stanic, byli pronásledováni čeští železničáři, celníci, učitelé a vůbec všichni odpůrci Hitlera. Po Mnichovu Sudetští Němci vítali zdviženými pravicemi a frenetickým voláním "Heim ins Reich" (= Domů, do Říše) německou okupační armádu. Většina z nich dala přednost nacismu, který je zanedlouho vehnal do války, ve které mnozí padli, před českou demokracií. Sudety opustilo na milion českých občanů. Nebyli odsunuti, ale prchali za noci, s plačícími dětmi a torzem osobních věcí, které stačili ve zmatku pobrat. Následovala léta okupace s desítkami tisíc vězněných, popravených a umučených, likvidace vesnic, nucené práce. Po porážce nacistického Německa rozhodly vítězné mocnosti o odsunu Sudetských Němců. Sledovaly tím odstranění jednoho z ohnisek napětí v Evropě. Doznejme, že odsun se nestal jen aktem spravedlivého trestu za spáchanou zradu a způsobené zlo, ale také aktem msty za spáchaná utrpení - nejen u nás, ale po celé Evropě. Není pochyb o tom, že odsun sudetských Němců zasáhl hluboce do jejich osudů a navždy je poznamenal. Každý vynucený exodus je krutý a trpký, každý exodus je bezprávím. Mluvčí Landsmannschaftů však dodnes hovoří jen o právech a nárocích Sudetských Němců, hovoří, jakoby bezpráví začalo teprve jejich odsunem. Nepřiznali si svůj podíl na rozbití českého státu a nesmířili se se svou porážkou ve druhé světové válce ani s jejími důsledky.

Nezávisle na řečnění oněch mluvčích se však dnes a denně setkávají tisíce Čechů a Němců, navzájem se navštěvují, obchodují, sportují, seznamují se s kulturními hodnotami, pomáhají si při řešení každodenních starostí. Žijí a chtějí žít v přátelství a v míru. Tak je tomu i v naší obci Jetřichovicích, jejíž mnozí obyvatelé založili svou existenci na poskytování služeb především německým návštěvníkům. Česko-německé vztahy nikdy nebyly jen konfliktní či nepřátelské, ale také tvořivé, obohacující, přátelské. To když jedni nebyli podřízeni a druzí se nenadřazovali. Z toho se poučme. Jsme svobodné národy ve svobodné Evropě.

Mnichovská dohoda, německým obyvatelstvem srdečně pozdravována, přinesla připojení k Německé říši. Bylo to v neděli, kdy čeští vojáci, četníci a finanční stráž odtáhli. Byly jednotlivé nepokoje, ale rychle zorganizovaná obecní stráž se postarala o pořádek. Následoval vstup německých vojsk od Rynartic. Nadšení bylo veliké, starý sen se naplnil ! V krátce na to provedených volbách hlasovalo 100% občanů obce pro novou vládu a připojení k Říši... 6. října projel vůdce Českou Kamenicí (ve směru od Chřibské) obyvatelstvem bouřlivě uvítán... Dne 19. října se konaly v jetřichovickém kostele děkovné bohoslužby za velké účasti... Dne 4. prosince 1938 se konaly v Sudetech doplňovací volby do "Velkoněmecké říšské sněmovny". Výsledek 98,9% ano.

Dne 24. Září 1938 nařídil český stát mobilizaci... Z naší obce šli muži, kterých se mobilizace týkala do lesů kolem Vysoké Lípy... Po celý den se skrývali se strádáním a stálým nebezpečím života. Jiní muži jim donášeli nejnutnější potraviny... Jediná naděje je udržovala: Věděli, že někdo pomůže včas - náš vůdce Adolf Hitler... Dne 2. října mělo i u nás mnoho domů vlajky s hákovým křížem. Jsou slavobrány s nápisy: "Děkujeme našemu vůdci !", "Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce !"

... V komunálních volbách po připojení pohraničí k Říši, ve kterých se pro Hitlera mělo vyslovit 100% obyvatel obce, bylo ještě 10 mandátů sociálně demokratických, mezi nimi byl i můj otec. Proto byl trnem v očích zdejších obyvatel. Byl zatčen, poslán do Drážďan a odtud odvlečen do koncentračního tábora Dachau. Matka byla vypovězena ze služebního bytu v zotavovně a zůstala se třemi dětmi bez výdělku...

