Slovníček použitých architektonických pojmů

Alianční znak - sdružený znak (erb), vzniká spojením rodových znaků manželů.

Ambit - arkádový ochoz kolem rajského dvora kláštera nebo kolem kostela, také křížová chodba.

Apsida - výklenek pro hlavní oltář tvořící závěr kostela, někdy provázený vedlejšími apsidami uzavírajícími boční lodi, běžný hlavně u románských svatyň.

Archivolta - plastické orámování oblouku arkády, podloubí aj.

Arkáda - oblouk na svislých podporách (sloupech, pilířích). Arkád se úžívá u lodžií, saly terreny, u literátských (zpěváckých) tribun apod. Profilované vystupující orámování oblouku se nazývá archivolta. Mezilodní arkády oddělují od sebe lodi vícelodního kostela. Slepé (liché) arkády - oblouky na pilastrech, polosloupech apod., přisazené k plné stěně, kterou pouze člení (velmi časté na přízemí empírových domovních fasád).

Bolestná P.Marie (Bolestná matka, Dolorosa) - Kristova matka pod křížem (někdy s mečem vetknutým do prsou), P.Marie Sedmibolestná (se sedmi meči-bolestmi).

Centrála, centrální (středová) dispozice - stavba nebo prostor na půdorysu kruhovém, čtvercovém, trojúhelném, polygonálním, oválném, hvězdovém nebo tvaru řeckého (stejnoramenného) kříže.

Čtrnáct svatých pomocníků - skupina světců uctívaných jako zastánci a přímluvci v pozdní gotice a hlavně v baroku: sv. Jiří, Blažej, Erasmus, Pantaleon, Jiljí, Vít, Kryštof, Dionýsus, Cyriakus, Achátius, Eustach, Kateřina, Markéta, Barbora.

Empora - neboli tribuna - vyvýšené místo nebo prostor hlavně v kostelech. V románské době má tribuna v západní části kostela buď tvar obdobný nynější kruchtě, nebo ji i v patře odděluje od lodi stěna s arkádovými otvory, či je umístěna ve věži a obloukem spojena s lodí. V té době se na ní účastnil bohoslužeb šlechtic, pán (panská tribuna, tribunové či emporové kostely) oddělen od prostého lidu a přicházel na ní buď přímo v patře krytou spojovací chodbou z přilehlého dvorce, nebo schodištěm v síle zdi (zejména v baroku tuto funkci plní panská oratoř). Jiné, i postranní tribuny v klášterních kostelech sloužily členům řádů (mnichům, jeptiškám). Od pozdní gotiky a hojně v renesanci se i do postranních lodí vestavují zpěvácké či literátské tribuny a v barokních kostelech typu Il Gesu se často umísťují nad boční kaple. Svou tribunu měl také nejvyšší písař ve Staré sněmovně na Pražském hradě.

Fabion - oblý, většinou čtvrtválcový přechod mezi stropem a stěnou. Zhruba totéž co vouta.

Fasáda - vnější stěna budovy, průčelní fasáda (průčelí) s hlavním vchodem zpravidla obrácena do ulice nebo zahrady.

Feston - závěs z listů, květů, případně ovoce, propletený nebo zakončený stuhami. U nás častý v pestré malbě s povlávajícími červenými třapci na stěnách mezi stropními trámy renesančních místností, plastický též v baroku, zejména raném, a v klasicismu (vavřínový).

Hlavice - horní, zakončovací část sloupu, pilíře, pilastru nebo přípory.

Hrázděné zdivo - stavební trámová nosná konstrukce s výplní hliněnou či cihlovou, běžné ve středověku, později hlavně v lidovém stavitelství.

Chronogram - vyznačení letopočtu vzniku stavby, sochy, malby, zlatnické práce apod. v nápise tak, že písmena, shodující se s římskými čislicemi (M,D,C,L,X,V,I), jsou větší, popřípadě pozlacená nebo červená. Jejich součet dá rok, z něhož dílo pochází. Chronogram může být také dvojitý - pak se výsledek dělí dvěma. Je-li nápis ve verších, nazývá se chronostich.