... O Johanu Michelovi, statečném německém sociálním demokratu a věrném občanu Československé republiky (1897-1951) napsal do České silnice i prof. Vladimír Vymětal : Pana Michela, strojmistra a technika jetřichovické dětské ozdravovny, jsem poznal už v červenci 1946, kdy jsem se na něj obrátil s prosbou o pomoc při opravě jízdního kola, kterou mi pak ochotně, rychle a dobře provedl jeho tehdy 14-letý syn Roland. A od té doby jsme byli velmi dobrými přáteli, kteří si vždy, přes jazykovou bariéru, dobře rozuměli. To, co jsem věděl o jeho životě přímo od něho a od několika jeho blízkých přátel, ochotně mi nedávno konkrétními údaji doplnila jeho dcera, paní Hilda. Narodil se v Jetřichovicích a vyučil se strojníkem. Jako mladý německý sociální demokrat patřil ke skupině, která krátce po první světové válce dala podnět k tomu, aby zde byla vybudována velká, moderní ozdravovna, především pro dělnické děti děčínského a ústeckého okresu. Jetřichovice byly už na konci minulého století, pro své mimořádně příznivé klimatické podmínky a přírodní krásy vyhledávaným letoviskem. Staveniště ozdravovny bylo šťastně zvoleno v lesním zákoutí na samém okraji věnce Jetřichovických skal. Stavba trvala od roku 1924 do 1927. Důležitou věcí bylo zajistit dostatečné zdroje pitné vody, což se podařilo vyhloubením 46 metrové studny přímo pod skalními útesy. I na tom měl mladý Johan Michel přímou účast. Vybudování této ozdravovny mělo pro Jetřichovice ohromný význam : z chudé obce, jejíž obyvatele živilo jednak dosti omezené zemědělství, jednak práce v lesích a jen okrajově letní hosté, se stala obec poměrně zámožná. Pan Michel se pak stal na 24 let strojmistrem a technikem této ozdravovny. Přišla třicátá léta - doba nástupu hitlerovského nacismu v Německu a Henleinova hnutí v ČSR. Ještě na jaře 1938, při obecních volbách, dostali němečtí sociální demokraté v Jetřichovicích 10 mandátů, což henleinovce doslova rozzuřilo. Hned po Mnichově byl Johan Michel zatčen a uvězněn nejprve v Drážďanech a pak v koncentračním táboře v Dachau. Žádné z jeho 3 dětí nesmělo studovat. Tato jeho perzekuce nepochybně souvisela také s tím, že v září 1938 varoval české příslušníky tehdejší finanční stráže před přepadením henleinovci a tím ji zachránil zdraví a možná i životy. V roce 1945 se pak Johan Michel vrátil ke své práci v dětské ozdravovně a vykonával jí až do své náhlé smrti. Mám na pana Michela několik pěkných vzpomínek. Jak při mé návštěvě v roce 1947 se mi hrdě pochlubil medailí, kterou mu udělila čsl. vláda za aktivní účast v protinacistickém odboji. Jak se stal mým zkušeným rádcem a instruktorem v mých málo úspěšných sadařských začátcích. Dosud slyším jeho varovná slova: "Keine Birne, keine Kirschen, Herr Profesor !" Jeho ovocnářské vědomosti byly vynikající a stále si je rozšiřoval. Dosud ho vidím, jak kráčí v nedělním podzimním odpoledni, ve svátečním raglánu, s kravatou na krku a s doutníkem v ústech po rynartické silnici. Byl pro mne přímo čítankovým typem uvědomělého a sebevědomého německého dělníka. Považuji za velmi charakteristické pro Johana Michela, že se nikdy nepokoušel mluvit česky. A to rozhodně nikoli z důvodů národnostních, nýbrž proto, aby se snad jeho lámanou češtinou necítili dotčeni jeho čeští spoluobčané. Buď mu lehkou jeho rodná půda na jetřichovickém hřbitůvku.

V osmdesátých letech skupina mladých historiků ze sousedního Hinterhermsdorfu a Sebnitz zkoumala celou trasu tohoto pochodu a shromáždila při tom informace o osudu jeho účastníků. Získala je ze státních, okresních a obecních archívů i z výpovědí v té době žijících očitých svědků. Z koncentračního tábora Schwarzheide, pobočky KT Sachsenhausen, hnali v dubnu 1945 příslušníci SS kolonu 600 mužů před postupující Rudou armádou pravděpodobně do Terezína. V koloně byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané, Ukrajinci a první oběti fašismu - Němci. Mezi Čechy byla asi polovina Židů. 21. dubna prošla kolona Saupsdorfem a pokračovala na Hinterhermsdorf. 23.dubna se na Neudorfské cestě k hranici zhroutilo dalších osm mužů. Byli zastřeleni a u lesní cesty zahrabáni. To je ono místo v Temném dole, kde stojí dřevěný kříž. Zde jsou jména obětí: němečtí antifašisté Paul Fischer, Wilhelm Slatin, Herbert a Kurt Altschulové, Erwin Teichner, Fridrich Kaufmann, Polák Matejsky a neznámý Francouz. Denně se tenčící kolona pokračovala na Chřibskou, Varnsdorf a dále... Posledního dne války se dočkala polovina ze 600 mužů. Ostatní cestou zahynuli vyčerpáním nebo byli postříleni.