Immaculata - Neposkvrněná, ikonograficky ustálený typ P.Marie, častý na barokních sloupech od poloviny 17.století. Prostovlasá P.Maria s rukama sepjatýma na hrudi (kolem hlavy mívá svatozář s 12 hvězdami) stojí na půlměsíci a zeměkouli obtočené hadem, jenž drží v tlamě jablko (symbol dědičného hříchu).

Kladí - vodorovné části architektury, nesené svislými nosnými články, skládá se z architrávu, vlysu a římsy.

Klenák - článek klenebního oblouku, obvykle klínovitého tvaru (kámen, keramická tvarovka), někdy jen vyznačený v omítce, malbě nebo sgrafitu. Klenák uprostřed ve vrcholu oblouku, často větší, ozdobnější, s reliéfem, letopočtem, znakem, číslem domu a monogramem majitele, se nazývá hlavní klenák.

Klenba - je architektonický útvar, který uzavírá shora prostor a nese sám sebe. Tlaky (svislé a šikmé) zachycují podporovací části (zdi) a opěrný systém. Výjimku tvoří imitovaná klenba (v barokních a klasicistních kostelech), bedněná na trámovou konstrukci z prken a na rákos omítaná. Odlišná je klenba nepravá neboli přečnělková, vzniklá přesahem vodorovných vrstev kamene nebo cihel. Klenební pás je úzký pruh valené klenby, podtažený někdy ještě pod jinou klenbu. Samostatně klenutý nebo pojatý úsek klenby, oddělený od sousedních meziklenebními žebry nebo pasy, tvoří klenební pole neboli travé. Gotickou klenbu (a některé renesanční, barokně gotické a novogotické klenby) charakterizují žebra - klenební, meziklenební, přístěnná či přízední - o různých profilech, které umožňují poměrně přesné datování stáří klenby. Zprvu bývají žebra kamenná nebo keramická (a pestře omalovaná), od renesance se napodobují i ve štuku a v romantismu též ve dřevě.

Druhy: (a) klenba zavřená: valená (podélná, půlválcovitá, dvě opěry), polovalená (opřená vrcholem o stěnu), valená lunetová (kolmý průnik větší valené klenby soustavou menších valených kleneb), klášterní (kolmý průsek dvou kleneb valených), neckovitá, plochým seříznutím klenby zrcadlová, kupole (polokoule nad prostorem kruhového či oválného půdorysu), česká (polokulová báň, svisle odřená zdmi), placka (místo polokoule kulová úseč), nad čtvercovým půdorysem placka česká, nad obdélníkovým placka prusk. (b) klenba otevřená: křížová (kolmý průnik dvou i více valených kleneb, svedených do ostrých hran), křížová žebrová (hrany zesíleny kamennými či cihlovými žebry, která mají hlavní nosnou funkci), hvězdicová (průnik několika valených kleneb, žebra vytvářejí na líci hvězdové motivy), síťová (obdoba, pravidelný síťový vzorec), vějířová (žebra vějířovitě rozložena po celé klenební líci), kroužená (žebra tvoří bohaté kroužené obrazce), visutá (svorník spuštěn hluboko pod vrchol), sklípková či diamantová (žebra mizí, plasticky působivé sestavení ploch a plošek kápí), hráňová (mělké sklípky), hřebínková (zcela zploštělá, tenké hrany vytažené v omítce).

Kněžiště (presbyterium) (presbyter=kněz), apsida (ta hlavně v románské architektuře), chór - prostor, v němž je umístěn hlavní oltář (u orientovaných kostelů směřuje k východu), od lodi odděleno zpravidla triumfálním obloukem.

Koncha - čtvrtkulová klenba v apsidě nebo v nice.