Začátkem června, na Boží tělo, byli vyhnáni z obce první němečtí obyvatelé. Byly to matky a děti. Šly k hranicím pěšky, jen s 30 kg zavazadly na osobu. Zprvu věřily, že vyhnání je trest, který si musí odpykat... Následující měsíc se někteří přeživší válku pokoušeli o návrat domů. Narazili na českou noční hlídku, došlo k přestřelce při které byli raněni a tak uprchli přes hranice... Pak došlo k vypovězení asi 50% zdejších obyvatel. Byli odvedeni do sběrného tábora v Děčíně na Střelnici. Tam byli i mí příbuzní. Odsud se odjíždělo po železnici na sever, do Německa, okres Wismar. Ti co se domů vrátili později (zřejmě z fronty), šli do sběrného tábora v Jánské, příslušníci strany NSDAP do opuštěného koncentračního tábora Rabštejn. Odtud byli přidělováni na 2-3 roky k nuceným pracem pro české zemědělce a do dolů...

Všichni obyvatelé museli nosit na levém rukávě bílou pásku. Nebyla doručována pošta, bylo omezeno vycházení. Po několika týdnech začalo první masové vypovídání. První skupina byla odvedena přes Vysokou Lípu na hranice, úplně oloupena a ponechána osudu. Další vyhnanci museli přes Rynartice, Doubici až k Českému mlýnu, kde na hranici dostali laufpass. Na osobu bylo 25 kg zavazadel. Zvlášť brutální případ se stal při transportu přes Zadní Jetřichovice. Při jeho shromažďování přišel majitel Michelshofu, Wilhelm Fiedler se svým synem na místo pozdě. Na otázku jednoho z důstojníků proč jdou pozdě, odpověděl Fiedler, že k takové věci přišli ještě dost brzy. Vzdáleni pár set metrů od Jetřichovic, byli W.Fiedler a jeho 16-ti letý syn zastřeleni. Lesní Leo Prinz a majitel trafiky Josef Gahler museli obě mrtvoly zahrabat. Zbytek obyvatel byl odveden do Rabsteina do vystěhovaleckého tábora a později ze země vyhnán...

Bývalí obyvatelé Jetřichovic, Vysoké Lípy, Rynartic a dalších obcí, navštěvovali své rodné obce jako individuální turisté i za bývalého režimu rozdělené Evropy. Po roce 1990 se však začali scházet jako bývalá obecní komunita. Již v květnu 1992 je přijala starostka obce ing. Zemanová, informovala je o vývoji a problémech obce a vyslechla jejich vyznání: "Vždy se těšíme na shledání se starými přáteli v nádherné krajině a máme pocit, že jsme i pro některé místní obyvatele vítanými hosty. Mnozí z nás rádi zjišťují, že jejich rodný dům je zachovaný a byl nebo je s láskou znovu obnovován. Mezi námi seniory, kteří museli po bezduché válce jako mladí lidé opustit svůj domov, nejsou revanšisté ani ti nepolepšitelní, kteří chtějí získávat něco nazpět... Jsme mírumilovné ženy a muži, kteří se přiznávají k vině německého národa za nacistickou éru a z minulosti jsme se poučili..." V tomto duchu probíhají setkání vždy v květnu, na svátek Jana Nepomuckého, patrona kostela i obce. Rodáci se od samého počátku významně podíleli na shromažďování prostředků na opravu kostela. Rodiny Stumbaumových, Fiedlerových, Schulzových, Günterových a řada dalších věnovaly na tento účel desetitisíce Kč. O prázdninách 1993 pracovali na kostele a úklidu hřbitova spolu s českými a polskými studenty také němečtí studenti vedení prof. Dornem z Grosschönau. Rodáci se v hojném počtu zúčastnili znovuvysvěcení kostela 30. října 1993. Rodáci z Vysoké Lípy a Jetřichovic se podíleli, spolu s českými obyvateli, na opravě pomníků padlých z I. světové války, osadili v kostele pamětní desku padlým občanům ve II. světové válce. Dávají nám k dispozici staré fotografie, některé dokumenty a zápisky, dopisují do České silnice (Fritsche, Hieke, Brinkmann, Fiedler). S velkou radostí navštívilo asi 100 rodáků výstavu o obci, která byla instalována v květnu - červnu 1993 v budově OÚ. Výstava dokumentů a fotografií si kladla za cíl informovat dnešní obyvatele a zejména mládež o vzniku a vývoji obcí až po současnost a přispět k upevnění jejich vztahu k dílu předků, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem.

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.