Konzola - architektonický nosný článek, vystupující ze stěny a nesoucí klenební žebro, sochu, římsu (při hustším rytmu vzniká konzolová římsa) nebo balkón. V gotice podle tvaru rozeznáváme konzoly např. kružbové, jehlancové, římsové, antropomorfní-figurální, s lidskými motivy, zoomorfní-se zvířecími motivy, vegetabilní-listové nebo vůbec s rostlinnými prvky.

Kruchta - hudební kůr - tribuna o patro vyvýšená nad podlažím kostela (někdy i dvojitá, ve dvou patrech nad sebou), určená pro varhany, pěvecký sbor, hudebníky, a umísťovaná v lodi nejčastěji protilehle k hlavnímu oltáři, někdy ještě podél jedné nebo obou bočních stěn (viz též empora).

Kružba - souměrný obrazec, vyplňující (kromě zábradlí, tympanonů, hlavic a konzol) oblouky oken a arkád v gotické a z ní odvozené architektuře (např. v barokní a romantické gotice, ale i v oknech renesančních kostelů), nesený pruty. Slepá, lichá či lípaná nebo panelová kružba se přikládá přímo na plochu stěny, zábradlí apod. Iluzívně se také napodobuje v malbě. Ve 13.století tvoří kružbu kružnice ve spojení s jedním čtyř- nebo pětilaločným obrazcem a s trojlaločnými oblouky nad pruty (které mají soklík, patku a hlavici), ve 14.století se vystřídají skupiny troj- a čtyřlaločných obrazců v kružnicích, sférické troj- a čtyřúhelníky a plaménkové kružby (vytvořené Petrem Parléřem). V pozdní gotice se začínají přetínat a později ztrácí tzv. nosy.

Křídlo - 1. část budovy svírající s jinou její částí určitý úhel, nebo vystupující z líce stavby po celé její výšce nejméně o 2 okenní osy (při 1 ose jde ještě o rizalit). Křídla budovy obklopují nádvoří (čtyřkřídlá budova), nebo vymezují čestný dvůr. 2. postranní, dolů se rozšiřující část štítu, zejména volutové křídlo (viz voluta). V baroku může nad bočními nižšími loděmi nebo kaplemi kostela plnit funkci opěrného systému. 3. postranní část oltáře, v gotice otočná, malovaná, v baroku z vyřezávaných ornamentů. 4. součást průchodních dveří nebo dveří nábytku, oken apod.

Křížová cesta - ve 14 výjevech - zastaveních (označených I.-XIV.) zobrazuje Kristovou cestu v Jeruzalémě od odsouzení až k ukřižování na Kalvárii a kladení do hrobu. Obrazy nebo reliéfy křížové cesty visí v kostelech nebo ve zděných kapličkách, které se umísťovaly při kostelech po obvodu hřbitovů (zejména na Moravě) a v přírodě. Kapličky často stoupaly na kopec (jako na biblickou Kalvárii), kde křížová cesta končí někdy kaplí božího hrobu (tzv. Jeruzalémskou). Vzácněji má křížová cesta v krajině podobu ozdobně tesaných kamenných desek s reliéfními výjevy.

Křtitelnice - kamenná nebo kovová nádoba s křestní vodou, umístěná v křesťanském kostele a určená ke křtu kropením vodou (od 13.století). V románské době až do vrcholné gotiky byly křtitelnice kamenné, složené z obvykle půlkulové, někdy hranaté a (v gotice) erby zdobené mísy a dříku s patkou, od pozdní gotiky a v renesanci převažuje kovová, cínová křtitelnice (nejstarší datovaná u nás již v roce 1406) tvaru převráceného zvonu s poklopem, na třech nožkách někdy zvířecích tvarů, s nápisem a letopočtem, v baroku buď kamenná na kuželkovité noze, nebo dřevěná, s vloženou cínovou mísou (kotlíkem). Na víku řezba Jana Křtitele, křtícího Krista vodou z řeky Jordánu.

Kuželka (balustra) - architektonický článek, kamenný, dřevěný nebo v malbě a ve sgrafitu iluzívně napodobený, užívaný v zábradlích balkónů, krucht, schodišť, teras, atik, podobající se hrací kuželce buď kruhového, čtyřúhelného, nebo víceúhelníkového průřezu. Renesanční kuželky bývají souměrné i podle vodorovné osy, barokní mívají spíše vázovitý nebo lahvovitý tvar.

Lizéna (lesena) - plochý svislý architektonický článek bez hlavice a patky (tím se liší od pilastru), provedený v mírně předstupujícím zdivu, nebo jen v omítce. Spojí-li se v rozčlenění fasády s obdobnými vodorovnými pruhy, vytvářejí se tzv. lizénové rámy.

Luneta - plocha stěny, vymezená vodorovnou základnou a půlkruhovým, stlačeným, nebo segmentovým obloukem, vznikající v klenební výseči (včetně lunetové římsy), ve slepených arkádách apod., vyplňovaná malbou nebo sgrafitem. V přenesém slova smyslu také výseč v lunetové klenbě.

Mansardová střecha - střecha v obrysu zlomená, umožňuje pološikmé střešní prostory.

Mušle - 1.stylizovaná lastura, pokrývá zejména v pozdní renesanci a raném baroku vnitřek konchy. 2.ornament typický pro dobu kolem 1730-1740, postupně nabývá nesymetrických tvarů, prokrajuje se a mění v rokaj.

Náhrobník - náhrobní kámen, deska v podlaze či ve stěně kostela, hřbitova, s nápisem, často s reliéfem.

Nika - výklenek, nejčastěji půlválcového tvaru o půlkruhové nebo půleliptické základně, zakončený konchou.

Okno - otvor ve zdi, určený k osvětlování a větrání vnitřku stavby, pravoúhlý nebo uzavřený obloukem různé podoby.

Druhy: kruhové (románské má sešikmené ostění), sdružené (rozdělené meziokením sloupkem), oválné (volské oko), kolové (středověké, členěné do středu uspořádanými pruty nebo sloupky), růžicové, rozetové (kruhové, vyplněné bohatou kružbou), hrotité, lancetové (gotické, úzké, vysoké), kasulové (elipsové, ztvárněné do tvaru kasule), záclonovité (tvar rozevřeného závěsu), segmentové (završené úsekem kruhu, segmentem), termální (půlkruhové trojdílné), čtyřlisté (tvar čtyřlístku), slepé okno (pouze naznačené v omítce).

Opěrný systém - má zachycovat šikmé klenební tlaky, zejména v odlehčené konstrukci gotických staveb. V nejběžnějši a nejjednodušší podobě jej tvoří hranolové, většinou čtyřboké (vzácněji trojboké) opěrné pilíře čili opěráky při vnější zdi kostela (případně i ambitu), které se v pozdní gotice někdy vtahují dovnitř stavby. Bývají jednou nebo několikrát odstupněné a zakončené různě utvářenou, příp. ozdobně doplněnou stříškou. U katedrálního opěrného systému stojí nad nižšími částmi stavby volné v jedné až dvou řadách, vrcholí fiálami a do nich jsou v šikmém sklonu zakotveny opěrné oblouky (případně s kraby a liliemi). V baroku tvoří někdy opěrný systém nad nižší boční lodí nebo bočními kaplemi volutová zděná nebo kamenná tesaná křídla (hlavně v 17.století - viz křídlo).

Oratoř - místnost nebo prostor v přízemí či v patře, zpravidla na boku presbyteria (např. nad sakristií nebo proti ní), od ostatních věřících oddělená a opatřená vlastním vchodem (někdy vstupuje otevřeným nebo zaskleným balkónem nebo plochým arkýřem do chrámového prostoru), je určena buď pro řeholníky nebo pro panské, šlechtické patrony kostela. Stojí-li v blízkosti kostela zámek, vede z něho na oratoř chodba nesená pilíři a oblouky.

Ostění - nejčastěji kamenné (popřípadě dřevěné) architektonické orámování okenního nebo dveřního otvoru (na rozdíl od pouze omítkové šambrány).

Patka - 1.samostatně řešená dolní část sloupu, pilíře, pilastru, přípory apod. 2.patka oblouku nebo patka klenby, místo nebo čára, kde oblouk nebo klenba se stýkají se zdivem. V žebrové klenbě gotické útvar výběhu žeber, není-li užito konzoly nebo přípory.

Pieta - ikonograficky ustálené (zejména v gotické plastice) zpodobení P.Marie, na jejímž klíně spočívá tělo Krista sňatého z kříže.

Pilastr - svislý architektonický článek, vystupující mírně z líce stěny a - na rozdíl od lizény - opatřený hlavicí a patkou. Sdružené pilastry jsou dvojice pilastrů blízko u sebe, někdy na společném soklu a nesoucí společný úsek kladí. Svazkový pilastr vznikne položením několika vrstev pilastrů stupňovitě na sebe, takže spodnější jsou vždy vidět po stranách, střední nejvíce předstupuje.

Pilíř - svislá zděná nebo z jednoho kusu zhotovená podpora čtyřúhelného, kruhového i jiného průřezu buď s patkou a hlavicí nebo bez nich. Křížový pilíř má průřez řeckého stejnoramenného kříže. Svazkový pilíř vzniká obklopením jádra příporami často s vlastními sokly, patkami a hlavicemi. Přízední či přístěnný pilíř přiléhá jedním bokem ke stěně, polopilíř je podobný, avšak jakoby na půl tloušťky zapuštěný do stěny (není však tak plochý jako pilastr). Opěrný pilíř viz opěrný systém.

Placka - viz klenba.

Poprseň (poprsnice, poprsník, parapet) - část zdi pod oknem nebo plné zděné, popřípadě dřevěné zábradlí ochozů, arkádových lodžií, mostů, kruchty, kazatelny.

Portál - architektonické nebo plastické orámování otvoru dveří nebo vrat. V interiéru, zejména renesančním, bývá kolem kamenného portálku ještě namalovaný další, iluzívní portál nebo edikula.

Presbytář - viz kněžiště, apsida, chór, závěr.

Přípora - podporovací článek gotických klenebních žeber při stěně nebo pilíři buď tvaru tříčtvrtečního válce se soklíkem, patkou a hlavicí, nebo o profilu hruškového nebo vyžlabaného žebra, sbíhající bez hlavice až k zemi. Přípora, která nesahá až k zemi a např. dosedá na konzolu, se jmenuje zkrácená, někdy též kusá přípora. Ze tří nebo více prutů vzniká svazková přípora.

Reliéf - sochařské dílo v ploše, více nebo méně vystouplé, vyvolávající dojem trojrozměrnosti objemu, hloubky, prostoru atd. Plochý, nízký reliéf se jmenuje basreliéf, vysoký, dokonce s některými částmi (hlava, vztažená ruka) téměř volnými se nazývá hautreliéf.

Rizalit - část architektury, vystupující po celé výšce z líce průčelí, někdy jen zcela nepatrně, jindy až na hloubku jedné osy (při více osách je to již křídlo), zdůrazňující střed nebo kraj fasády, a proto často odlišená v bohatosti členění, tvarech oken apod. Rizalit může být také polygonální nebo podoby vystupující části válce - cylindrický rizalit. Jde-li přes roh, je to nárožní rizalit.

Rokaj - nesymetrický hřebínkový, často prokrajovaný ornament, charakterizující u nás rokoko (1745-1780), ve Francii vzniklý z mušle.

Římsa - vodorovný architektonický článek, kamenný, zděný, omítaný nebo v omítce vytažený či dřevěný, který člení nebo ukončuje architekturu nebo její část. V kladí tvoří římsa jeho horní část. Podle tvaru rozeznáváme např. konzolovou římsu (nesenou hustou řadou konzolek), fabionovou (konkávního čtvrtválcového prohnutí) nebo lunetovou (vzniká vložením výsečí do fabionové), typickou pro renesanci a novorenesanci.

Sakristie - místnost, sloužící k úschově liturgických rouch, knih, nádob a dalších předmětů k obřadům, k oblékání kněze, přidružená ke kostelnímu kněžišti.

Sala terrena - prostora v přízemí zámku či paláce nebo samostatná stavba,otevřená přímo - obvykle třemi oblouky - do zahrady (ojediněle v renesanci, pak od 1.poloviny 17. do 19.století), v baroku uvnitř bohatě zdobená.

Smírčí kříž - kamenný, hrubě tesaný, někdy o nestejně dlouhých ramenech (zvaný často cyrilometodějský), v 15. a 16.století a mnohdy i později zřizovaný viníkem, např. vrahem, jako součást trestu (k usmíření viny) na místě přepadení. Některé tyto kříže mají na sobě vytesaný vražedný předmět, např. kopí, meč, sekyru, kuši se šípem a vzácně i letopočet a později i nápis zaznamenávající událost. Stávají v polích při cestách. Křížům ve funkci mezníků se říká báby.

Supraporta - dekorativně pojaté pole nad dveřmi (zejména barokní architektury), vyplněné štukovou dekorací (nebo jen jako architektonický nástavec), popřípadě malbou (hlavně v interiéru). Nepřesně užíváno i pro obdobný útvar nad okny (supra=lat. nad, porta=brána,dveře), zvaný správně suprafenestra.

Svatá rodina - zobrazení Krista jako dítěte s P.Marií a sv. Josefem-Pěstounem.

Šindel - krytina z dřevěných prkének opatřených po stranách drážkou a břitem.

Štuk - jemná maltová hmota, vzniklá z mramorové nebo alabastrové moučky (později, zejména v 19.století, nahrazované sádrou), vápna a písku, jejich smísením v různých poměrech, např. 4:2:1, štuku se užívá jako svrchní vrstvy omítky, na volné plastiky i pro plastickou výzdobu fasád a vnitřků (viz štukatura).

Štukatura - plastická výzdoba provedená technikou štuku. Po počáteční nedůvěře rozšířena v renesanci a pak i v dalších slozích. Velké obliby došla v ornamentice i figurálních motivech na fasádách vrcholného baroka a 2.poloviny 19.století a počátku 20.století (historické slohy a secese).

Trojlodí - označení kostelního typu nebo části pro věřící (bez presbytáře), která je dělena mezilodními arkádami nebo sloupy na tři lodi.

Větrný mlýn - stavěný na návrší nebo náhorní planině, byl poháněn větrem, který se opíral o čtyři křídla na vodorovné hřídeli. Větrné mlýny německého typu, jsou dřevěné, čtyřboké, celé otočné (podle směru větru) na mohutné dřevěné noze. Holandský typ je zděný válcový (někdy též tvaru komolého kužele) a otáčí se pouze kuželová střecha s křídly.

Voluta (závitnice) - spirálový závit, v baroku často naplocho stlačený a se středem vystupujícím jakoby tlakem vpřed. Vyskytuje se v iónské hlavici, konzole, v křídlech štítů barokních a lidových staveb, v podobě uší u barokních šambrán apod. Ve slohu Ludvíka XIV. Pravoúhlá na způsob meandru.

Výseč - klenební útvar, vzniklý kolmým průnikem dvou různě vysokých valených kleneb nestejného rozponu, případně i průřezem. V neckové klenbě jsou časté koutové výseče. Výseči se nepřesně říká také luneta (viz luneta).

Závěr - ukončení kněžiště chrámové stavby, závěr plochý, mnohoboký, např. o 5 stranách pravidelného osmiúhelníku, 7 stranách pravidelného dvanáctiúhelníku, půlválcový, eliptický, ale i katedrální.

ZPĚT NA UMĚLECKÉ PAMÁTKY

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

(c) Pech - 2000, optimalizováno pro MS IE 5.0 + rozlišení 1024 x 768.